Do Edu, městečka ležícího na břehu jezera Stora Le a našeho východiska i cíle, jsme dorazili v neděli kolem poledne. V místním „íčku“ jsme zakoupili „naturvardskortet“, povolenku, která Vás opravňuje tábořit kdekoliv v okolí kanálu. Navíc na březích a ostrůvcích jsou vybudovaná kempovací místa, dřevěný přístřešek pro 6 – 8 lidí s ohništěm, kadibudkou a místem, kde lze nechat odpadky. Část poplatku jde na údržbu kempovacích míst, část by měli dostat majitelé pozemků. Povolenku jsme zakoupili na 7 dní s tím, že zbytek přikoupíme podle toho, jak rychle pojedeme. Tady jsme trochu narazili s výší naší finanční hotovosti. Naplánovali jsme si, že pokud to půjde, budeme všechno platit kartou. Ve Švédsku by to přece neměl být problém. Kromě obchodu s potravinami a benzinových pump, jsme museli všude platit hotově! V místní půjčovně jsme ještě pořídili povolenku na ryby (naštěstí za EUR), vyzvěděli předpověď počasí na následujících 5 dní (bude krásně, jak jinak),a o 600 SEK lehčí jsme šli hledat vhodné parkovací a nástupní místo.Kolem 15 hodiny jsme měli nabalené kajaky na 10 dní. Kupodivu se všechny věci vešly dovnitř (do mého kajaku by se ale nevešel už ani špendlík), na palubě jsme vezli jenom náhradní pádla, vodu na pití a kufr s foťákem. A to jsme měli zabalené takové důležité věci jako 3 l vína a 4,5 l piva. Jak jsem večer zjistila, v autě jsem nechala zbytečnosti jako čelovku, sluneční krém a moskytiery:). Přišlo mi, že naložený kajak váží alespoň tunu, zvednout ho a dát na vodu, byl pro mě výkon téměř nadlidský. Nacpaní posledními koláčky od maminky jsme vyjeli z malého přístavu vstříc velkému dobrodružství. Jako cíl cesty jsme si určili cca 15 km vzdálený ostrov Skotton, na kterém byla 2 tábořiště. Po 2 km jsme narazili na první a zároveň poslední vodopád, pěkné uvítání. Celou cestu zesiloval vítr, který změnil směr ze zadního bočního na protivítr, přejet poslední zátoku k ostrovu už nebylo úplně zadarmo (zejména po 3 hodinách spánku za posledních 36 hodin) a vystupování jsme si užili. Vítr zesílil tak, že i při pádlování ze všech sil stál člověk na místě. Nezbylo nám nic jineho (tedy Markýzovi), než se odšprajdovat a vyskočit do vody, než hodila vlna kajak na skálu . Já měla vystupování podstatně jednodušší. Jen co jsme vytáhli kajaky nahoru (druhý nadlidský výkon dne), zjišťuji, že tady se mi opravdu bude líbit. Za kamenem se na mě smál křemenáč, o 2 m dál rostl hřib a na lišky by si člověk mohl vzít kosu. Zabrali jsme přístřešek, uvařili rychlou večeři a vyrazili obhlídnout ostrov a pokusit se chytit nějakou rybu k druhé večeři. Ostrov jsme obešli za hodinu, rybu nechytli žádnou (ve větru prý neberou). Komáři naštěstí neobtěžovali, v tom větru by k nám ani nedolítli. Upádlováno cca 15 km, 2 h 20 minut v kajaku. Ráno nás vytáhlo sluníčko z přístřešku, v 10 hodin jsme vyráželi vstříc první celodenní plavbě. Vítr se poměrně utišil (předpověď říkala 5-7 m/s). Míjíme menší a větší zátoky, Markýz zkouší nahazovat z kajaku, já se kochám, začíná kvést vřes. Najednou na mě Markýz volá, chytil pěkného okouna. První ryba se prý pouští. Během 15 minut chytil další 2 okouny, bohužel byli čím dál menší, takže odjíždíme s prázdnou. Od té doby ani ťuk. U městečka Nossemark křížíme cestu přívozu, jezdí na nejužším místě jezera. Oranžová obluda jezdí každých 15 minut, většinou s jedním autem. Kemp na ostrůvku Tronsholmarna byl obsazen. Vzhledem k tomu, že jsou 4 odpoledne, rozhodujeme se, že dojedeme k dalšímu kempu na ostrově Guppvikson, jehož jméno jsme alespoň schopni vyslovit. Připojil se k nám kamarád Vítr. Tábořiště je bohužel plné, vypadá to, že všechna alespoň trochu rovná místa v okolí jsou obsazena, jedeme tedy dál podél pobřeží, dokud se nám nepodaří najít přijatelné místo. Odměnou je mi stráň plná borůvek a brusinek a výhled na norské pobřeží. Večer utíkáme před komáry do stanu. Upádlováno 35 – 40 km, 8,5 h v kajaku. Po 10 hodinách spánku (konečně jsem se dospala) se cítím jako rybička. Ani mi nevadí, že fouká (jak jinak než proti nám) a jsou pěkné vlny. Pádlujeme podél pobřeží, abychom se trochu chránili