Pravda je břemenem snílků.
Pin Ďa, čínský mudrc
žijící v období Nebojujících států
letopočet nezjištěn, promiň Markéto
Jistě, já vím. Můžete si říct, že nezúčastněný pozorovatel by popsal naše příhody několika jednoduchými větami, dokonce by mu možná stačila věta jedna. Nejspíš by zněla nějak takhle: „Partička kajakářů využila prodloužený víkend a projela se po Balatonu.“ Ale k čertu s nezúčastněnými pozorovateli! Já jsem byl rozhodně zúčastněný, a tak si poslechněte, jak jsem to prožíval…
Sraz byl rafinovaně určen na čtvrtek na 14:23, což mělo zajistit, že se k Nejlepší půjčovně na světě všichni dostaví včas. Škoda, byl jsem tam jediný. Dobře, byl jsem jediný kdo přijel pozdě, ale nemůžu za to. Vážně.
Kromě mé maličkosti se na zdaru naší výpravy měrou nemalou podíleli: Žandula a Markýz, tedy vyhlášení kajakářští Bonnie & Clyde, Markéta a Eva – obě z Nejlepší půjčovny na světě. Nejrychlejšími deblaři na hladině se měli stát Honza s Helenkou, nemohla chybět stará známá firma Brčís a kreativním přístupem k módě, zejména pokud jde o pokrývky hlavy, se prosadil Zdeněk. Dodatečně se dostavili Dana s Petrem, kteří dostáli své pověsti a opět přijeli svým automobilem doslova k snídani. Což mi připomíná, že bychom příště měli vyhledávat pouze autokempy, ve kterých bude možná přeprava od místa stanování k toaletám autem.
Ale zpět – zhruba kolem čtvrté hodiny nasedáme do tří vozů a vyrážíme od Nejlepší půjčovny na světě směrem na Halámky – Vídeň – Sobol (nebo tak nějak – koho to zajímá, ať si to najde v mapě) a Balaton. Po cestě nás nejprve Žandula všechny zahrne skvělými řízky z mochomůrky bleděmodré, o kterých tvrdí, že jsou z bedel a od maminky. Po krátké zastávce u internisty v Halámkách, který za pomoci našich vodních pump (dodala Nejlepší půjčovna na světě. No dobrá, reklamy bylo dost. Končím. Nicméně: „Chceš-li dobrou loď, do Ká…centra choď!“) vyprázdní naše břicha a my můžeme pokračovat dál. Na Vídeň Vávro, na Vídeň!
Co se děje v jiných autech nevím, ale v našem voze, kde se kromě mě veze ještě Brčko, Eva a Markéta, je velmi rychle objeven skvělý budoucí rozhodčí všech případných grónských závodů a klání. Nezměrný talent v odhalování a zamítání jakýchkoli podvůdků, či přirozených projevů bohémství, projevila totiž v naší malé historické soutěži: „Kolik znáš letopočtů“ Markéta. Doteď mi není jasné, proč nám odmítla napsat čárku za tvrzení, že Francie byla založena ve čtvrtek a stále úporně trvala na přesném stanovení roku, aby nám mohla uznat bod, ale jako přísný arbitr pro rozhodování o tom, zda byl nějaký eskimácký obrat proveden technicky a esteticky náležitě, bude jistě skvělá.
Po nějakých 287 letopočtech (z toho 45 Markétou uznaných) parkujeme u jediné benzínové pumpy na trase Vídeň – Balaton, kde si napravujeme houbami zmučené vnitřnosti tvarohovými koláčky a pak už bez zastávky svištíme do Maďarska. Po cestě nás bioložka Eva poučuje o tarbíkovi, neuvěřitelném to živočichu, který má dvě až čtyři nohy, srst a ohromné uši. Pokud chce zabít hmyz, kterým se živí (tarbík, pochopitelně, ne Eva), zavrtí hlavou a tím uvede své gigantické receptory sluchu do protiběžného pohybu. Moucha pak nemá uprostřed této chlupaté pasti žádnou šanci.
