Czech Seakayak Greenland Expedition 2013
Moji expedici s Ondrou, Mílou a Ivanem do Grónska přesně vystihuje krédo Marka Twaina, které jsem si vypůjčil ze zdi Mejdžího.
“Twenty years from now you will be more disappointed by the things you didn’t do than by the ones you did do. So throw off the bowlines, sail away from the safe harbour. Catch the trade winds in your sails. Explore. Dream. Discover.”
Proto, když mě Ondra Nikl ze Seakayak Liberec na počátku roku oslovil, zda bych s ním nechtěl jet pádlovat do Grónska, dlouho jsem s odpovědí neváhal.
Komplikace s cestováním
Do Grónska jsme se vydali nejdříve po vlastní ose do Kodaně. Odtud jsme pak letěli s Greenland Air na jih Grónska do Narsarsaqu. Byla to ta nejbezpečnější varianta. Greenland Air operují pouze své lety a návaznost nezajišťují, což může mít za následek, že zmeškání letu znamená propadnutí letenky. Jak jsme ale měli sami zjistit, tak počasí může v Grónsku způsobit pořádné komplikace. Naše natěšení na blížící se pádlování bylo cca půl hodinky před přistáním trochu zmraženo. Po hlášení, které bylo nejdříve v Dánštině jsme uviděli na tvářích lidí rozpaky a holčička před námi se dokonce rozplakala. Anglické hlášení nám přineslo vysvětlení – nad naším letištěm visí nízké mraky a asi se nám nepovede přistát. Když letadlo začalo stoupat do vyšší letové hladiny, tušili jsme, že poznáme v Grónsku i jiná místa.
První dojmy
Naše první dojmy tak byly zpočátku smíšené. Vždyť my jsme přijeli pádlovat a místo toho lítáme po všech čertech. A protože mezi Kangarlussuaqem, kde jsme přistáli a Narsarsaqem neexistuje přímá linka, museli jsme letět nejdříve do hlavního města Grónska, do Nuuku a následně pak dalším letadlem do Narsarsaqu. Když se k tomu připočte, že transatlantické lety jsou na každou letní sezónu dopředu beznadějně vyprodané a na vnitrostátních linkách létají malá turbovrtulová letadla, je zřejmé, že nacpat do nich všechny turisty z odkloněného letu je velký logistický problém. Samozřejmě z počátku trochu sakrovali, pak jsme si ale uvědomili, že to vlastně tak špatné není. Na náklady Greenland Air jsme strávili jeden den v Kangarlussuaqu, kde jsme si udělali krásný trek, uviděli první ledovce a vyplašili pižmoně. Druhý den nám zase Greenland Air umožnil poznat Nuuk a navštívit národní muzeum s expozicí o historii a životě Inuitů včetně rozsáhlé sbírky kajaků. Ondra tak na další roky nastavil laťku hodně vysoko.
Obr.1 – Nuuk – hlavní město Grónska
Cesta k ledovci
Po dvou dnech vyhlídkových letů nad grónskými ledovci a fjordy jsme se konečně dostali do Narsarsaqu. Už pohledem z okýnka letadla ven na přistávací plochu jsme věděli, co nám bude náš pobyt v jižním Grónsku silně znepříjemňovat – moskytiéra na hlavě zřízence byla dostatečně výmluvná. Komáři byli asi to jediné, co se nám v Grónsku nelíbilo… Třikrát byli dokonce tak dotěrní, že jsme od břehu na vodu odráželi v moskytiéře a sundali si jí až s prvními poryvy větru pár desítek metrů od břehu.
Naše 12ti denní pádlování lze rozdělit na pár částí – na cestu k ledovci, pádlování k oceánu a dále mezi ostrůvky na jeho okraji a na cestu nazpátek. Původně jsme plánovali, že se zpátky vrátíme stejným fjordem, ale na doporučení jednoho anglického staršího páru a dalšího kajakáře jsme zpět pádlovali paralelním fjordem a 4 km úžinu překonali na valníku traktoru. Ve čtvrtek po příletu do Narsarsaqu jsme si zaplatili zamluvené kajaky, zastavili se v místnímsupermarketu a pak už vyrazili do pár minut vzdáleného přístavu připravit se na cestu. Ve fjordu jsme viděli první plovoucí kry a nemohli se dočkat, až budeme na vodě. Ten očekávaný okamžik nastal lehce po poledni, kdy jsme zanořili naše pádla do vod Eriksfjordu. Počasí bylo zamračené, místy deštivé, takže pytlíky na ruce přišly vhod (abychom je po 2 dnech navždy odložili). Projížděli jsme kolem prvních ker a přemýšleli, co nás čeká – starší kajakář na břehu nám říkal, že před dva dny pádlování vzdáleném Narsaqu bylo den předem tolik ker, že tam nemohly proplout lodě. S ohledem na to, že na levoboku byl boční fjord s ústím do ledovce, které bývá dle mapy plné ker, přetraversovali jsme 3 km široký fjord, abychom další 3 dny pádlovali po jeho pravé straně. Podle mapy jsme věděli, že břeh je strmý a přistát se na každém kilometru nedá. Naši plavbu rozplánoval Ondra tak, abychom v pátek navečer byli před Narsaqem. Měli jsme informaci, že obchody se v sobotu po obědě zavírají a potřebovali jsme si nakoupit na pár dalších dní, takže zpoždění by pro nás mohlo být problematické.