před větrem, vymetáme zátoky, kde by Markýz na 100% žil, kdyby byl štika, ale protože když fouká, tak ryby vlastně neberou, sbalíme rybářské náčiní a pádlujeme do Norska. Přibližně středem jezera vede norsko-švédská hranice, ve vodě je vyznačena oranžovým kůlem. Chvíli pádlujeme v Norsku, chvíli ve Švédsku. Zápasíme s větrem, když tu si všimneme, že na ostroh před námi přichází rybář a nahazuje. „Lepší místo si opravdu vybrat nemohl, to je nějakej amatér“. Při třetím náhozu je vidět, že něco na háček přece jenom skočilo. Než proti větru dopádlujeme na úroveň rybáře, má venku krásnou štiku. Vlny nevlny, hned za ostrohem Markýz vytahuje pruh a nahazuje. Celá akce končí zaseklou rybičkou a jejím utržením. Odpoledne přijíždíme do jezera Foxen. Oproti Stora Le je poměrně široké a je na něm spousta ostrovů a ostrůvků. Měli jsme vyhlídnutý ostrov s tábořištěm, nicméně díky mému špatnému odhadu jsme dojeli dál, než jsme chtěli. GPS jsme nevzali, pádlujeme podle zakoupené mapy. Nicméně jsme našli asi nejhezčí místo, na kterém jsme ve Švédsku spali. Vystupování na písečné plážičce v malé zátoce, hned vedle vody stádo obrovských lišek a několik kozáků, krásné rovné místo na stan, ohniště, velké balvany na břehu, spousta borůvek. K večeři byly instatní těstoviny, i když jsme spali u dalšího štičího ráje. Upádlováno cca 20 km. Protože chodíme spát se soumrakem (někdy kolem 22:00, přece jenom máme jenom jednu čelovku), vstáváme čím dál dřív. NEFOUKÁ!!! Ještě před snídaní se jde na ryby. Zase nic, jen co si někde vyměním SEK, koupím v prvním obchodě vajíčka a na pánvičce si udělám alespoň smaženici. Ve středu nás čeká první zdymadlo se 3 komorami. Předtím musíme přepádlovat zbytek jezera Foxen. Všude je neuvěřitelný klid. I když míjíme chatičky v lese, nikde není vidět ani živáčka, natož slyšet sekačku apod. Švédové jsou hrozní patrioti, i před minichatkou v lese mají postavený stožár, na kterém v 99% případů vlaje švédská vlajka. U vjezdu do zdymadla svítí červená, první komoru nevidíme, je za rohem. Chvíli čekáme a když se nic neděje, vjedeme dovnitř. Je vidět, že náhon ke zdymadlu je pěkně starý, je tu poměrně proud a koryto je určitě jenom pro malé lodě. Vzápětí za námi připlouvá německý pár na skládacím deblkajaku. Slečna nebo mladá paní mluví jako včelka Mája a za chvíli nám jde pěkně na nervy. „Slusskontroller“má domek přímo u zdymadla. Než jsme stačili vylézt z kajaku, vyběhl ven a oznámil nám, že právě vaří oběd a musíme půl hodiny počkat. Máme si připravit 90 SEK/plavidlo. Dalsland kanal je turistická atrakce, za nazdýmání se platí, na vodní cesty a zdymadla zdarma jako v Čechách tu nehrají. Obhlídla jsem zdymadlo a zjistila, že by tu měli brát platební karty. Jen co se pán objevil, napustil komoru a vehnal nás dovnitř. Zavřel vrata a jal se vybírat poplatek. Stál cca 2 m nad námi, do česáčku na ovoce dal lístek a očekával, že vložíme peníze. Takže žádná platba kartou, a pouze v SEK, už nemáme ani na chleba. Celá akce trvá asi půl hodiny. Dole vyjíždíme na jezero Lelang o 8 výškových metrů níže. Už zase FOUKÁ proti nám. Dneska končíme s pádlováním kolem čtvrté hodiny, objevili jsme pěkné místo (budoucí tábořiště s postavenou 1/2 kadibudky), u kterého byly 2 ještě hezčí zátoky. Cíl je jasný, k večeři budou ryby. Možná tak houby s octem. Rybolov končí zaseknutou třpytkou. Večer k nám připlují 2 Němky „Trudi a Gerti“ na kanoi a utáboří se opodál. Markýz se celý večer baví tím, jak staví stan, rozdělávají oheň….a co všechno sebou mají. Upádlováno cca 15 km. Další krásný den před námi, poprvé nebe bez mráčku a moc nefouká. Navíc jsme posnídali vločkovou kaši s borůvkama a brusinkama. Při plánování denní trasy před vyplutím se rozhodujeme udělat odbočku na jezero Vastra Silen, na které jsme původně jet neměli. Okruh, který jsme si vybrali, měří 210 km a podle průvodce se jezdí 14 dní, my si ho naplánovali na 12. Podle ujeté trasy máme zatím náskok, navíc rybářská povolenka platí i na jezero Vastra Silen. Ráno Markýz vylovil zaseklou třpytku, dokonce nalezl ještě jednu, navic nějaký nevychovaný okoun ukousl jeho krásné