V Maďarsku jsou téměř prázdné silnice (je čtvrtek) a tak se blížíme k cíli vysokou rychlostí. Cestovní průměr nám snižuje jen občasný vtípek vedoucího vozu, který s oblibou projíždí četné kruhové objezdy čtyřikrát až pětkrát a my jsme díky tomu po chvíli opět ve stavu žaludečních potíží. Ale i přes Markýzovu neustálou snahu setřást nás a nechat nás bloudit Maďardskou pustinou (totiž „pustou“) vjíždíme po půl desáté do kempu.
Pokud by vám někdy někdo tvrdil, že Němci jsou pořádný a pečlivý národ, nevěřte mu. Nejdůkladnějším národem jsou totiž potomci jistého maďarského kočovného kmene, kteří v současnosti provozují autokempy. Nám při kontrole po vjezdu do kempu zkontrolovali DNA, odebrali otisky našich bot a následně sepsali naše kompletní životopisy. Celé tyto formality zaberou zhruba tři hodiny, které trpělivě snášíme. Trpělivost nás ale přejde ve chvíli, kdy si chce slečna u přepážky opsat čísla všech bankovek, které máme u sebe. V tu chvíli Žandula vytahuje své grónské pádlo a významně s ním poklepává o unibuňku, ve které ta dobrá duše vede svůj osobní byrokratický boj proti celému světu. A vida – hnedle jsme propuštěni k vytouženému Balatonu, v tuto chvíli ukrytému za hradbou rákosí v temnotách.
Abychom zahnali splín, otevíráme lahve a obveselujeme celý kemp vtipy, které nikdo nechápe. Tak se do naší výpravy dostává nová osoba – kapitán Morgan. Bohužel, vzhledem k naší žízni nás opět po chvíli opouští a co je nejsmutnější, až do pondělí se už neukáže. Kdo ví, kde je mu konec. Já si ještě naplánuji, že ve čtyři ráno vstanu, všem umyji jejich ohavně špinavé lodě a pak si zacvičím taiči. Znalci Honza s Markétou se hodlají připojit – prý zaženeme opice a budeme na mraky. Ačkoli jsem tento ranní program přesně dodržoval celý víkend, došlo ke smutné události – nikdo z výpravy mi to nevěřil. Ale aby otevřeli svoje srdce a očka, a zamžourali do ranní mlhy, ve které se rýsuje moje postava provádějící nejobtížnější pozice s lehkostí bílého jeřába, to ne. To si radši chrápou do svých pytlů. Spacích.
* * *
Na druhý den sice Brčko v půl sedmé zvolá ze sna: „Dobré ráno!“, ale budíček vypukne až v osm. Během snídaně mezi naše ešusy triumfálně zaparkuje Petr s Danou. Pak rychle vyvážíme auta před kemp. Pravda, mě to právě odcházející kapitán Morgan znemožňuje – stále mi třepe hlavou a snaží se, seč může, abych nemohl zaostřit na jakýkoli předmět do vzdálenosti 30m. Tuto chvíli využije několik členů výpravy a přepadá místní pobočku Bank of Hungaria. Na úprku před policií využíváme nejspolehlivější dopravní prostředek – kajak. A pokud je v tuto chvíli ctěný čtenář netrpělivý a napnutý, jak divoká honička vprostřed nezměrné velebnosti balatonských vod dopadla, mohu jej uklidnit. Nikdy nás nedostali!
Vybaveni místní tvrdou měnou po krátké meditaci na břehu vyjíždíme. Je sice poněkud mlžno, či opar, ale zvedá se vítr, slibující pestré zážitky. Přejíždíme na severní břeh, kde u města Vonyarcvashegg jako první přistává členka elitní předsunuté skupiny Dana. V tuto chvíli se dělíme na první skupinu – ta plánuje jet naplno, druhou skupinu, tzv. „spořínky silami“ a pak skupinu nultou. Do té se ovšem kromě Dany a mně nikdo nehlásí a tak se náš plán jet non-stop, dokud to zatracené jezero celé neobjedeme, řítí v prach. A než bys řekl: „Vonyarcvashegg“ poobědváme a vyrážíme dál.
