Už více než rok se plaví Jiří Oliva kolem Evropy. Vyrazil z Prahy proti proudu Vltavy, kus cesty ušel pěšky a nyní se pohybuje v Chorvatsku. Dlouhý rozhovor s ním vedl Karbonový Tonda, přinášíme vám ho v úplném, nezkráceném znění. Pokud by vás zajímaly další podrobnosti, můžete je najít na Jirkových stránkách, či blogu.
Kdy jsi dostal nápad svoji cestu uskutečnit a jak dlouho ti trvala příprava?
S kamarádem jsme si s touto myšlenkou pohrávali několik měsíců již v prvním ročníku střední školy. Nakonec vše ale zůstalo pouze u slov a k realizaci jsem se dostal téměř o 8 let později. V roce 2013 jsem měl nehodu na motorce a tehdy jsem přehodnotil svůj přístup k životu. Uvědomil jsem si, že v životě jsem spoustu věcí odkládal na neurčito, tím jsem je tlačil před sebou a často nakonec ani nezrealizoval. Tehdy jsem pochopil jak cenná je možnost realizovat myšlenky právě dnes.
Samotná příprava na cestu kolem Evropy mi pak zabrala téměř rok a půl. Jednalo se z části o fyzickou přípravu, kdy jsem se učil co je to vlastně kajak a jak se v něm bezpečně pohybovat. Také jsem si osvojoval dovednosti jako je navigace, nebo znalost počasí. Nejvíce času jsem ale věnoval své nefyzické přípravě. Řekněme mentální odolnosti a vyrovnanosti, pro tak dlouhou cestu.
Jaké jsi měl pocity při vyplutí z Prahy?
Samotné vyplutí pro mě byl jistý milník. Neznamenalo pro mě sice začátek cesty, na té jsem byl již celý ten rok a půl během kterého jsem se připravoval. Okamžik to byl pro mě ale magický. Přišlo mě vyprovodit ohromné množství přátel, bylo jich tam snad sto a já jsme mnohé neviděl celé roky. Čím víc se vyplutí blížilo, tím víc jsem byl vytížený, abych vše stihl. Poslední týdny jsem skoro nespal a také jsem v okamžiku vyplutí nechtěl vše hodit za hlavu a jak se říká vypnout.
Nechtěl jsem riskovat že by mě to několikaměsíční vypětí doběhlo najednou. Čistě z tohoto důvodu jsem si uvědomil, že jsem na cestě až o několik dní později, když jsem stoupal proti proudu Vltavy. Tehdy mě zalilo štěstí a ohromná vděčnost, že mě všichni ti kamarádi přišli podpořit. Ale i za to, že jsem si dopřál zrealizovat celou tuto myšlenku.
Dnes máš za sebou velký úsek cesty jak po řece tak i po moři. Jak jsi vnímal proplutí Vltavy a Dunaje v porovnání s Černým mořem a následně Řecko, Adriatika? Pocítil jsi velký rozdíl mezi řekou a mořem v první dny pádlování v Bulharsku?
Úmyslně jsem si zvolil cestu kolem Evropy nejprve po řekách, pak mořích a až nakonec po oceánu. Toto rozhodnutí mi umožnilo získávat potřebné zkušenosti v tom správném pořadí. Velice dobře vnímám, že každý úsek cesty je jedinečný. Každý mi přinesl neporovnatelné zážitky a zkušenosti.
První den na moři jsem moc nevnímal, půl dne kolem mě běhala rumunská národní televize a druhou půlku dne jsem se snažil co nejrychleji zvyknout na rozdílnou rychlost oproti řece. Druhý den mě pak zajala policie za pokus o nelegální překročení bulharsko-rumunské hranice. Tedy ani tehdy jsem se na moře zcela neměl možnost soustředit.
To opravdové uvědomění a užívání si moře tedy přišlo až v Bulharsku. Tam byl ten nejintenzivnější rozdíl hlavně v tom, že jsem již neplul na východ, ale na jih a také že mě skoro každý den doprovázeli delfíni.
Potkal ses někdy cestou se složitou situaci, která mohla ohrozit průběh tvé cesty? (počasí, policie, krádež, kriminalita)
No složitá situace je výstižný slovní obrat. Naučil jsem se v životě a tedy i během cesty přijímat podněty s tím, že se z nich učím, namísto abych je vnímal jako komplikaci.