plastové rybičce ocásek, aniž by jen šupinou zavadil o háček. Ryby tu jsou drzé, až vyzývavé. Několikrát denně lituji, že jsme pustili prvního okouna. V poledne se zvedá vítr, to je přece logické, když je takové horko (poprvé jedu v tričku s krátkými rukávy a přivodím si tak alergickou vyrážku ze sluníčka a spálím uši). Posledních 5 km před městečkem Gustavsfors byl boj na vlnách a proti větru. V Gustavsforsu je zdymadlo s jednou komorou. Objevuji zde také malý koloniál, kde se mi podaří vyměnit nějaká EURa, koupit čerstvý chléb a vajíčka. Když už jsme zase trochu movití, necháme se nazdýmat, jednokomorové zdymadlo stojí 30 SEK/plavidlo, kajaky jsou na můj vkus pořád dost těžké na přenášení, i když jsme se zásobami tekutin dost pohnuli. K přespání vybíráme ostrůvek Storon, na kterém nacházíme volný přístřešek. A dobře děláme, neboť celou noc lije jako z konve. Jedinou nevýhodou bylo, že nás nechránila moskytiera stanu, takže jsme sice sušší, ale nevyspalí. Bzzzzzzz. První místo, na kterém nejsou houby. Upádlováno cca 25 km. Následující ráno prší a je poměrně chladno. Odkládáme odjezd. V 11.00 hodin vyjíždíme, přečetli jsme všechny časopisy, co máme sebou, jdeme si užít pravého seakajakářského počasí. Střídavě leje jako z konve a mrholí, hladina je ale úplně klidná. Jako cíl cesty jsme si dali kostelík na ostrově asi 6 km daleko. Okolo kostela je hřbitov, který vůbec nepůsobil smutně, neměl totiž vysokou zeď kolem dokola. Byl to takový mírný kopeček s anglickým trávníkem, kde byly sem tam malé náhrobní kameny. Po kratičké zastávce na svačinu se rozhodujeme pro cestu zpět do Gustavsforsu a návrat na jezero Lelang. Cestou Markýz zkouší chytat ryby na přívlač, posledni styl, který ještě nevyzkoušel, ale prý jede moc rychle a rybička vyplouvá na hladinu. Počasí se naštěstí umoudřilo, takže když přijíždíme do Gustavsforsu, svítí sluníčko a dělá se vedro.Opět se necháváme nazdýmat a já podnikám další cestu do obchodu, musíme přece ochutnat něco místního, doplňuji zásoby švédskými masovými kuličkami, grilovacími klobáskami a místním pivem (v obchodě měli i 0,3 Plzničku v lahvi). Dneska večer se prostě bude něco péct na ohni a když ne ryba, tak alespoň kus masa. Cestou k tábořišti u ostrova Taraldson vidíme spoustu popadaných stromů. V chytrém letáku, který jsme sebrali na zdymadle, se dozvídáme, že v této oblasti žijí bobři a není neobvyklé ho vidět za soumraku plavat v jezeře. Bobra jsme bohužel nepotkali (zatím). Večer grilujeme klobásy. Markýz sice chytl rybu, bohužel nejmenšího okouna ze 4 dosud ulovených. Upádlováno cca 23 km. Následujícího rána jsme poprvé použili pánvičku. Na volská oka k snídani. Máme před sebou poměrně krátkou trasu, chceme dojet před městečko Bengsfors, využít posledního dne rybářské povolenky. Je sobota, na vodě cestou potkáváme několik motorových člunů. Blížíme se k civilizaci. Při zastávce na oběd Markýz nachází reklamní balení sprchového gelu (dosud nepouzite). Po týdnu se zase myjeme mýdlem (sprchový gel jsem také zapomněla v autě). Večer zkouším nahazovat já. Třeba se štěstí unaví a sedne i na mě. Nic takového, k večeři se musíme spokojit s masovými kuličkami s rýží. Upádlováno cca 15 km. V neděli ráno dopádlujeme do Bengsforsu. Podle mapy jedeme nejdříve k „íčku“, je přímo na břehu. Těším se, že koupím pohledy. Mají zavřeno. Pohledy vem čert, ale potřebujeme dokoupit naturvardskostet. U prvního dvoukomorového zdymadla je půjčovna kanoí, tak to snad nebude problém. Projedeme okolo města a vjedeme do kanálu vedoucího ke komoře. Už tam stojí malý motorový člun. Nikde nikdo, všude zavřeno. Nakonec se dopídím lidí z půjčovny. Dozvídám se, že je dneska státní svátek a komory nezdýmají. Jenom pro ilustraci na vzdálenosti 2,5 km jsou 4 zdymadla celkem se 7 komorami, rozdíl hladin 19 m. Přece nepojedeme zpátky. My, co jsme přenesli kajaky na Orlíku (pravda naložené jenom na 4 dny), se jen tak nenecháme odradit nějakým státním svátkem. Majitel půjčovny nás nechá kajaky přenést přes svůj pozemek, takže neseme jenom cca 150 m. Nejhorší je zvednout kajak na molo. Upádlujeme přibližně 1 km