U mysu Balatongyörög narážíme na silný protivítr. Znalci jej odhadují zhruba na 25-48 m/s, my ostatní máme plné ruce pádlování a tak nemáme čas se jeho rychlosti věnovat. I přesto zatracenou zátoku Szigligeti-Oböl, zvící délky asi 6km, projíždíme zhruba 16 hodin. Děs maďarskej.
Síly doplňujeme a tekutin se zbavujeme na veřejné pláži pod kopcem Kamon-kö. Nic zlého netuše, taktická příprava celé výpravy totiž byla maximální, a tak ukolébáni Žandulinou jistotou, že má vše pod kontrolou, jedeme dál. Všude nás totiž mají čekat otevřené a pohostinné kempy, tak proč bychom se ukládali ke spánku na pláži? Bohužel nějakou neznámou shodou náhod (vedoucí kempu v Badacsonylabdihegy byl totiž dva dny před naším příjezdem nominován k výcviku do hvězdného městečka a později se z něj stal nejslavnější maďarský kosmonaut světa), je ve výše zmíněném kempu zavřeno. Proto se rozhodujeme projet kolem nekonečného rákosí až do Badacsony.
Teprve později, když osazenstvo lingvistické lavičky pronikne do tajů maďarštiny, se dozvídáme, že slovo Balaton znamená, kromě mnoha jiných významů, právě „rákosí.“ V Badacsony nejprve kompletně ucpáváme přístav místního jachtklubu, což místní honoracfe nese velmi nelibě a posílá nás nevybíravými slovy kamsi. My se rozhodneme, že se budeme držet jejich rady a přenášíme neuvěřitelně těžké lodě přes půl města na další, ano proč to teď neříci, veřejnou pláž. Mimochodem, pokud by se snad čtenář těchto řádků chtěl někdy dopustit té nepředloženosti a zúčastnit se na akci, kde budu i já, přenášení kajaku na delší vzdálenost, doporučuji mu, aby se za všech okolností držel zádě lodi. Je mnohem lehčí. A na mě zbyde příď. Co se dá dělat, já už to nějak oddřu. A bolavá záda si pak doléčím doma.
Po ubytování – tedy rozložení spacáků na zem, stany totiž až do konce výpravy zůstanou v lodích, vyrážíme do města. A hned jíme to nejlepší, co kdy Maďarsko světu dalo. Ano, znalci již tuší, že nejde o čardáš, či guláš, ale o halászlé. Je to mana, kterou by Mojžíš nakrmil na poušti svůj lid, kdyby k tomu měl příležitost, či kterou měl rozhodně Napoleon futrovat svá vojska. Pak by totiž dobyl Moskvu během dvou dnů a do týdne by jistě dal i Tokio. Astronom by možná řekl, že jde o velmi přesnou hvězdnou mapu, otáčející se v talíři jako nezměrné galaxie ve vzdáleném vesmíru plném mimozemských civilizací, básník by jí prohlásil za divutvorný fantazijní sen rovnající se smyslové extázi, no a Brčko by jistě řekl, že už moc kecám, ale je to ňamkózní rybí polévka světové kvality!
No, náš den se zvolna chýlí ke konci, ještě popíjíme skvělé bílé víno a pak dle Zdeňkových slov i „ohromující“ červené. Ovšem Zdeněk je coby znalec vína zván do mnohých podřadných maďarských náleven, kde se živí tím, že nutí nebohým turistům to nejhorší, co zde kdy bylo sklizeno z vinic. Ti z nás, kteří tento chemický útok přežijí, se zvolna trousí zpátky na pláž, kde je ovšem zodpovědná část výpravy lehce znervózněna náhle se zjevivším (a stejně náhle se do této role nominovaným) správcem pláže, který vyhrožuje, že v sedm ráno přijde a skásne nás.