Rozhodně nejčastěji jsem zažil složité situace s překračováním státních hranic v kajaku. Většinou na to nejsou moc zákony připravené, a tak se stává že se ocitnu mimo zákon. Stalo se mi to skoro na každé hranici než jsem se naučil, jak tyhle díry v zákoně obejít. Samotného mne překvapilo, jak málo informací se dá sehnat a kolik složitostí takto dokáže vzniknout. I proto jsem se rozhodl své zkušenosti s překračováním hranic na kajaku sepsat do knihy, aby vůbec nějaké informace byly k dohledání.
Druhá nejčastější složitost je fakt, že již rok a půl chodím bos. Mám k tomu mnoho důvodů, ale o ty teď nejde. Jde o to, že například v Srbsku si bosý člověk, i v roli turisty často ani nemůže dát kávu na pouliční zahrádce. Je kontrolovaný na ulici policii. Když jsem si dovolil přijít bos přímo na policejní stanici, tak mě málem zastřelili… Je pravda že tehdy jsem byl ještě i v kraťasech bez trika a v záchranné vestě. Ale nejvíce jim vadili moje bosé nohy.
Jak se ti líbí pádlování v porovnáním s jinými sporty, které jsi dělal? Vybral jsi správně svůj nynější dopravní prostředek?
Pádlování jsem si zvolil naprosto skvěle, ale taky záměrně. Ono nebylo už ani moc na výběr. Většinu sportů, asi krom rychlostního bruslení mám již za sebou na vrcholové úrovni. Tedy přišla řada na kajak. Musím říci že mi tento způsob opravdu sedí. Hodně mě propojil opět s vodou a otevřel mi dveře hned do několika dalších projektů, ať již pod vodou, tak na hladině. Poznal jsem kouzlo, které má život na vodě a myslím si že se jen tak od vody nevzdálím, i když bych kajakování měl už dost.
Máš pocit, že ti něco na cestě chybí? (Podpora, motivace, rodina, přátelé)
Ono vše má něco. Nemohu říci, že by mi něco chybělo. To bych se cítil prázdný. Já se naopak cítím plný veškerých prožitků a života tím, že jsem naplněný a mám možnost rozdávat kolem sebe a cestu třeba sdílet, nebo rozdávat mou energii přímo lidem kolem. Neznamená to ale, že bych o podporu nestál. Naopak velice si jí vážím a umožňuje, či usnadňuje mi postup vpřed.
Já jsem se na tuto cestu vydal, abych na ní byl, vše jsem prodal a veškeré finance jsem do ní vložil. To mi umožnilo dostat se tisíce kilometrů daleko, kde jsem se naučil fungovat, i když těch peněz zrovna teď moc nemám. Za tuhle zkušenost jsem velice vděčný.
Tedy když to shrnu, tak přátele a rodinu si vezu v srdci, spoustu nových přátel potkávám na cestě, motivaci si tvořím v hlavě a podpora se sem tam objeví od naprosto úžasných lidí, kterým rezonuje buď má cesta, nebo já sám.
Ale ano dovedu si představit, že bych se na cestě cítil mnohem komfortněji, kdybych měl větší podporu. Ale i za tu co mám jsem rád, protože bez ní bych jistě už na cestě nebyl.
Nepotkáváš se s fyzickou únavou z každodenního pádlování? Případně jak se s tím vyrovnáváš?
Prvního půl roku jsem se snažil šetřit… Moc mi to někdy nešlo, protože navyklý z jiných sportů, že když se do něčeho opřu, tak se snažím. Kompenzoval jsem to tedy delšími pauzami na místech, která mně něčím oslovovala. Těch je každopádně na cestě mnoho.
Docela dlouho jsem také hledal tu správnou výživu, která jde ruku v ruce jak s fyzickou únavou, tak s regenerací. Posledního půl roku se mi podařilo mnohem efektivněji vyladit stravu a tak jsem byl schopný pádlovat průměrně 40 km denně po dobu 20 dní v kuse. To byl velký posun, zvláště v tom, že jsme ani při takovém výkonu nepociťoval znatelnější únavu, či nedostatek regenerace.
Předpokládám, že pádlování kolem Evropy neobnáší jenom každodenní rutinu spočívající v neustálém pádlování. Snažíš si cestu něčím zpestřit nebo samotná cesta je zpestřením sama o sobě? Mám tím na mysli jestli děláš něco jiného než pádluješ?
Rozhodně neobnáší, ale ani takové pádlování není možné. Být v kajaku na moři každý den prostě nejde po dlouhou dobu. Tím myslím roky. Na jednu stranu to neumožňuje počasí, na druhou stranu je vždy třeba hledat rovnováhu mezi prožitkem, zkušeností a postupem vpřed.