a je před námi druhé zdymadlo se 2 komorami. Mezi oběma komorami je kanál dlouhý cca 300 m. Odmítám to nést celou cestu (asi 500 m, zapomněla jsem napsat, že Markýzův kajak teď váží kolem 50 kg, můj o trochu míň). Dáme kajaky na vodu, přivážeme je za sebe a já celý úsek přepádluji (Markýzovi nedělá dobře nasedání do kajaku z vyššího břehu). Třetí zdymadlo s jednou komorou je téměr zadarmo, kajaky lze jednodušše vytáhout na břeh a pak je to jenom 100 m. Poslední zdymadlo se 2 komorami se nachází v městěčku Billingsfors v těsné blízkosti obří papírny. Mezi komorami je 200 m dlouhý kanál, který přepádluji, nicméně i tak přenášíme ještě 250 m. Ještě že tu mají anglický trávník a kajak lze táhnout, tedy Markýz je schopen svůj kajak odtáhnout, mě to po 50 m skolí a radši čekám na Markýzovu pomoc. A jsme na dalším jezeře, jehož jméno je Laxsjon. Upádlováno pouhých 12 km, přeneseno 7 komor! Nastal den D. Dnes náš čeká 8 km dlouhý přejezd z jezera Laxsjon na jezero Ivag po říčce Stenebyvalven. V průvodci se psalo, ze se musí počítat s přenáškou. Kde a jak dlouhou jsme nezjistili. Předešlý den se nás v půjčovně snažili od této varianty odradit. „That might be difficult“. O řeku se prý nikdo nestará, žijí tam bobři a musíme počítat s tím, že budou stromy ve vodě. Úplně jsem se zapomněla zeptat, zda pojedeme po nebo proti proudu. Řece Stenebyvalven od té doby neřekneme jinak než Bobří řeka. Ústí říčky do jezera Laxjon jsme našli na první pokus, i když byly břehy pěkně zaroslé. Trochu nás překvapila hloubka, tedy spíš mělkost vody. Jedem proti proudu. Má to své výhody i nevýhody. Nemusíme se bát žádné nečekané kaskády a problémů se zastavováním. Na druhou stranu jet 8 km proti proudu takhle úzké říčky taky nebude zadarmo. První 2 km se jelo skvěle, Bobří řeka se kroutila asi jako Teplá Vltava v úseku Soumarák – Pěkná, ani nebylo znát, že jedem proti proudu. Hloubku odhaduji tak na 1 m. Po 2 km přišel první padlý strom. Nevypadalo to na bobří práci, Markýz z kajaku vylezl, stojíce na stromu přetáhl svůj kajak, pak mě v kajaku a zase nastoupil. Jestli to bude vypadat vždycky takhle, tak to zvládnem s prstem v nose. Asi jsme to zakřikli, z poměrně klidné vody se stala voda proudící, už nešlo pádlovat, z kajaků jsme tedy vystoupili, šli vodou a kajaky za sebou táhli. Rychlost postupu se výrazně zpomalila. Střídavě bylo po kotníky až trochu nad kolena, bylo třeba hledat cestu mezi vyčnívajícími kameny. Takto jsme ušli asi 500 m a došli k větší kaskádě. Tak tady to vodou asi nepůjde. Po břehu také ne. Po obhlídce terénu nás čekala přenáška asi 300 m. Nejdříve jsme museli plné kajaky vytáhnout 10 m přes zarostlou stráň, tam naštěstí vedla podél říčky zpevněná cesta. Po jednom jsme kajaky přenesli nad kaskádu. V mysli začíná hlodat červík pochybnosti. Nejsme ani v půlce, spíš ve třetině trasy, snad nenastane situace, kdy bychom se museli vrátit a přenášet to zase zpátky. Podle mapy by ale poslední 3 km měly vést trochu obydlenou oblastí, tak to snad nebude tak strašné. Proud se zase zklidnil, nicméně začínáme narážet na práci bobrů, jsou vidět zbytky okousaných stromů, hlavně bříz a olší, obrovské kmeny leží ve vodě. Naštěstí tak, že se nám podaří padlý kmen podjet nebo objet či přejet. Musíme vylézat pouze dvakrát. Já ještě přetahávám kajak přes jednu kaskádu, která měla málo vody a nepodařilo se mi ji s mým gronským pádlem vyjet nahoru. S mořským kajakem si na řece připadám trochu nepatřičně, ale nedivím se, že se tu bobrům líbí. Neuvěřitelně čistá voda, smíšený hustý les plný krásných stromů, sluneční paprsky pronikající hustými lesem a osvětlující vodní hladinu, po člověku ani památky. Řeka začíná nabírat zase spád, musíme vylézt a kajaky táhnout za sebou. Už to přece nemůže být k ústí jezera daleko, jsme několik hodin na cestě. Za zatáčkou sedí na řece barák – vodní elektrárna. Jak je možné, že o této překážce nepadlo ani slovo? Veškerá voda vede do elektrárny obrovskou trubkou, která se vine jako had suchým korytem řeky. Konec trubky nevidíme. I kdyby všechna voda tekla korytem, byla by před námi řeka typu Otavy pod