* * *
Tuto nepříjemnost při svém pravidelném ranním cvičení na další den hladce vyřizuji. V místní nemocnici pak ještě dostávám vysoce ceněný diplom, za „Nejkrásnější zlomeninu klíční kosti, kterou kdy svět viděl“ a tak můžeme bez obav vstávat do krásného jitra zcela v klidu. To narušuje jenom vzdálené dunění střelby. Celé Maďarsko se totiž chystá na válečnou akci proti svému odvěkému severnímu nepříteli a manévry vcelku nešikovně maskuje za plašení špačků z místních vinic. My, kteří jsme večer ochutnali červené, považujeme ovšem zpěvné ptactvo za užitečné (tedy pokud vyhledává vinice s červeným vínem.)
Vítr, který nás tak potrápil předchozího dne, se neukazuje a do konce cesty už ani nefoukne a tak vyplouváme do prosluněného podzimního dne, užíváme si tepla, modré, téměř bezmračné oblohy, a všeobecné pohody při pádlování, míříce do Abrahámhégy. Zde měníme dosavadní směr a otáčíme se na jih. Při přeplouvání jezera probíhá několik porad, při nichž je dopit veškerý alkohol. Následkem čehož já několikrát přejdu přes paluby lodí, jako by se nechumelilo. To je pravda! Nechumelilo. Obědváme ve Fonyód. Nebo Fonyódu, nejsem ještě rozhodnut, zda místní názvy skloňovat.
A protože jsme dosáhli jižního břehu, nezbývá než zase zatočit. Hned napoprvé se nám podaří stočit lodě na západ a podél utěšeného pobřeží jedeme do – nikdo neuvěří – opět zavřeného kempu. Chápaví jedinci jistě v tuto chvíli tuší, že slovo Balaton se dá překládat i jako „zavřený kemp.“ Tento se jmenuje Bélatelér. Možná je to jen pláž, to nevíme. Okamžitě jej ovšem za kemp prohlašujeme a hned se ubytujeme. Vzhledem k teplému počasí se část výpravy rozhoduje, že se vykoupe, což se jí poté, kdy ujde asi kilometr vodou po kolena také zdaří. Zčásti jistě i díky tomu, že jí stačí necelých 68 cm vodního sloupce.
Další část členů Grónského klubu se věnuje eskimování a zejména Honza předvádí svou vyspělou techniku. Napoprvé také vyeskimuje jen s norsaqem. Jen tak dál a za chvíli to dáš holýma rukama a vyhraješ chcíplého tuleně. Držíme palce!
Poté, kdy jsme se vyřádili ve vodě, rozhodli jsme se, že pokoříme i zemi. A proto míříme do nejbližšího restauračního zařízení, kde zažijeme neuvěřitelně veselý večer. Pokud bychom měli ohodnotit stupeň našeho obveselení na škále od jedné (pohřeb vzdáleného příbuzného) do deseti (totální extáze), dostal by tento večer zhruba 15,5 bodu. Taková sranda to byla. Bohužel vzhledem ke svému nasazení, zde nejsem schopen reprodukovat žádnou konkrétní myšlenku, která se toho večera mezi námi objevila. Jediné co zůstalo v mém deníku, je to, že pijeme na Helenky narozeniny, což se snadno pamatuje, protože Helenka má narozeniny každý den v roce, kdy se pije. Jenom nikdo neví proč.
Dále padaly nemístné poznámky o mé ranní toaletě v tuiliku na přilehlých kolejích. Zde malá odbočka – Balaton má v maďarštině kromě významu „rákosí“ a „zavřené kempy,“ též význam „koleje“, či „vlak.“ Stejně jako může být někomu nejasné, proč má Helenka pořád narozeniny, může v někom vyvolat úsměv představa autora této zprávy, oblečeného v tuiliku po kolena, prchajícího před rychlíkem a vyděšeným strojvůdcovým pohledem po kolejích, z ranního místa činu. Mně osobně to ale vůbec směšné nepřipadá. Víš ty Petře vůbec (ano, já vím kdo to vytáhl na světlo bóží!), jak je takový maďarský rychlík rychlý? A jak je tuilik nepohodlný při běhu?
