Název tohodle článečku nemá být rýpnutí do Broňkova textu, ale prosté konstatování faktu, že víc než neděli se nám mezi sobotní odjezd ze skotského Obanu a pondělní trajekt Dover – Calais opravdu narvat nepodařilo.
V sobotu večer jsme dorazili do Holyheadu v podvečerních hodinách. Obludu jsem zapích přímo u maríny a než jsem měl možnost upadnout do katatonického stavu po sedmi hodinách za volantem tak si pro nás došel Mejdží, který ve zmíněném přístavu okupuje loď svého zaměstnavatele Nigela Dennise. Večer proběhnul ve znamení probírání novinek a seznamování s místními restauračními zařízeními, ze kterých bych vypíchnul Triada bay bar. Krutopřísnou hospodu ve starým námořnickým stylu, kde vám nad hlavama visí čluny, kladky a ráhna.
Plán na neděli byl jasný. Pádlovačka. Podmínky byly příznivý pro všechny zúčastněné. Trochu svelu, start chvilku po LW a vítr od tří do čtyř od jihozápadu. Spicha jsme měli v půl devátý a já už v osm nula pět nedočkavě okusoval kliku mýho těžce zkoušenýho wernera. Nicméně kolem deváté nás pan Major eSeMeSkama začal informovat o svém právě probíhajícím vstávání a snídani. (sorry pardále, ale přesně tak to bylo:-) Vyrazili jsme tedy s drobným zpožděním, které však ještě zvětšila návštěva fabriky na kajaky a pádla. Čas pro pádlovačku nám frčel mezi prsty, ale i tak bylo moc zajímavý se podívat, jak se dělaj lodě ve velkým stylu. Nakonec se Mejdží nemohl rozhodnout, kterou z lodí rozsáhlé flotily kajaků Nigela Dennise si vybere. Skončilo to u Romany Classic, moc pěkné loďky na hraní a surfování. Já měl ve výběru jasno a Karolínka taky.
Po přesunu na pláž a obvyklém hemžení kolem lodí, pádel a hadrů jsme vyrazili. Start byl lehký, z písčité pláže do velmi mírného surfíku – zcela jiná zkušenost, než mé jarní starty z balvanité pláže do metrových fackováků. Ale už za rohem moře začalo vlnit a vystrkovat bílé chundele a pádlování se stalo zábavné až mírně vzrušující. Zejména pro mě. Jedním okem jsem hlídal Karolínu, která občas v návalu vzrušení nabrala směr Irsko a druhým Mejdžího, který se zřejmě z pocitu parťáka za zády rozhodl prozkoumat kdejakou díru, jeskyni a další potenciální louskáčky na kajaky. Kolem krásných útesů a skalnatých ostrůvků jsme proskákali podél pobřeží směrem k South stack, na pláži s výhledem na maják si dali sváču a s mírnou rezervou do západu slunce pádlovali zpět.
Po cestě bylo několik příležitostí si zahrát na houpačku v místech, kde vlny omývaly nakloněné skalisko. Podařilo se mi chytit pěkný set vln, který mě vynesl přes dva metry nad hlavy mých spolupádlerů, na skále mě otočil a posadil zpět do moře aniž bych brnknul kýlstripem o šutříky.
To ovšem nebyla úplně poslední atrakce dne. Asi na půli cesty zpět k pláži s auty na mě Mejdží zamrkal a povídá: „Dyk ty bys mě to nevodpustil, že jo…“ A tak jsme zanechali Karolínu na šutru uprostřed moře a vyrazili trochu zaprasit do peřejí Penrhyn Mawr. Času bylo opravdu málo, peřeje nejely na plno, do HW ještě zbývalo asi dvě a půl hodiny, ale i tak to byla bžunda velká. Zejména tehdy, když mi při sjezdu z vlny zmizela přední půlka kajaku až po kokpit pod vodou. Díky Mejdžímu jsem zas moh popilovat techniku v těžší vodě a měli by jste slyšet tu pedagogickou autoritu pana instruktora, když na vás do hukotu peřejí řve: „Ser na ten high brace, to ti akorát vyrve pazouru z ramene.“
Pak už jsem si jenom vyzvednul manželku a její drahé pádlovací vybavení z útesu a pádlili jsme k autům. Sluníčko začlo akorát rudnout. Právě tak jsme stihli dosurfovat na pláž, trochu se oloupat a oklepat z opískovaných a osolených hadrů, pokochat se čarovným západem slunce, po tmě sfouknout zálesáckou večeři a vyrazit zpět do náruče civilizace.
Všechny fotky má na svědomí Mejdží. Děkujeme!