Čeňkovou pilou (jenom výrazně užší). Takže ještě jedna přenáška 600 – 700 m a budem na vytouženém jezeře. Tentokrát vyndaváme všechny věci z kajaků, strmost terénu a šířka cestičky ve stráni nedovoluje nést plné kajaky (já bych to stejně ani nezvládla). Jdeme 2x s věcmi a nakonec odnášíme prázdné kajaky. Jsme na jezeře Ivag!! Pádlovat po klidné hladině mi přijde neuvěřitelné jednoduché. Ani mi nevadí, že fouká. Toto jezero už není součástí Dalsland kanal, nejsou tu žádná tábořiště, nemusí se platit poplatek. Nacházíme pěkné místo na největším ostrově Skoggtopson, s ohništěm, kde večer pečeme brambory a z ostrohu, na kterém máme postavený stan, se můžeme kochat krásným západem slunce. Den D2. Máme před sebou 2 malá jezera a Bobří řeku č. 2 a č. 3. Celkovou délku odhaduji na 20 km. Pokud všechno půjde dobře, mohli bychom to ještě večer stihnout k autu. Necháme se překvapit obtížností Bobřích řek. Přepádlovat jezero Ivag byla hračka, nefouká, je poměrně zataženo. Bobří řeka č. 2 spojující jezera Ivag a Grann vlastně ani řekou nebyla. Spíš potokem, který se vléval do mělké zátoky zaroslé rákosím, lektníny a stulíky. Být tu tak o 2 – 3 týdny dřív, kdy všechny kvetly. Tentokrát stojí štěstí na naší straně, je vidět, že potok používají místní rybáři, je pročištěný, musíme akorát 100 m pádlovat proti proudu. To je po včerejšku brnkačka. Při svačině na ostrově Krommenas začíná pršet, chvíli leje jako z konve. Žádné kochání, jedeme nejkratší cestou k Bobří řece č. 3, spojnice nemá v mapě ani jméno, délku odhaduji na 2,5 km (opět se strašně kroutí). Vjíždíme do rákosím a trávou zaroslého potoka. Pojmenování potok je naprosto správné. Břehy jsou hustě poroslé různým křovím, s 5,20 m dlouhým kajakem musíme dost manévrovat, abychom projeli některé zatáčky. Neujeli jsme ani 500 m a dál to nejde. V potoce je vody tak po kotníky. Markýz jde vodou a táhne kajaky za sebou, já vyrážím na průzkum terénu. Potkáváme se u rozpadlého mlýna. Jsou vidět zbytky náhonu a rozpadlého jezu. Musíme dostat kajaky nahoru. Markýz svůj kajak táhne nejkratší cestou přímo přes největší kaskádu. To já svému kajaku nemůžu udělat, tak ho přenášíme po břehu, navíc náročnost přenesení a přetáhnutí se nedá srovnat. Aby toho nebylo málo, přibližně 50 m nad jezem je přes celou šířku potoka ještě padlý strom. Markýz pádluje první, narážíme na bobří stavby (naštěstí jdou vždy nějak objet). Voda je tu bahnitá, hodně kalná, les poměrně hustý, sluneční paprsky sem sotva proniknou. Přejíždíme další dva padlé stromy, pak musíme asi 100 m kajaky táhnout za sebou. Po překonání několika padlých stromů se potok rozlije a my vjíždíme do jezera Vagsjon. Před námi jsou poslední 4 km. Přijde mi neuvěřitelné, že už jsme na konci. Uteklo to nějak rychle. Jsou tři hodiny odpoledne, za necelou hodinu přejedeme jezero. Cestou losujeme, kdo půjde pro auto a kdo zůstane u kajaků. Los padá na mě. Nemůžeme najít vhodné místo, kde vylezeme. Jezero je na tomto konci pomerně mělké, hustě porostlé rákosím. Když zaboříme pádlo do dna, zajede alespoň 30 cm do bahna. Pokoušíme se najít potok, který do jezera přitéká, zhruba po 200 m by měl téct podél silnice. Potok je spíše smrdutá stoka s vysokými břehy, kde Markýz zahlédne 2 bobry. Naštěstí tu nejsou ostré zatáčky. Před námi se objevuje křoví, které téměř blokuje průjezd, nechce se nám dopředu ani zpátky. Pokouším se vylézt z kajaku na břeh, ten se pod mojí váhou trhá a já sjíždím dolů, jedna noha se mi boří po koleno do smrduté vody. Na druhý pokus vylézám nahoru. Za křovím to nevypadá špatně, po 50 m je most, u kterého se dá vylézt. Opravdu jsme upádlovali přes 200 km? Člověku to ani nepřijde, že už ho nečeká žádné zdymadlo, přenášení těžkého kajaku ani bobří řeka. Rychle se převlékám a snažím se cestou do Edu stopovat. K autu je to 7 km. Vlastně ani nevím, jak je to ve Švédsku se stopováním, ujdu asi 3 km, když zastavuje velká dodávka. Řidič se omlouvá, že má rozbité auto a může mě vzít pouze na nejbližší benzínku, což je na začátek Edu. Skvělé, pak už jenom 1,5 km pěšky. Auto stojí na svém místě, za stěračem cedulka v němčině