Moje žena Pavla náhodou narazila na inuitské mapy. Jejich provedení mi téměř vyrazilo dech – byly vyřezány ze dřeva, prý se vešly do rukavic a řekl bych, že je to geniální řešení, zvlášť s přihlédnutím k faktu častých polárních nocí.
K tématu jsem dohledal zajímavý článek, ze kterého jsem vytáhl obrázky a popisy, protože jeden obrázek vydá za tisíc slov…
V textu k prvnímu obrázku je zhruba napsáno: „Eskimáci, kteří nikdy neviděli mapy, poskytli Kongresové knihovně první přesnou mapu ostrovů v zálivu Disko (západní pobřeží Grónska). Po podrobném průzkumu na saních a v kajaku, vyřezali reliéfní modely ostrovů z naplaveného dřeva. Modely pomalovali barvami, které ukazovaly jezera, bažiny a vegetaci. Mapy dokončili zašitím do tuleních kůží.“
Jak se ale Anně, autorce výše zmíněného článku – zdá, tvrzení, že Inuité nikdy neviděli mapy, není zcela správné. Možná nikdy neviděli mapy takové, jak je známe my, totiž papírové. Ale nejspíše používali mapy „dřevěné“.
V textu k téhle mapě, názorně ukazující spojitost dřevěných a papírových map se píše:
„Kuniitovy tři dřevěné (stromové) mapy ukazují cestu ze Sermiligaaqu do Kangertittivatsiaqu. Mapa napravo ukazuje ostrovy podél pobřeží, mapa uprostřed ukazuje zemi (Grónsko) a čte se z jedné strany dokola na stranu druhou. Mapa vlevo ukazuje souostroví mezi fjordy Sermiligaaq a Kangertivartikajik.“ Čerpáno z „Topografisk Atlas Grønland“, vydaného Dánskou královskou kartografickou společností (Det Kongeglige Danske Geografiske Selskab), v roce 2000 (str. 171).
Nakonec ještě detailní pohled na dvě z map. K nim Ann (na kterou jsem bohužel nedohledal kontakt), uvádí následující poznámky.
Tyhle mapy „objevil“ roku 1880 dánský badatel Gustav Holm, který podnikl expedici k Ammassaliku na východní pobřeží Grónska. Nejsem si jista, zda existovaly podobné mapy i pro západní pobřeží, i když vyřezané mapy představené v časopise Popular Science (první obrázek) jsou ze západního pobřeží.
Jsem okouzlena jejich myšlenkou – četly se „kolem dokola“ – na jedné straně směrem nahoru a na druhé straně zase dolů. Kdo by potřeboval růžici ukazující na sever? Tihle chlápci rozhodně ne. Perfektní využití prostoru, to musím brzy blíže prozkoumat.
Z jistých zdrojů (googlování) jsem vyčetla, že tyhle mapy nebyly určeny k tomu, aby byly čteny, ale spíše k cítěny. To se mi jeví jako dost praktické řešení pro cestování na kajaku, či ve člunu, velmi často v temnotě.
Pokud byste se chtěli dozvědět více, vše je pečlivě popsáno v knize The History of Cartography, Volume 2, Book 3: Cartography in the Traditional African, American, Arctic, Australian, and Pacific Societies. Krásné čtení na pláž, pro líné letní odpoledne.
A já mám prosbu – pokud byste o těchto mapách něco zajímavého zjistili, napište mi prosím. A kdybyste chtěli psát klasický dopis, nalepte mi na něj třebas takovouhle krásnou známku:
