Na úvod musím upozornit, že poprvé nebudu uvádět ani naznačovat polohu a místo naší výpravy! Bylo to na žádost našich přátel, které plně respektujeme a teď už víme proč. To místo, kam jsme vyrazili, bylo totiž kouzelné a byla by smůla, kdyby se na tom něco změnilo.
Do Švédska jsme odjeli ze středočeského kraje odpoledne a trajekt z Rostocku jsme chytli s předstihem ve 21:00. Samozřejmě, že jsme nezakoupili žádné kajuty (přece komfort je jen pro ňoumy) a tak na doporučení náhodně zahlédnutého strojníka, či kuchaře, jsme zaujali „very popoular spot“ na lodi. Musím se přiznat, že cestování trajektem přes noc je mnohem pohodlnější, než dlouhá cesta přes Dánsko a navíc objížděním člověk nic nezíská. Maximálně přespí někde na dánské benzínce a to vše bez pohodlí, jaké trajekt poskytuje.
Na tajemné místo jsme přijeli kolem poledne, pořádně všechno rozbalili, sbalili a toto cvičení jsme v nadcházejících dnech opakovali ještě nejméně 10 krát. Přestože jsme měli doporučené parkovací místo, rozhodli jsme se neriskovat avizovanou pokutou ve výši 400 švédských korun za den a zaparkovat za 25 korun (švédských) denně na parkovišti v kempu, kde jsme, tradičně spolu s Tátou, odstartovali naši výpravu.
Vyrazili jsme rovnou na 5-6 km dlouhý otevřený prostor za doprovodu menších vlnek, mírně foukajícího větru. Provoz na moři byl hodně frekventovaný – cestu neustále křižovaly rybářské lodě a trajekt. Místo, kam jsme mířili, bylo vlastně souostroví vzdálené od pevniny menších ostrůvku v délce zhruba 5 km a o trochu víc na šířku. V centru souostroví bylo město, kam jsme často zajížděli na internet, abychom zjistilo na windfinderu počasí. Net byl dostupný v supr kavárně s jedinou nevýhodou – ceny byli naprosto neúnosné, ale rozvážně akceptovatelné, při fakticky mizerném počasí a mírně promočených hadrech.
V tomto městě nás zaujala vodní přeprava mezi jednou a druhou části ostrova. Z každé strany byl terminál na mince a přeprava se prováděla plavidly zcela bez kormidelníka, lanem, taženým po mořském dně. Vesnička byla skoro prázdná, a k tomu místní nejevili žádné příznaky dobré nálady. Ani se jim nedivím, venku pršelo a zámožní turisté z Norska byli v čudu. Tahle oblast byla totiž vyhlášena chráněným územím a díky tomu zdejší tuleni vyžrali všechny ryby. Ryba ve zdejších obchodech není k mání a rybáři na otázku zda-li něco mají, jen zdvihali ruce k zamračené obloze a naznačovali, že je jim zima, a že jsme asi nějací blázni, že se couráme v takovém počasí po moři. Jenže my jsme byli po slané mořské vodě, po divočině a vlničkách, úplně hladoví. S rybami se teda fakt nepovedlo. A to taky proto, že jsem šikovně utopil mnou vlastnoručně na míru uříznutý karbonový prut. (Proč by Karbonový Tonda rybařil nekarbonovým prutem?:-))
Místa na kempování byli fakt výborná a na jednom ostrově byly dokonce i divoké kozy s kozly a kůzlátky. Naštěstí kozí rodina nebyla agresivní a večeřeli jsme jen vlastní zásoby. Zavítali jsme i k tuleňům, kterých nebylo hodně (asi zrovna požírali rybářům ryby), ale byl to zážitek! Vždycky nás vystopovali a pronásledovali zezadu, jenže my jsme tenhle jejich fígl znali a fotili je zezadu a tak se tyto potvůrky zklamaně vracely zpět pod hladinu Severního moře. Mimo tuleně všude bylo hodně divokých kachen, hus a různých ptáků, co ani neznám.
Projeli jsme souostroví, ale jeho severní část se nám nepovedlo obeplout, jelikož hodně foukalo a nechtělo se nám do průšvihu. Vyčkali jsme lepší počasí pro přeplutí k pevnině a dosurfovali do krásné zátoky kde se kotvila nádherná, zrekonstruovaná stará loď. To byla třešnička na dortu, na závěr krásného dne. Mířili jsme dál, do bludišť mělkých a klidných fjordů.
Hodně nám pomohly mapové podklady od našeho kamaráda (známého též coby Megamachr), ve kterých jsme měli stanoviště označená jako: „supr“, „supr flek“ a „samé hovno“. Od této chvíli přecházím hlavně na mapy a gps budu používat je v případě, že zabloudím.
Venku byla ještě zima a večer vlhko. Naštěstí skoro každé ráno bylo sluníčko a tak jsme neváhali rozložit pořádnou sušárnu pro vše, co se neusušilo u dlouhého večerního ohně (světlo tu bylo skoro do půlnoci). Osobní hygiena jsme též nezanedbávali, a tak jsme se koupali v ledové vodě. Ještě za zmínku stojí to, že tato část Švédska je bohatá na mušle a ústřice. Za nízké hladiny moře, se dají sbírat z kajaku přímo rukama.
Zaujalo nás i město, které nám připomínalo moderní Benátky. Na konec výpravy jsme se projeli na kole, protáhli nohy unavené od sezení v kajaku, podívali se na místní jezera s vodopády (částečně i v Norsku) a vyrazili za Mejdžím, v rámci podpůrné návštěvy, která by neměla chybět u žádné větší, či menší sííkajakářské výpravy. Všechno, co se mi nevešlo do článku, dávám do fotek a videí.
Diskuse uzavřena.