Dánsko s Wilsnem na mořském kajaku
Text: Radek Zima Foto: Jan Valeš
S kamarádem Honzou jsme si v diářích zablokovali týden koncem května na pádlování. Nejprve jsme zamítli Gargáno, je tam vedro, potom Elbu, je tam moc lidí, pak Rujánu, tu už známe a Honza navrhl Dánský ostrov Aero. Na netu také žádné informace, tak to bude ono.
Den první: cesta
V pátek odpoledne jsme vyrazili. Cestu jsme si prodlužovali nákupem jídla a chybějícího vybavení (to bylo poprvé co mi chyběl i ešus). V 11 hod večer jsme si řekli, že jsme na dovolené a přespali v autě na parkovišti.
Den druhý: vítěztví brouků
Vstali jsme v 8 ráno a dojeli do Německé vesnice Gammellück. Je tu marína pro menší lodě a kemp. Celkem zapadákov. Většinou sem přijedou místňáci se psy a jdou se projít podél moře. Sympatické bylo parkoviště u kempu bez jakéhokoli omezení a zdarma. Zvolna jsme nabalili kajaky. Palubu mám prázdnou a v komorách volné místo. Na to, že vezu 9 litrů vody a 4,5 litru vína je to slušný výkon. Moře je zcela hladké a tak pádlujeme vpravo podél rezervace ptáků až na písečnou kosu vzdálenou 6 km a přeskakujeme do dánské Drejby vzdálené asi 7 km. Kousek pádlujeme podél pobřeží na SV. Dnes to nebudeme přehánět a stavíme stany na pláži. Honza nakopnul hnijící řasu na břehu a říká „tady je ale brouků“ a pro jistotu zapíná stan. Já mám rád čerstvý vzduch a tak stan nechávám otevřený. Po večeři a vínu nám padají hlavy a jdeme spát. Za chvíli se budím. Prší, kapky bubnují do stanu. Jak to, že ale padají na mě? Neprší. Ve stanu mám stovky skákajících brouků. Narážejí do stropu stanu a padají na mě. Skutečný muž pozná, kdy bojovat a kdy utíkat. Zdrhám ze stanu, karimatku, spacák a sebe vyklepu a spím venku. Hvězdy září, moře šumí, usínám. Díky brouci.
Den třetí: dlouhý přeskok
Budím se celkem brzy, fouká vítr a je mi zima. Brouky vyhazuji na dlažbu, tedy na pláž. Ranní hygiena je až bolestivá, ale osvěží. Pádlujeme na SV proti předobočním vlnám. V dálce je vidět mlžný opar ostrovu Aero. Pěkná dálka. S Honzou řešíme, co s tím. Buď pojedeme podél břehu a počkáme, zda-li se zítra vlny zmenší a nebo to vezmeme šikmo na maják na severním výběžku ostrova, přímo proti větru. Tak to zkusíme. Pokud se nám to nebude líbit, tak se vrátíme po větru. Vítr i vlny slábnou, sem tam se vlna zalomí, občas se zalije paluba, ale je to pohoda. Užíváme si 12 km dlouhý přeskok na ostrov Aero. Provoz je minimální a za necelé 3 hodiny jsme na ostrově. Pláž je kamenitá a zcela opuštěná. Nedaleko jsem našel pramen. Vytahuji filtr a doplňuji vodní zásoby. Večer se k nám přidal Wilson. Ve třech to bude veselejší.
Den čtvrtý: suché kalhoty
V noci poprchává. Ráno je zachmuřené a chladné. Má šprajda netěsní a tak sedím vždy celý den v mokru. Ale tomu je konec! Vytahuji suché kalhoty a těším se na ten luxus. Jsou tak skvělé, že jsem stejné koupil i manželce. Chvíli Honzovi přednáším o výhodách suchých kalhot a jeho hazardu se zdravým, pokud v nich nesedí. Natáhl jsem kalhoty ke kolenům a konec. Aha to jsou ty menčí. Vyždímám tedy své silonové tepláčky a usedám do kajaku. Celý den jedeme podél JV pobřeží, které je prakticky pusté. Jen na místech, kde se silnice přiblíží k moři, jsou rybáři. Počasí se lepší, vlnky jsou drobné a teplota příjemná. Jede se pěkně a tak ani moc nezastavujeme. Když jsme akorát unaveni, připlouváme k jižnímu cípu ostrova. Tady ale začíná civilizace. Domky, přístav, farmy. Vždy se snažíme nebýt na břehu viděni a tak pokračujeme dál. Míjíme přístav. „Ten trajekt je ale velkej. Hm a začíná se mu kouřit z komína. Než ohřeje motor tak jsme pryč“. Nejsme. Pádlujeme vedle sebe ke břehu. Plavební dráha tu má šíři stovky metrů a tak nevíme, kudy pojede. Nasazujeme maximálku a trajekt nás s rezervou míjí. Už toho máme dneska dost. „A co ten ostrov? Tam se zašijeme“. Ostrůvků je dost, ale jsou to jen dva typy. Menší jsou ptačí rezervace, na větších se pase dobytek. Tak jedeme dál. Konečně nacházíme vhodné místo se jménem: Ommelshoved. Jsme schováni pod vysokým břehem, ale oheň neděláme. Dnes to bylo asi 45 km. Honza si propichuje puchýře na dlaních. Ze stanu sleduji západ slunce. Žít se dá.