A abych umožnil nezávislé zhodnocení úrovně naší zábavy, zapsal jsem ještě úryvek poezie, jíž nás počastoval Zdeněk. Bohužel její úroveň neumožňuje prezentaci pro mládež pod 21 let, proto zůstává pouze v mém osobním notýsku. Pro upřesnění jednalo se o milostně-tragickou poezii z prostředí eskimáckých makových polí. Více ale rozhodně zveřejnit nemohu.
Chápajícím jistě dojde, že jsme na těch 15,5 bodu bez problému dosáhli. Zanechme však tento večer hluboko v našich srdcích a přesuňme se do dalšího dne, neboť po poezii došlo ještě na nákup maďarského vína. Odvážný Markýz po návratu do tábořiště statečně pozotvíral všech dvacet lahví, doufaje že jemný buket, kterým byl tento produkt hojně obdařen, je pouze v jedné, či dvou lahvích a pochází od zátky. Nebyl a nepocházel. Ta tekutina by se měla jmenovat „Someliérův zlý sen“ (odpusťte ten pravopis, já to první slovo moc neužívám.) Druhým možným názvem by se mohl jevit: „Zdeňkův lábuš,“ neboť jedině on si na něm pochutnal, ale to sem vážně nepatří. Jeho koštérská pověst je jednou provždy mimo vážnou diskuzi.
Jdeme na kutě – a zde nemohu ještě nepřipomenout, že vzhledem k pokročilé roční době skýtá astronomickým nadšencům noční obloha mnohá milá potěšení. Protřete-li oči zaslepené vínem, ženami a zpěvem, můžete v tuto roční dobu spatřit po setmění Labuť a nad ránem Oriona. Vskutku náramná podívaná. A kdo měl štěstí (proč to neříct, jsem dítko Štěstěny), byl podarován i mnoha padajícími hvězdami.
* * *
V neděli vstáváme opět s kuropěním. Někdo stírá rosu na kolejích, někdo mizí diskrétně kamsi, ale ráno je zase nádherné – klasik by řekl, že je jak čerstvě vyražený dukát. Nikoli však Markýz. Ten totiž poté, kdy jsme opět vyjeli na mírně mléčně zakalenou jezerní vodu a snažili se tento zákal, o němž jsme se domnívali, že pochází z našich alkoholem znavených očí, odstranit opakovaným popíjením „té hrůzy“, pronesl zcela klidným hlasem: „Po druhém litru vína se nám uprostřed jezera objevili cestáři, roztloukající štěrk.“ A trval na zaprotokolování tohoto výroku. Není nic jednoduššího, než to tu napsat a potvrdit, že je to čistá pravda. Oranžové vesty, prostředek jezera… Byli tam!
To nám ale na náladě neubírá. Směle pádlujeme dál a dál. Já se věnuji podjíždění ocelových konstrukcí, ze kterých místní změkčilci loví ryby. Markýz se pokouší bezvýsledně ryby chytat a Markéta k dovršení všeho nalézá prut a na jeho konci (čistě technicky, nikoli na konci prutu, ale na konci vlasce, co je uvázán na konci prutu) jednu malou, ušmudlanou a polochcíplou mřenku. To je také jediná ryba, kterou naše výýý-práááá-váááá-verlibáská z jezera vytáhne. Toto zjištění Brčka natolik vyděsí, že dobrovolně skáče do jezera. Aby tomu nebylo dosti, nechá se Žandula ukecat jediným pseudoznalcem místního vína a po chvíli Zdeněk servíruje tento patok do mušle, ze které si Žandula za notně zhnuseného Markýzova pohledu zavdává, co hrdlo ráčí.
