Každým rokem se v červenci vydávají členové Grónského klubu z Českých Budějovic po Vltavě až k soutoku Vltavy s Lužnicí. Poslyšte tedy letní odlehčené vyprávění o tom, co dělají seakajakáři v létě, když zrovna nejsou na moři.
Scénář je velmi striktní a tradiční průběh tradiční akce byl letos narušen jen na několika místech. V pátek jsme vypluli na čas. To vskutku nebývá naším zvykem. Navíc nás poprvé v dějinách této akce nazdýmali na Hluboké. Tím pádem jsme na Hněvkovické nádrži byli ještě před západem slunce, což nám moc nehrálo do kapes, jelikož se jedná o noční jízdu.
Díky skvělému nápadu naší milé Evičky, jsme se ale kus za Hlubokou rozhodli „počkat na tmu“. Čekání u nejedné lahvinky nám nedělalo nejmenší potíže, takže Purkarec jsme již míjeli v běžných podmínkách hluboké letní noci a v té nejlepší náladě. Padaly zmínky o Elohách, o ňaděrné elektrárně Temelín a kolem hejna kajaků se proháněli princové Větrník, Měsíčník a Vaječník. Došlo i na děsivé hororové historky o bójích smrti (Los boyas de muerte). Což jsou v podstatě všechny plastové bóje Povodí Vltavy. A kdo se jich dotkne, do roka zemře. Nebo se mu zlomí pádlo. Nebo se mu nestane nic, ale to ještě nic neznamená, milánkové!
Další postup byl stále více pomalejší a pro ty z nás, kdo jsme vyrazili na plátěných (=nepohodlných) lodích, též značně bolestivý. Ovšem řádný člen Grónského klubu umí bolesti vzdorovat, proto nás dobrá nálada neopouštěla.O tom by mohla svoje vyprávět hrdinná Markéta, která pádlovala díky poraněnému rameni jednou rukou. O příčině jejího zranění, které se událo při přípravě naší jízdy o týden dřív, se raději nebudu rozepisovat.
Tak jsme se přiblížili k obávané hrázi Hněvkovické přehrady. Zdejší komora je mytická bytost. Nikdo o ní nic určitého neví, ale je opředena mnoha pověstmi. Vypráví se o ní, že je hotová, ale nezdýmá, poněvadž je začarovaná. Jiní přísahají na to, že se nikdy stavět nebude, aby se Pražáci nedostali do Budějc na pivo a poslední teorie praví, že nezdýmá, protože není ohně bez kouře. Jisté je, že jsme jako každoročně přenášeli.
A to už zdáli slyšíme zlověstné hučení jezu nad Týnem nad Vltavou. Ano, je to děsivý jez na druhou, kde již došla zkázy mnohá mnohá loď Grónského klubu. Markýz zde kdysi utržil šrám na dně, který zapošíval dva dny a dvě noci a já jsem tu s Brčkem v roli lodivoda přelomil plastový kajak na dva kusy. Kolik pádel ve těchto temných zčeřených vodách přišlo o život, to by nikdo nespočítal. Na rozdíl od předchozích ročníků se ale tentokrát nenašel nikdo dostatečně odvážný, či zpraskaný, aby jez sjel, a všichni jsme potupně přenášeli.
K tomu všemu se přímo při přenášení odehrála nepříjemná historka, kdy byla nejmenovanému majiteli bílého skin-on-frame kajaku odcizena(!!!) přímo z vnitřku lodě láhev zpívacího rumu. Ovšem staré Inuitské přísloví praví, že lež má krátké pádlo. Tak byla pachatelka ve své žluté Eloze dopadena zhruba po deseti metrech marného pokusu o útěk a donucena láhev otevřít a popít s ostatními.
Tou dobou již čelo pelotonu proráželo ostatním cestu skrz nahozené vlasce tisíců rybářů, kteří popůlnoční vetřelce častovali urážkami, za které by se nemusel stydět žádný dlaždič. Ještě že my na chvostu jsme již měli cestu čistou a všechny zde přítomné rybaříky jsme chlácholili svým krásným a čistým zpěvem písní národních i trampských.
Do tábora jsme díky skvělému timingu dospěli nachlup přesně jako vždycky. Někdy kolem třetí ráno. To už ovšem byl autor těchto řádků notně osvícen, takže věděl, že je nejchytřejší na celém světě, že ho miluje celý Vesmír a na co se podívá, to rozkvete.
Tomu odpovídal i pomalý rozjezd a průběh celé soboty, což je ovšem na této akci naprosto běžné. Většina účastníků lenivě polehává u řeky a jediný pohyb, který jsou ochotni vykonat je namířen směrem ke kiosku, či do stínu. Protože stín, ta mrcha neposedná, je strašně mrštný a pořád někam utíká.
Leč sobota neznamená jen krásné lenošení. Rodina je základ státu, a tak pečujeme o rozvoj naší společnosti měrou ohromující. Na část poutníků již od pátku čekaly rodiny s dětmi, část příbuzných dorazila v sobotu. A tak jsme během toho krásného dne vozili po řece děti a kamarády, až se osiky třásly.
Klidné prosluněné odpoledne ukončila skupina „OO“ (Oživlé Obrazy), která sehrála naprosto dokonalou ilustraci Vančurova Rozmarného léta. Jediný detail, na kterém ovšem nikdo z přítomných netrval, bylo to, že tohle léto bylo na rozdíl od předlohy, krásné a horké. Nikdo si nestěžoval a těšíme se, že Markýz & spol. si na příští rok nachystají třebas Bílou velrybu, nebo 20.000 mil pod mořem. Jediné, na co si asi ještě chvilku budeme muset počkat, je Stařec a moře, který je ohlášen na výroční dvacáté opakování této akce.
To už ale slunko zapadlo a my jsme se uprostřed kempu jali opékat buřtíky. Oheň probudil ve všech ty správné atavistické pudy, takže někdy kolem šesté hodiny večerní postupně převzali péči o našeho Lukáše všichni, kdo v táboře zbyli. Tímto děkujeme kamarádům i úplně neznámým lidem, kteří se našeho dobrovolného siroty ujali, za laskavý přístup k jeho výchově.
V neděli jsme se začali jako vždy postupně rozjíždět do svých domovů. Poslední v kempu — Zdenda s rodinou a my — jsme ovšem byli za vytrvalost odměněni shlédnutím neuvěřitelné scénky. Dvě holčičky v našem sousedství se začaly hádat a znělo to asi takhle:
„Proč ten stan zavíráš, když sem jdu?“
„Proč asi. Protože tě nevidím.“
„Já jsem ale vidět docela dobře!“
Pochopili jsme, že pokud tady zůstaneme o minutu déle, zešílíme a prchli jsme domů. Tím pro nás tradiční jízda „Budějce-Tejn“ skončila. Děkuji všem za účast a těším se zase napřesrok!
Diskuse uzavřena.