Den pátý: rekreační jízda
Ráno spíme do 9 hodin. Počasí je slunečné, vítr slabý. Objíždíme maják na severním výběžku ostrova a kempujeme na místě, kde jsme potkali Wilsona. U pramínku filtruji vodu a už se jen poflakujeme po břehu. Nespálené dřevo z předminulé noci je na svém místě. Dnes to bylo asi 25 km.
Den šestý: mořský savec
Počasí nic moc. Je jasno, ale předpověď hlásí vítr 6 – 8 m. Jsme schováni za ostrovem, tak nevíme, co nás čeká. No, s ohledem na předpověď větru asi nic moc. Moře doráží na břeh. Žádná loď na obzoru. Tak to zkusíme, vítr by nám měl pomáhat. Na otevřeném moři jedeme na nepohodlný zadoboční vítr. Těch 8 m asi fouká. Máme možnost se stočit na zadní vítr, ale dost bychom si přeskok prodloužili. Hulákáme na sebe ze tří metrů. Držíme kurz dokud to půjde, a když to nepůjde, stočíme to na zaďák. V kajaku mám dost vody, stačila mě při odjezdu přelít vlna. Vlny mají krátké rozestupy, výška asi metr. Jedeme to s rezervou, ale ruce jsou stále zaměstnané. Svědí mě špička nosu, ale to si chce naplánovat, aby to podrbání bylo bezpečné. V bezpečné vzdálenosti nás míjí plachetnice. Za chvíli přijíždí velká vojenská loď. Jede se na nás podívat. Když vidí, že jsme OK, mění kurz, řádně přidá a zmizí. Díky lodi je na hladině pěkný bordel, ale pokračujeme vpřed. Před přídí vyskakuje delfín. To je dobré znamení. Po dvou hodinách najíždíme na písečnou pláž u maríny ve vsi Mommark. Smějeme se a je nám skvěle. Adrenalin nám koluje v žilách. Sušíme oblečení a procházíme přístav. Je tu celkem pusto, jen pár rybářů a sem tam turista. Přenášíme lodě za větrolam a pohodlně vyjíždíme podél břehu na jih. Civilizace přibývá, ale nacházíme pěkné, opuštěné místo u vsi Kegnaes Strand. Už jsme za uplynulé dni omačkaní a tak rychle usínáme.
Den sedmý: břehulák
Ráno fouká svěží předoboční vítr. Budím Honzu v 7 hodin. Od břehu vyrážíme v lámajících se vlnách. Vyjíždím a čekám na Honzu. Nejede. Zkoušel vlastní techniku odjezdu v surfu a vyklopil se. Postávám ve vlnách a čekám, až vyleje loď. Je to nádherný závěr. Vlny jsou vysoké přes 1,5 m, moc se nezalamují a mají mezi sebou dlouhý interval. Je to jako lyžování na boulích. Loď leze do kopce, na vrcholu zahlédnu Honzu, loď se překlopí a spadne do díry. Za hodinu jsme u břehu. Teď už je to jen dřina. Silný protivítr a mělčina nás nutí opírat se do pádel. Před přídí startují mořští ptáci. Ale vše má svůj konec. Lezu z kajaku a na parkovišti čeká naše auto. Zdálo se mi, že trochu vrtí výfukem. Hážeme věci do auta a po pohodlné jízdě lezu o půlnoci doma do postele.
Závěr:
Projetá oblast je podobná Rujáně. Je tu ale parkování bez problémů a okolo stanů nechodí zástupy turistů. Určitě se vyplatí popojet o zhruba 100 km severněji a tuto oblast si vychutnat.
Diskuse uzavřena.