Po několika hodinách tohoto šílenství nalézáme proti proudu jakéhosi přítoku bistro Isztván. Zde je nám konečně objasněno, že končí sezóna, kteréhož faktu jsme si dosud neráčili všimnout. Tak tedy sloužíme majiteli bistra, jistému Isztvánovi, jako výhodný odpadkový koš. Ta dobrá duše toho dne zavírá a „má se to vyhodit“, nebo prodat tůristům z Čech? Ačkoli si objedáváme přepečlivě z maďarsky psaného jídelního lístku, dostáváme čistě to, co zbylo. Jídlo je náhodně distribuováno po našich dvou stolech a je dílem náhody, nebo umu pana Isztvána, že odcházíme jako kdekoli jinde, totiž maximálně spokojeni a najedeni. Celé to korunuje skvělá pertikulovaná káva, připravená pod hřejícím sluncem na přilehlém palouku.
A zase jedeme dál. Kilometry rákosí, občas romantický ostrůvek a divukrásný západ slunce. Zdá se, že se nám podvečerní nálada ztichlého jezera nemůže nikdy okoukat. Ptáci skřehotají, občas vyskočí ryba a na břehu štěkne pes. Idylka. Ovšem jen do chvíle, než část výpravy usoudí, že „už je docela pozdě a my jsme unavení a kde budeme spát?“
Vybíráme výhodně položenou trosku postkomunistického hotelu. Bohužel při přistávání – podotýkám, že jsme u jižního břehu – jsme museli překonat asi kilometr bahna. Což mě přivádí na myšlenku, že dalším překladem slova Balaton, je bez diskuzí slovo „bahno.“ A nevěšte hlavy, to slovo má ještě další významy a pokud najdete sílu číst dál, dozvíte se ještě alespoň jeden!
Tedy poté, kdy jsme překonali kilometr čvachtavého Balatonu, poté kdy jsme Balaton vymyli z mezírek mezi prsty na nohou a ve chvíli kdy jsme vyrazili hledat další místo, kde bych si mohl koupit halászlé, došlo k zajímavému obratu. Idylický podvečer se mění v boj o život. Část výpravy totiž překonala oplocení, a když se k tomu chystal zbytek, zaútočil na nás asi tisíc let starý (jak byl starý, tak byl zkušený) pes. Připomínám, že jsme plot překonávali směrem zevnitř, my u toho hotýlku přistáli. Tedy pes v tuto chvíli hlídal naše lodě a naše věci. Ale i v nastalém zmatku jsme měli situaci plně pod kontrolou.
Proběhlo bleskové hlasování, které vcelku jednoznačně rozhodlo, že nevyžadujeme psem hlídaný kemp a že „popojedem.“ Mírně problematickým se jevil návrat skupiny, která byla v tu chvíli za plotem, ale využili jsme Brčka jako návnadu a pes zmaten jeho podivným během a chováním – zkoušeli jste někdy takhle po setmění vysvětlovat v maďarštině psovi speciální teorii relativity? Až to zkusíte, poznáte, jak asi tomu nebohému zvířeti mohlo být – tedy pes zmaten odešel kamsi, nejspíš zdechnout, či na místní veterinární koronární jednotku na trojitý bajpas. My jsme využili jeho indispozice, překonali zrychleně kilometr bahna a našli další kemp.
Mohlo nás varovat, že mi nějací rybáři do očí tvrdili, že ve městě žádný kemp není, ale nevarovalo. Takže jsme se v klidu již podruhé toho večera odbahnili, rozložili si spaní a vyrazili do víru velkoměstské zábavy. To spočívalo v překonání skutečně vysoké brány a pochodu podél kolejí (jak jinak), až jsme našli široko daleko jediný bar, kde nám předložili předlouhlý jídelní lístek. Když ovšem pan majitel poznal, že hodláme opravdu jíst, omezil výběr na šest jídel. Pro mě naštěstí mezi nimi bylo i halászlé a tak odcházím z hostince opět spokojen.