Pokukovali jsme po prvních krách. Pokud to šlo, nechávali jsme si od nich bezpečný odstup. Jednak od ker odpadávají kusy ledu (ty nejvyšší kry byly jak 5tipatrový barák), jednak se rozpadají a přetáčejí, přičemž hodí ani ne tak vysokou, jako docela rychlou vlnku. Některé kry byly bílé s nádechem modré, jiné byly vyloženě modré. Dlouho jsme nevěděli, čím to je a vymýšleli různé teorie. Brzy ale přišla praktická ukázka, když jsme uslyšeli před námi pronikavou ránu a kra, která byla veliká jak náklaďák, byla najednou vejpůl a dál se bortila, houpala se, až se najednou převrátila a z bílé „sněhové“ kry byla kra modrá pouze ledová. Sníh se pod hladinou celý rozpustil a zůstal pouze modrý led. Vedle zlověstného praskání jsme při proplouvání okolo ker slyšeli i déšť z kapek, které dopadaly z roztátého ledu na hladinu pod krou a šumění, které způsobovaly statisíce let staré bublinky vzduchu, které se z rozpouštěného ledu uvolňovaly. Z počátku jsme se nemohly ker nabažit a Ondra nás musel „odhánět“, abychom něco napádlovali. Brzy nám ale kry zevšedněly stejně jako vodopády v Norsku a my se mohli řídit Ondrovým sloganem „pádlovat, pádlovat, pádlovat“.
Co nám přišlo divné, že jsme neviděli moc ptáků. Tu a tam kolem nás prolétl nějaký opeřenec, ale nic moc. Když z naší první plánované večeře s nachytanýma treskami sešlo a my si stejně jako k obědu připravili naší kosmickou stravu z vymrazovaných potravin, začali jsme tomu pomalu rozumět. Každý večer jsme si naše pytlačky vytáhli, ale bylo hodně dní, kdy jsme nechytili nic, ani ropušnici. Když jsme druhý den večer chytili před Narsaqem 5 tresek, netušili jsme, že jsou to naše první i poslední tresky. Bohužel globální oteplování vyhání v létě ryby a s nimi i tuleně více na sever.
Narsaq nám ale přesto připravil velice intenzivní zážitek. Málem nás zde okradli, což při 50% nezaměstnanosti Inuitů, kteří umí jen lovit tuleně a chytat ryby/které nejsou… není překvapující. Hlavně ale blízké ledovcové splazy nafasovaly úžinu před městem a jeho okolí takovým množstvím ker, že nám to přišlo až neskutečné. Kry nás doprovázely až k ledovci Ilorliit. U Narsaqu jich bylo tolik, že někdy jsme mezi nimi museli doslova kličkovat. Třetí den ráno nám konečně vyšlo sluníčko, aby se sice ještě do oběda schovalo, ale aby nás pak s malými přestávkami provázelo až zpět do cíle. A my jsme mohli odložit naše kulichy a vytáhnout sluneční brýle. Kry byly nádherně nasvícené, praskaly teplem jak o život a my si uvědomovali, že pod vodou je jich daleko větší část a bezpečný odstup je důležitý. Bohužel na to mnohdy nemyslí zdejší „zlatá mládež“, když se prohání na člunech a srážku s krou pak odnesou stejně jako lidi na Titaniku. Voda zde má v létě okolo 8°C a podchlazení nastává velice rychle…
Obr.2 – oběd za Narsaqem
Jak jsme se na kry těšili, tak při výběru, ke kterému ledovci se podíváme, měly kry na toto rozhodování velký vliv. Některé fjordy byly z ledovce odlomenými krami zahrazené, že se mezi nimi nedalo bezpečně proplout a přiblížení se před kru právě odlomenou z ledovce může znamenat, že se „seznámíte“ s pěknou tsunami. Proto jsme nakonec zamířili k Ilorliitu. Na kajacích jsme obepluli ostrov, na kterém jsme spali a zapádlovali do cca 3 km hlubokého bočního fjordu. Na jeho konci je sice po levé straně přistávací molo a za skálou, na níž vylezete, na vás zblízka dýchá ledovec,my ale jsme přistáli napravo, abychom se dostali až k ústí ledovcové řeky. Jako téměř všude, i zde žádná turistická stezka nevedla. Jestliže jsme narazili na stezku, byla většinou vyšlapaná od jelenů nebo ovcí. Jen v blízkosti těch pár měst, co v Grónsku jsou, jsou stezky vyšlapané od lidí. Šplhali jsme tedy vzhůru po skále, úžlabími, přeskakovali potůčky, obcházeli jezírka a místy se prodírali osikami. Rozkvetlá louka přímo pod ledovcem pro nás byla krásnou odměnou. Jak jsme dole od kajaků vycházeli jen v krátkých tričkách, tak o nějakých 200 metrů výš u ledovce to už bylo na bundu. Voda, která vytékala zpod ledovce a ledový vzduch, který seshora stékal, byly docela studené. Výlet na ledovec nám zabral cca půl dne, ale stál za to. Navštívit Grónsko a nevidět ledovec prostě nejde. Bohužel stejně jako mizí ledovce jinde, mizí i zde. Oteplování a mizící možnost obživy jsou pro Inuity fatální. Dalším důsledek oteplování je nezamrzání některých fjordů. Fjord, kterým jsme se vraceli, už pár desítek let nezamrzá – ledovce okolo něj roztáli do takové míry, že do něj již nevtéká skoro žádná říčka a ta mořská prostě nezmrzne.
