Tak jsem se nechal ukecat. Sedím v plastové deblovce na startovní čáře 7. ročníku Krumlovského maratonu. Závodu, který jsem párkrát po očku sledoval při dojezdu v Českém Krumlově a říkal si, co je to za magory, že je baví v takovém davu pádlovat na čas. Abychom činili čest grónskému klubu, zvolili jsme úzká eskymácká pádla, která v pádlujícím davu působila různorodé, převážně zajímavé reakce.
Jako deblovka jsme startovali z první startovní lajny, což se ukázalo jako bezpředmětné, neboť ostatní lodě ze zadních řad neváhali a pro jistotu vyrazili o dobrých 30 s před startovní ranou z děla. Hustá masa závodních plavidel udělala slušné vlny, což se stalo osudným méně zkuženým borcům na úzkých závodních lodích. Ještě před dojezdem k prvnímu jezu bylo vidět docela hodně plaváčků a krysiček. Na vyšebrodském jezu byl nefalšovaný masakr. Lodě najížděly hromadně do šlajsny. Necpeme se, vyčkáváme, což se ukázalo jako zbytečné. Nečekat, tlačit se. Na Herbertově se situace opakovala. Tam nás zachránil Homli (děkujeme), 
vynořil se z utlačovaného davu a za doprovodu řízné kletby se nacpal do šlajsny tak šikovně, že nás pěkně srovnal a z bezvýchodné situace nás poslal nárazem do našeho kajaku na správnou stopu. Držíme tempo a od této chvíle nás už předjelo jen pár ambiciozních borců. S úsměvem se posouváme pelotonem pomalu vpřed. Pádlujeme na pohodu. Zásadní je držet dobrou stopu a nevyjet z proudu. Sklápím kormidlo, protože mě stojí moc sil udržet loď ve správném směru. Dojíždíme do cíle o hodinu později než první loď, máme čas lehce přes 3 hod. V Krumlově se odměňujeme vydatným obídkem.
Diskuse uzavřena.