Na Dunaji jsem se snažil poznat každé velké město ležící na řece a alespoň několik dní v něm vždy zůstat. Někdy se stane, že se setkám se zajímavými lidmi, kteří mne pozvou k sobě, chtějí mi předat nějaké své zkušenosti nebo jinak se mnou sdílet svůj čas.
Cítím veliké obohacení vždy, když se setkám s učiteli, které mi cesta přináší. Když jsou na to příhodné podmínky, prohlubuji své zkušenosti v potápění, nebo v jachtingu. Ovšem nejvíce času, nedržím-li pádlo v ruce, strávím u klávesnice při sdílení této cesty s ostatními.
Pádluješ převážně sám, nebo máš společnost?
Pádluji převážně sám. Několikrát mě již ale i nějaký ten kajakář doprovodil na kousek cesty. Pro některé se moje cesta stala podnětem se zvednout a zrealizovat si nějaká ta svá přání… I takových pár doprovodů jsem měl. Ještě na Dunaji jsem se zcela náhodou několikrát setkal s různými cestovateli, kteří se mnou měli kousek společné cesty.
Jak vnímáš sólo pádlování?
Sólo pádlování, potažmo sólo cestování je unikátní zkušenost. Je to niterní záležitost objevování sama sebe a také intenzivnější propojení s okolím. Často se setkávám s různými cestovateli, je jedno jestli to jsou muži nebo ženy. Každý mi potvrdil mou zkušenost, že cestovat sám je naprosto odlišné od cestování s někým. Sólo cestování vyžaduje naučit se spolehnout sám na sebe, ale také se otevřít okolí. Pokud jde o pádlování, tak pádluji-li sám, hlavní rozdíl spočívá v nutnosti mít na paměti, že se nesmím dostat do situace, kterou bych nezvládl vyřešit já sám.
Potkáváš se cestou převážně s dobrými, nebo zlými lidmi? Podporuje tě hodně lidí na tvé cestě? A má tato podpora vliv na tvé odhodlání cestu dokončit?
Nemyslím si, že by existovalo nějaké velké procento zlých lidí. Moje zkušenost mi to potvrzuje. Navíc dobro přitahuje dobro. Tedy ne, nevidím kolem sebe lidi špatné. Naopak, lidé mi jsou na cestě velikou podporou. Bez jejich podpory bych na ní již asi nebyl. Určitě lidé na cestě mi jsou motivací, naplňují mě energii. Rozhodně ale nic z toho nemá vliv na odhodlání cestu dokončit. Nežiji někde v budoucnu, v představě jak cestu dokončím, ani mě tato myšlenka na cestě neudržuje. Jsem na cestě pro to být na cestě a poznávat nové každý den.
Vnímáš kulturní rozdíly při překročení z jednoho státu do druhého?
Rozhodně ano. Někdy to jsou neuvěřitelné rozdíly třeba i během jednoho kilometru. Moje první setkání s takto výrazným rozdílem bylo hned při překročení hranic mezi Českou republikou a Rakouskem. Tehdy jsem s kajakem cestoval skoro dva týdny přes Čechy a za tu dobu jsem se setkal pouze s dvěma lidmi, kteří mě pohostili, zajímali se, nebo jinak projevili zájem.
Když jsem překročil hranici do Rakouska, hned během prvních deseti kilometrů zastavila dvě auta, jestli potřebuji pomoc. Lidé se zajímali o můj příběh, zvali mě na kávu, povídali si se mnou, dali mi najíst, vodu a tak bych mohl pokračovat. Naštěstí pokud jde o pohostinnost, tak ta je od té doby již všude. Každopádně kulturní rozdíly jsou znatelné a rád je poznávám. Je to obohacení se naučit jak lidé žijí v různých krajinách.
Nesetkal jsem se s tím, že by někdo z českých kajakářů pádloval v Turecku. Co říkáš na pádlování v Turecku a jestli tuto destinací můžeš doporučit?
Turecko je na pádlování naprosto skvělé. Severně od Bodrumu je jen málo kajakářů a pobřeží je tam naprosto fenomenální. Voda čistá a dostatek písečných pláží. Také spousta historie na pobřeží. Jižně od Bodrumu je kajak již více známý a je to tam i mnohem více turistické. Když říkám turistické, tak tím myslím turisty turecké, takže to není ani nijak citelné. Co bych z Turecka ani moc nedoporučil, to je evropské pobřeží Černého moře. V podstatě tam nic není, což si dovedu představit že někomu může vyhovovat. Je to z toho důvodu že Turci mají mnohem zajímavější pobřeží na jihu a západě, tedy o to černomořské se nikdo na evropské straně moc nestará. Já bych ale řekl, že když už do Černého moře, tak rozhodně do Bulharska.