a angličtině, ve které nás správce přístavu žádá uhradnit za parkování 10 SEK za každý den parkování. Mám u sebe pouze 70, které v zalepené obálce nechávám na určeném místě. Snad to bude stačit. Zpět k jezeru Vangsjon je to chvilka. Naložíme kajaky a odjíždíme k největšímu švédskému jezeru Vanern, kde bychom chtěli zítra pádlovat. Cestou se ještě stavíme podívat na akvadukt v Haverudu. Je mi trochu líto, že jsme si ho neprojeli, ale musím uznat, že to takový zázrak není, z nízkých kajaků bychom nad sebou viděli akorát 2 mosty. Začíná pršet a leje celou cestu až k jezeru. Máme trochu problém najít místo na spaní. Původně jsme chtěli spát u majáku, bohužel je tam zákaz stání. Nechceme riskovat jednání s místní policií, proto jedeme podél břehu. Vhodné místo na spaní nacházíme u veřejné pláže nad městem Vanersborg. Spíme v aute, leje jako z konve. Ráno je poměrně chladno a vypadá to, že každou chvíli začně zase pršet. Jsme trochu zklamaní, pobřeží jezera není nijak zajímavé. Jedeme tedy do města Vanersborg, kde bychom chtěli koupit mapu pobřeží mezi ostrovy Orust a Tjorn. V místním íčku mě zaujme leták o městě Trollhattan, které leží na řece Gota. Mají zde být úžasné vodopády s průtokem 300 000 m3/s. Tohle si přece nemůžeme nechat ujít, navíc to máme skoro cestou k moři. Poměrně snadno nacházíme volné místo na parkování, navíc téměř u vodopádů. Na to, jaký mají mít vodopády průtok je tu nezvyklé ticho. Od parkoviště vede naučná stezka s splavňování řeky. První komory tu začali budovat už kolem roku 1800. Cedule jsou moc pěkně udělané, většinou i s dobovými fotografiemi. Je to nesmírně zajímavé. Vodopád je suchý!! Vlastně se nejedná o klasický vodopád. Na řece jsou vybudované 2 veliké vodní elektrárny (s 8 a 13 Kaplanovými turbinami), všechna voda jde samozřejmě do nich. Od původního koryta odděluje náhon k elektrárně hráz s bubny a zasouvacími vraty. V létě během turistické sezony vrata i bubny otevřou (v 15:00 hod) a na 10 – 15 minut pustí do původního koryta vodu tak, aby neomezili provoz elektráren. 300 000 m3/s asi neteklo, ale i tak to byl pěkný hukot a rozhodně stálo za vidění. Mnohem víc se mi ale líbily původní komory, člověk se musí obdivovat zručnosti a důmyslnosti lidí před více jak 150 lety. Odpoledne dorážíme k moři. Chceme spát na ostrově Tjorn, který je s pevninou spojen téměř 700 m dlouhým mostem tyčícím se 45 m vysoko nad mořem. Tento most byl postaven za necelý rok na začátku osmdesátých let poté, co do původního mostu v noci za husté mlhy narazil tanker (nedaleko je rafinerie). Ubytováváme se v kempu s výhledem na most. Kemp je plný karavanů, které jsou zde postaveny celou sezonu, dokonce to vypadá, že tu lidé bydlí celé léto, okolo karavanů mají zahrádky. Stanům je vyhrazena malá louka s přístupem do moře. Těším se, že se po 10 dnech osprchuji teplou vodou. Bohužel nemáme švédské mince (sprcha stojí 5 SEK), recepce je zavřená. Dneska budeme pádlovat na moři. Sice ne otevřeném, ale na moři. Na jednodenní pádlování jsme si fjord mezi ostrovy Orust a Tjorn, ve kterém je spousta malých i velkých ostrůvků. Na otevřené moře asi nedojedeme, od místa, kde necháváme auto je to asi 20 km. Vyjíždíme poměrně pozdě, je zataženo a dost fouká. Neujedeme ani 200 m a začíná pršet. Hned si vzpomenu na kamarády, kteří tomuto říkají správné seakajakářské počasí. Ještě než odjedeme od auta snažíme si zapamatovat okolní body (most spojující ostrovy Tjorn a Orust, vysílač, bílý útes a cedule označující kabely na mořském dně – snad to bude stačit), abychom našli auto. Nemáme navigaci, podrobnou mapu jsme nekoupili, prohlédli si pouze mapu na nedalekém parkovišti (1 cm = 4 km). Na silniční mapě jihoyápadního Švédska s měřítkem 1:250 000 toho k rozpoznání moc nebylo. Pádlujeme mezi ostrůvky asi 2 hodiny. V malé zátoce na poměrně velkém ostrově se zastavujeme na svačinu, na chvíli dokonce přestane pršet, ale vítr zesílil. Rozhodujeme se pro cestu zpátky, ale nejedeme stejnou cestou. Markýz v závětří zkouší chytat ryby. Vítr se otočil, fouká nám pěkně do zad a i když vůbec nepádluji, ujedu Markýzovi pěkně daleko. Když