Tato nálada je ovšem lehce narušena při příchodu do kempu – není to obyčejný kemp. Ohromná cedule na vratech hlásá, že jde o nudistický kemp. Co s tím? Někdo naštěstí duchapřítomně zachraňuje situaci a volá na celé město: „Tvařte se naturisticky.“ Naturisticky se tváříce se tedy balíme do našich naturistických spacáků a čekáme na Markýze se Zdeňkem, kteří si povyrazili a ještě hledají kešku. Potmě. Marně. Po jejich příchodu kempem projede auto, ale vůbec si nás díky našemu naturistickému chování a naturistickému vzhledu nevšimne a odjíždí pryč.
* * *
Bohužel nám jsou nám naše naturistické maskování a mimikry po ránu houby platné a nalézá nás všímavý zaměstnanec kempu. Když však vidí ubohé kajakáře z Čech, velkoryse mávne rukou a my v klidu posnídáme a po chvíli vypadneme. Ještě nám dá na cestu dobrou radu. Byla sice v maďarštině, ale protože ne každý čtenář je současně lingvista, zapisuji si ji v překladu: „Na psané průvodce se vyprdněte – kempy na Balatonu se zavírají kolem patnáctého září!“ Blahořečíme tomu dobrému člověku a za cenu několika mužů, kteří nás obětavě přenesli až k volné hladině, a kteří zůstali navěky ponecháni bezútěšnému bahnitému objetí v tom prokletém místě, už naposledy opouštíme jižní břeh.
Po pohodové jízdě ránem, kdy je hladina jako zrcadlo a všichni se ještě naposledy pokouší otisknout si chuť a vůni této výpravy do duší, se ocitáme v kempu, kde jsme před třemi dny začínali. Jaká to krása, jsou zde funkční sprchy! Sbaleno máme relativně rychle, a protože je teprve ráno, rozšiřujeme cíl výpravy o dobytí Hevízu, proslaveného to lázeňského města. Díky nasazení moderních komunikačních prostředků dojde během cesty poprvé k roztržení výpravy. Naštěstí kromě vysílaček typu vidím-ale-neslyším, máme i mobily a tak se zase po chvíli dáváme dohromady.
O tom, co se dělo v sirném jezeru nemohu vyprávět, neb jsem v něm nebyl, ale zato vím, že hned vedle parkoviště je hospoda a tady si po návratu ostatních dáváme do nosu. Asi není problém uhodnout, cože jsem si to dal. No jistě. Stále nás ale tíží přebytek času, tím „nás“ myslím Budějovickou část skupiny, neboť Petr s Danou odjíždějí směr Vodňany, a tak vyrážíme hledat nějaké keše. To je ovšem zábava náramná, škoda že v okolí jsou jen dvě. No, možná je to dobře, jinak bychom nikdy neodjeli.
Zbývá už jen v krátkosti zmínit, že cesta zpátky utíká jako voda, zastavujeme na stejné pumpě (mezi Vídní a Balatonem fakt jiná není!) a domů se dostáváme kolem půlnoci, všichni spokojení až na půdu. Kus Balatonu jsme si nechali na příště a všichni máme v očích svit prosluněných rán a v uších – tu zatracenou střelbu na špačky.
* * *
A to je konec mého vyprávění. Možná jsem některé situace nepopsal úplně přesně (například ty houbové řízky byly vynikající), ale znáte mě, co si nevymyslím, to nemám. Troufám si tvrdit, že platí, že počasí je jen odrazem stavu našich duší a proto je mi jasné, proč bylo tak krásně. No a málem bych zapomněl, ten poslední význam slova Balaton je: „nepřekonatelný výlet!“
VPJ
Na závěr pár užitečných informaci:
1. ubytování na Balatonu (včetně kompletního přehledu kempu)
2. obecné informace o Balatonu
3. co si na Balatonu/v Madarsku dát dobrého k jídlu a pití
4. lázeňské město Hevíz
5. takhle jsme si uzivaly my. Doufame, ze se najdou silné osobnosti v českém seakajakarskem prostředí, kteri vyrazi v nasich stopach:)
Diskuse uzavřena.