Obr.3 – pod ledovcem Ilorliit
Oceán
Po výletu k ledovci nás čekala cesta dál k oceánu. Jak jsme se vzdalovali od ústí fjordů a blížili se k oceánu, břehy nebyly tak strmé a mohli jsme si více vybírat, kde zastavíme. Charakter přírody se ale nějak markantně neměnil. Všude okolo tundra – trávy a rozkvetlé květiny, kapradiny, lišejníky a osiky. Pro táboření jsme se vždy snažili najít místo, které by bylo co nejvíc na slunci, protože v okamžiku, kdy zapadlo, tak teplota rázem klesla o 10 °C. Přes den bylo okolo 16 – 18 °C a když nefoukal vítr, který byl dost ledový, dalo se jet jen ve fleesce. Většinou ale jsme na sobě měli ještě větrovku a večer i teplou vestu. Sluníčko ale bylo přes den tak ostré, že jsme si spálili nos. Počasí bych asi přirovnal k našemu květnovému.
Obr. 4 – u oceánu
Z informací, které jsme měli, jsme věděli, že v této oblasti máme velkou šanci vedle tuleňů spatřit i velryby. Byli jsme tedy celí takoví natěšení. Po dvou dnech jsme se dostali do míst, kde jsme se proplétali mezi spletí ostrovů. Vypadalo to tu jak v bludišti a Ondra prakticky nespustil z mapy oči. První tuleni, které jsme viděli, předznamenali smutnou podívanou na další den. Po vjezdu do průlivu si Ivan najednou všiml, že jsou na skále vyvržena 2 těla mrtvých tuleňů. Asi je někdo postřelil a pak nedohledal. Večer už jsme spali na ostrovech, mezi kterými prosvítalo „nic“, tedy oceán. Jako každý večer jsme rozdělali oheň a protože se ten den zadařilo, opekli jsme i nějaké ropušnice. Večer jsme si pak užívali pohledy na zapadající slunce mezi ostrovy, oceán a mezi tím plující kry. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že slyším vydechující velrybu. Bohužel to ale jen Ondra nafukoval karimatku.
Další den byl bohatý na pozorování tuleňů. Vedle jednotlivých tuleňů jsme několikrát potkali i skupiny, které měly i 20 kusů. Bohužel praskání ker vystřídali výstřely pušek. To Inuité lovili tuleně. Pro nás to byl smutný pohled, když přes okraj člunu ležela krvavá těla tuleňů, ale člověk se na to musí dívat jejich očima a pak pochopí, že je to jako, když myslivec zde v Čechách střílí zajíce, a to v Grónsku ne pro zábavu, ale pro obživu. Vedle tuleňů přibylo v této oblasti i ptáků. Pozorovali jsme racky, mořské orli a další havěť, jejíž jméno neznám. Vedle několika jelenů jsme naráželi nejčastěji na polární lišky. Nejdříve jsme je pojmenovali podle velikosti a běhu „kočkopes“. Přeci jen jsme očekávali bílou kožešinu… Pak jsme se ale dozvěděli, že přes léto mají lišky kožešinu tmavou. Na rozdíl od těch našich nebyly tyto tak plaché. Mohli jsme je pozorovat tak ze vzdálenosti cca 200 m. Občas nám dávali zanechanými exkrementy mezi naším nádobím a nočním vytím najevo, kdo je tady vetřelec. Jih Grónska je posetý také ovčími farmami. Celkem jich je 45 a každá má cca 400 ovcí a proto volně potulující se ovce nás nepřekvapily. V místech, kde jsme naráželi na ovce, jsme vodu nabírali velice opatrně. Už jsme ji nebrali z potoků, ale spíš jsme hledali vytékající pramínky.