mě dojede, pádlujeme asi hodinu s větrem v zádech. Najednou začne pršet a viditelnost se výrazně zmenší. Téměř vůbec není vidět pevnina několik set metrů před námi. Vzhledem k tomu, že jedeme z druhé strany ostrovů, vůbec nic nepoznáváme. Vítr se obrací. Po další hodině pádlování máme pocit, že bychom měli vidět alespoň nějaký bod, který si pamatujeme. Nejsme schopni odhadnout, kolik jsme toho za poslední hodinu ujeli, zda jsme místo s autem už přejeli, ale kvůli mlze ho neviděli, nebo zda je před námi. Naštěstí asi po 20 minutách vidíme plachetnici. Sledujeme její trasu, směřuje směrem k pevnině. Jsme přesvědčeni, že jede do přístavu za mostem. Pádlujeme tedy za ní. I kdyby jela do jiného přístavu, alespoň se tam zorientujeme a snadněji najdeme auto, případně k němu dojedeme stopem. Štěstí stojí na naší straně, po další hodině pádlování vidíme nejdříve most, pak stožár a nakonec i naše auto. Pěkná projížďka, člověk si ověřuje, že opatrnosti není nikdy nazbyt, počasí může být i na poměrně krytém fjordu dost nevyzpytatelné. Cestou do kempu se chceme odměnit, rozhodujeme se pro nanuka. Bohužel mají jenom velká balení (min. 8 ks), takže po dlouhém vybírání bereme 0,5l zmrzlinu, přesvědčeni o tom, že jsme vybrali vanilkovou s kousky čokolády (vše je pouze ve švédštině, nejvíc mě baví kroužek nad písmenem A). Ještě v autě ji otevíráme. Je slaná, žádné kousky čokolády, vybrali jsme si lékořicovou. Nejhnusnější zmrzlina jakou jsme kdy jedli. Večer přijíždí do kempu skupinka dánských seakajakářů, chtějí za 3 dny objet ostrov Orust. Informují nás o seakajakářském sympoziu, které začíná následující den. Mysleli si, že se tam chystáme. Letos tam prý bude vyučovat Nigel Dennis, vloni tam byl Dubside. Škoda, zítra odpoledne musíme ale odjet do Dánska. Od 7:30 někdo u našeho stranu mluví strašně nahlas. To přece nemohou být ti seakajakáři, kteří vstávali v 6:00, tolik holek mezi nimi nebylo. V 8:15 vylézám ze stanu. U vchodu je na trávě oranžovým sprejem nastříkané velké písmeno B, celá louka určená pro malé stany je rozdělena do několika sektorů, každý označen nějakým písmenem. Vzápětí přijíždí obrovské volvo s přívěsem pro koně a podél našeho stanu couvá na druhý konec louky. Během 10 minut se na louku začínají trousit děti s kufry. Pryč je klidné ráno, vypadá to tu jako na nádraží. Rodiče se loučí s dětmi, z přívěsu na koně vyndavají obrovký kotel na vaření, přijíždí další Volvo s vlekem plným hliníkových kanoí. Počasí za moc nestojí, v klidu se chceme nasnídat, zabalit a odjet do Goteborgu. Přichází ke mě paní, kterou znám podle hlasu již od brzkých ranních hodin a ptá se mě, kdy odjedeme. Ani pozdravit neumí, nejradši bych jí řekla, že náš stan v sektoru B bude stát až do 12:00, na což máme podle řádu kempu plný nárok. Radši se odcházíme nasnídat k vodě. Když se vracíme, u našeho stanu postávají 4 zoufalé holčičky, které dostaly za úkol postavit stan v sektoru B. Mají složené tyče od stanu, drží je v ruce tak šikovně, že ani nemůžeme otevřít kufr od auta, natož obejít stan, abychom ho složili. Ať už jsme pryč, toužím po božském klidu tábořišť u dalslandských jezer, kde člověk potkal za den pár lidí. V Goteborgu jsme navštívili muzeum lodí Maritiman. V centru je zaparkováno zhruba 20 lodí, které si člověk může téměř celé prolézt. Škoda, že téměř všechny informační tabule byly pouze ve švédštině. Když jsme odcházeli z muzea, spustil se strašný liják. Na jakoukoliv další prohlídku města nemáme chuť. Vracíme se tedy k autu a jedeme do Dánska. Tentokrát trajektem z Helsingborgu. Odjíždíme se západem slunce, vypadá to, že by mohlo být zítra pěkné počasí. Na trajektu se snažím utratit poslední SEK nákupem čokolády. S Markýzem si dáváme sraz u auta. Bohužel se zdržím u kasy a než se dostanu na nejspodnější palubu trajektu, jsou dveře zablokované. Musím se vrátit a jít z trajektu pěšky. Naštěstí mám u sebe telefon, takže po několika telefonátech se s Markýzem potkávám. Jedeme až na předměstí Kodaně, kde se nám nepodaří najít kemp, spíme v autě na parkovištï u veřejné pláže. Ráno to vypadá, že v Dánsku žijí všichni zdravě. Je krásně, snídáme na pláži, sledujeme lidi, kteří si přicházejí zaplavat, venčí psy, běhají, cvičí jogu a protahují se….to se se včerejším ránem nedá srovnat. Fascinují mě obrovské lodě, které čekají na povolení vplout do kodaňského přístavu. V 10:00 hodin vyrážíme do obchodu Kano Kajak Butikken. V Dánsku se jezdí nejvíc na mořských/touringových kajakách, tomu odpovídá i vybavení obchodu. Člověk si mohl prohlédnout věci, které viděl v časopise nebo o nich četl. Pravdou je, že ceny jsou pro našince trochu vysoké (kajak za 20 000 DKK není problém). Přes poledne jdeme pádlovat, na doporučení jedem na sever asi 5 km podél břehu, fouká nám do zad, jsou táhlé vlny. Byli jsme upozorněni na medúzy, nejhorší jsou prý ty oranžové. U starého mlýna přeneseme 200 m kajaky z moře na říčku a pádlujeme další 3 km proti proudu (prý abychom si užili typickou dánskou krajinu). Řeka teče parkem, který je vyhlášený chovem jelenů. Pokud budeme mít štěstí, možná je uvidíme. Samozřejmě, že jsme žádného neviděli. Celou cestu zpátky fouká proti nám, Markýz je zklamaný velikostí vln, doufal, že budou větší. Odpoledne ještě navštívíme Bakken, jeden z nejstarších zábavních parků v Dánsku, v jeho části jsme přes poledne pádlovali. V jedné části parku je celé léto trvající pouť – desítky různých atrakcí. Zbytek parku tvoří královská obora, která je známá chovem jelenů. Tentokrát jsme viděli ve „volné“ přírodě (cca 30 m od nás) jelena se stádem laní. Zvířata jsou na lidi zvyklá, procházíte se po cestičkách a kousek od Vás se v klidu pase několik laní. Procházka parkem byla poslední tečkou našeho výletu. Ještě večer přejíždíme trajektem do Německa (opět Rodby – Puttgarden). Po dvou hodinách řízení mě střídá Markýz, který za podpory několika redbullů vydrží řídit celou noc (650 km). Kolem 9 ráno vykládáme kajaky v loděnici. Sumář: 1. autem ujeto téměř 3300 km, pryč jsme byli 15,5 dne 2. napádlováno kolem 250 km 3. náklady na osobu 11 000 Kč (doprava, jídlo, kempovné, rybářská povolenka, vstup do muzea)
| Užitečné informace a odkazyDalsland -švédská provincie ležící na jihozápadě Švédska u hranic s Norskem, 2/3 rozlohy tvoří lesy, hustota obyvatel je 14 lidí/ km2. Název provincie pochází od slova Dal – údolí. V roce 1886 byl dokončen Dalsland kanal, 10 umělých kanálů spojujících největší švédské jezero Vanern s hraničním jezerem Stora Le. Vznikla tak 254 km dlouhá vodní cesta. Síť 28 zdymadel překoná 66 m výškových metrů (Stora Le 101 mnm, Vanern 45 mnm). Scandlines – společnost provozující trajekty mezi Německem, Dánskem a Švédskem Ceny za přejezd mostu Oresund zde. Cena za naturvardskortet je 40 SEK/5EUR/ noc. Pokud si půjčujete plavidlo v místní půjčovně, vyjde Vás na polovinu. 60 SEK stojí mapa oblasti, měřítko 1:115000, kde jsou vyznačené všechny kempy. Cena povolenky na ryby je 20 EUR/týden. Bohužel červenec a srpen jsou nejnevhodnější měsíce na rybolov, voda je poměrně teplá, kolem 17 C, ryby mají dostatek potravy, tak nemají důvod skákat na rybičky umělé. Půjčovna kanoí a kajaků v Edu se jmenuje Canodal. Ceny za půjčení jsou podobné jako u nás, dvoumístná kanoe stojí 1000 SEK, touringový kajak 1100 SEK/ týden. V ceně je pádlo. Nabízejí se slevy pro skupiny a mimo sezonu. Informace o Dalsland kanal včetně jednoduché mapy zde. Info o kanoistických trasách v Dalslandu. Půjčovna Silver Lake Canoe v Bengsforsu. Základní informace o jezeře Vanern. Jak je to s rybolovem. Informace o vodopádech na řece Gota ve městě Trollhattan. Komory a kanály ve městě. Ostrov Orust. Seakajakářské sympozium Stockentraffen na ostrově Orust, pořádané poslední víkend v srpnu půjčovnou Orust kayak. Muzeum lodí Maritiman v Goteborgu. Námořní muzeum a akvárium v Goteborgu. Pokud chcete jet trajektem Helsingbor – Helsingor a zároveň Rodby – Puttgarden existuje zvýhodněný lístek, který vám zaručí, že Vás vezmou na nejbližší odjíždějící trajekt. Navíc nemusíte oběma trajekty jet v jednom dni, lístek je platný 1 měsíc. Vodácký obgchod – speciálka na mořské kajaky Kano Kajak Butikken. Bakken – jeden z nejstarších zábavních parků v Dánsku. |
Diskuse uzavřena.