Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh aneb šedá všechna teorie zelený strom života incident managementu.
Je 24. dubna, mám svátek a volno v práci a rozhodnu se to oslavit půldenním výletem z Melvaigu, z pláže od croftu Oran Mara na mys Rubha Reidh a zpět, celkem asi 14 km. Počasí je vynikající, slunečno, vítr do 5 m/s, nicméně v Atlantiku se rozpadá nějaký tlakový útvar a do Minche od severu chodí asi metrové vlny.
Oblékám se vyjížďkově: flísové triko, tenký neopren pod kolena, nízké neoprenové botky a touringovou bundu. Na poslední chvíli se rozhodnu, že vytáhnu i grónské pádlo a wernera na klice, na kterého jsem zvyklý zastrkávám pod gumy jako rezervu.
Krásně se mi podařilo odstartovat z pláže mezi dvěma vlnami. Zatočím severním směrem k majáku na Rubhě a užívám si vyjížďku. Počasí je stabilní, pěkně to houpe, po pravé straně mám výhled na útesy, oblouky a jeskyně. Dopádluju k majáku, pofotím, zatočím na západ a mezi útesy se ještě asi dva kilometry promotám na pláž Camas Mor, která je orientovaná k severu a láme se na ní vydatný surf.
Pojezdím ve vlnách a jdu na přistání. Jsem obezřetný, byl jsem tu už několikrát a pláž jsem viděl i za nízké vody a vím, že se vlny lámou ve dvou frontách. Nejdřív klasický break point a pak na šutrech vyčnívajících z písku těsně před pláží. Podaří se mi A1 přistání, na břehu si odskočím, dám svačinku, chvilku se posluním a otáčím na cestu domů.
Odplutí už je těžší, dostávám několik slaných facek do obličeje a buchanců do prsou, ale i tak zůstávám téměř suchý a pádluju zpět. Bez problémů točím kolem majáku, dobře mi to jede, moře mám v zádech a raduju se z perfektního dne na vodě. K našemu croftu to mám už asi jenom kilometr a půl, míjím jeskyně a oblouk a impulsivně se rozhoduju, že si dopřeju trochu vzrušení a podívám se zblízka. Místo znám, už jsem tu také několikrát byl. Je tu jeskyně, oblouk kterým se dá propádlovat a za ním se ostrou zatáčkou dá projet kolem strmé balvanité pláže zpět na volné moře. Akorát jsem zapomněl , že při posledních návštěvách foukal vítr z pevniny.
Napádluju do jeskyně, brzdím vlny, které mě posouvají kupředu a zatím mám stále situaci pod kontrolou. Projedu obloukem, řežu ostrou zatáčku kolem pláže a najednou se stane několik věcí. V zatáčce ztrácím rychlost, kajak se zastavuje. V ten samý okamžik mi zleva zepředu přichází nějaké sečtené vlny a doslova mě vymejou do kouta oblouku.
V bílé vodě plné vzduchu se převracím. První eskymák se mi podařil, ale pořád nemám rychlost proti vodě, a tak mě druhá vlna znovu zatlačí do kouta a převrací. S grónským pádlem v probublané vodě nejsem schopný dokončit eskymáka, jenom se nadechnu a už jsem tam zase. Chystám se na druhý pokus, cítím, jak Poslední Královna dostává výprask od šutrů a intuitivně se v kokpitu hlavou dolů choulím a čekám kdy něco dostanu do hlavy.
Najednou je klid a já dost nešikovně visím vzhůru nohama z kajaku, hlavou se sotva dotýkám hladiny. Vlny mě zavěsily v úhlu 45 stupňů na útes, špička kajaku se opírá o dno, ocas je napasovaný v koutě skály. Voda mě občas propleskne a mě je jasný, že tohle postavení není udržitelný. Strhnu šprajdu, dám nohy k sobě a po hlavě padám do vody. Hned další vlna prázdný kajak uvolní a nese nás k balvanité krátké pláži. Voda se mi valí přes hlavu, skrčenýma nohama narážím o skály a šutry na dně, ale držím se šňůr kajaku.
Vyhodnocuju situaci a je mi jasný, že na re-entry roll nemám čas a ani dost vody pod sebou. Cvaknu kajak na towline a plavu ke břehu. Nakonec mi vlny trochu pomůžou a vyplaví mě mezi balvany. Kajak následuje za mnou. Chytnu ho za šňůry a po delším boji se mi ho podaří s plným kokpitem vytáhnout mimo dosah vln.
Vyleju loď a na chvilku si sednu na skálu. Okamžitě se do mě dá zima a já se rozklepu, jak drahej pes. Dubnová voda v severním Skotsku má vodovodní teplotu a na nějaký dlouhý rozplavby to prostě není. Oblékám stormcag a leju do sebe půl litru čaje z termosky. Po nějaké době se konečně zmátořím a obhlížím škody. Poslední Královna vypadá OK, zdá se, že to odnesl jenom gelcoat(!). Pro jistotu ho přelepuju tesapáskou.
Pak přijde čas na prohlídku mé tělesné schránky. Krom toho, že se občas nekontrolovatelně rozklepu a z odřených a pořezaných rukou a holení mi crčí krev to vypadá, že jsem taky vyvázl celkem slušně. Je mi jasný, že mě tu nečekají žádná další pozitiva, tak smotám towline, stormcag nacpu zpět do dayhatche, poponesu kajak na trochu chráněné místo a velmi obezřetně startuju.
Za dvacet minut jsem doma. Kajak nechávám v přístřešku na zahradě a přesouvám se do sprchy. Druhý den nemůžu skoro vylízt z postele. Všude po těle mám modřiny. Při kontrole lodi krom odskákaného gelcoatu žádné další škody nezjišťuju.
Přežil jsem a tak se můžu poučit pro příště. Při objektivním zhodnocení se jedná o klasický příklad potenciální chybové pasti. Jedno špatné rozhodnutí mohlo vést k velmi negativním scénářům – zranění, hypotermie, ztráta kajaku nebo ostatního vybavení.
Rozbor situace:
– Náhlé ukvapené rozhodnutí, kdy jsem nerespektoval aktuální výbavu a vnější podmínky. Pro rock hopping jsem na sobě měl mít sucháč a helmu. Volba pádla byla také špatná. Pro taškařice tohoto druhu je lepší euroblade, zejména když jsem na něj zvyklý.
+ Po celou dobu incidentu jsem měl jasnou hlavu bez známky paniky, jasně jsem věděl co a proč dělám. Měl jsem základní výbavu pro řešení situace, towline, stormcag, termosku s čajem, repair kit a vysílačku .
Tímto děkuju Mejdžímu, že jsem si v jeho velkotovárně na kajaky mohl dát loď do kupy.