Obr.5 – obří kra u Qaqortoqu
Než jsme to otočili zpět do Narsarsaqu, zastavili jsme se ještě v Qaqortoqu. První přivítání nás trochu šokovalo. Na okraji města byla skládka, která doslova přetékala do moře. Něco takového by člověk nečekal. Na druhou stranu to charakterizovalo vztah lidí ke zdejší přírodě. Když jsme se projížděli jakýmkoliv místním přístavem, viděli jsme na dně poházená kola, hračky a jiný bordel. Druhý pohled na Qaqortoq už byl hezčí. Pozorovali jsme děti, jak jsou v lovu ryb úspěšnější než my (chytali ale u ústí řeky lososy, což je pro nás přeci jen omluva), navštívili jsme muzeum, prohlídli si tradiční obydlí Inuitů (zemljanky), doplnili zásoby a zastavili jsme se na kafe u Číňana.
Cesta zpět
Jak jsme k oceánu pádlovali stále proti větru, debatovali jsme, jestli i v Grónsku platí, co jinde. Totiž, že nazpátek se vítr naschvál otočí. Zde to tak k naší radosti nebylo a tak jsme každý den cestou zpět plnili náš „plán“ daleko dříve. Vítr nám foukal krásně do zad a vlny, které nebyly vyšší, než půl metru nás nesli k Igaliku. Okolní vrcholy, které lemovaly Aniaag fjord měly přes 1000 metrů, ale některé bohužel byly jak měsíční krajina. Fjord byl skutečně sušší a slunější.
Obr.6 – Aniaag fjord
V Igaliku, které je pro Grónsko vyhlášenými slunečními lázněmi, jsme si v klidu mohli sednout na terásce zdejšího hotýlku jen v tričku. Dali jsme si na sluníčku pár piv, protože jsme věděli, že už nás čeká jen půlden pádlování a pak vyrazili ke kajakům, které jsme nechali na břehu. Tam už na nás čekal objednaný místní farmář s traktorem a valníkem, na který jsme naložili lodě. Byl to úžasný zážitek. Nejprve jsme projeli celou obcí a pak stoupali další kilometr nahoru do sedla. Po krátké zastávce na focení jsme pokračovali další 2 kilometry k druhému fjordu. Tuto spanilou jízdu jsme následně nazvali výstižně „agrokayaking“. Protože v druhém fjordu nebylo tak vlídně (foukalo tu) a nedalo se zde dát ani pivo, vyrazili jsme stopem zpět do Igaliku. Bohužel zde se s vámi musím podělit o poslední praktickou zkušenost. V neděli se alkohol v Grónsku prostě neprodává a dopolední pivo na terásce bylo vlastně omylem. To jen mladá Dánka, která byla v hotelu na brigádě, nevěděla o tomto omezení. Odpoledne už se ale nespletla, což nás donutilo hledat řešení vzniklé situace.
Poslední den nás čekalo již jen 18 km přiblížení zpět do přístavu v Narsarsaqu. Zastávku na oběd jsme využili ke sběru slávek, kterých bylo rozhodně víc než ryb a pak už jen poslední video záběry na kajacích s krami. Zpočátku bylo sice tento den oblačno, ale mraky se během dne roztrhaly a my se těšili, že další den odletíme. Předpověď byla doopravdy optimistická a i piloti, kteří si dávali kafe na sluníčku na terase vedle letiště nás ubezpečovali, že zítra poletíme. No, neletěli jsme… Když jsme ráno vykoukli ze stanu, neměla obloha modrou barvu a mraky „visely proklatě nízko“. Musím tedy na tomto místě znova poděkovat Greenland Air za další „all inclusive“ den, který nám umožnil poznat okolí, udělat si výlet na ledovec, navštívit místní muzeum a dozvědět se víc o historii této původně vojenské základny z 2. světové války.
Obr.7 – naše expedice – 12 dní a 250 km
A co říct na závěr? Jet pádlovat do Grónska? Rozhodně ano a ne jen jednou. Anglický pár, který jsme zde potkali, tam byl již po páté. Grónsko je tak velké, že ani jednou nebudete na tom samém místě. A neotálejte. Když jsem si hledal nějaké informace ke Grónsku, vyskočil na mě na internetu titulek z letošního léta: „Tající Grónsko láká těžaře na komoditní ráj“. Vzpomeňte si na amazonské pralesy…
Text: Broněk Tobola
Všechny fotky: Ondra Nikl a Broněk Tobola
Diskuse uzavřena.