Dugi otok 2018 aneb Chorvatsko tak trochu jinak
Napsal: Jiří Činčera
Vyprávění z naší letošní dovolené bych asi mohl nazvat „Tak trochu jiné Chorvatsko“. Začal jsem si to uvědomovat už v průběhu dovolené a definitivně mi to došlo cestou domů v autě. Ale popořádku:
V loňském roce jsem si vymyslel, a jak se později ukázalo, celkem ambiciózní plán – obeplout celý ostrov Dugi Otok. Vzhledem k celkové délce plavby se již záhy po jejím začátku ukázalo, že to asi nevyjde. Poté co jsem tuto myšlenku opustil, jsme namísto intenzivního každodenního pádlování, nakonec strávili dva velmi krásné týdny v místech, která nejsou pro Chorvatské pobřeží úplně typická. A vlastně je ani moc lidí nezná, jak jsme později zjistili. Nicméně nedokončená cesta tu stále byla a několik zajímavých míst jsme nestihli navštívit. A tak bylo již vloni jasné, kam pojedeme letos pádlovat. Vyrazili jsme zkusit obeplout Dugi Otok z druhé strany, tedy od jeho severozápadního konce.
Abychom se vyhnuli víkendové dopravní špičce, vyrazili jsme na cestu už ve čtvrtek, hned po práci. A jelo by se nám celkem dobře, nebýt toho, že více jak půlku cesty pršelo a my zmokli při každé zastávce na jídlo či na záchod. Taky průjezd přes Slovinsko se nám letos nepovedl – rada vyčtená z internetu a novin nebyla tentokrát moc dobrá.
Měli jsme za sebou už skoro celou cestu k moři a do cíle nám zbývalo již jen posledních asi 50 km. Bylo odpoledne, stále lilo a bylo fakt hnusně. Doufali jsme, že až sjedeme z hor, přivítá nás sluníčko a teplo. Ale nestalo se tak. Vloni na konci dovolené jsme pádlovali asi 5 km dlouhý úsek po krásné řece Zrmanja. Napadlo nás tedy nespěchat přímo k moři a poznat další úsek této málo známé řeky. Odbočili jsme po úzké silničce do míst, kde podle mapy by mohlo být další nástupní místo do divokého kaňonu této krásné řeky. Silnička končila na malém parkovišti, u zcela prázdné hospody a maličkého kempu. Natáhli jsme na sebe větrovky, frízky, klobouky (původně určené jen jako ochrana proti sluníčku), popadli deštník a šli se projít. Byl silný vítr, stále trochu pršelo a byla nám zima – jak by ne, když teploměr ukazoval pouhých 13 °C. Ale krása přírodní scenérie to vše vynahradila. Řeka, která teče hlubokým kaňonem, zde vytváří několik krásných vodopádů, ne nepodobných těm, jimiž proslula Plitvické jezera. A nikde nikdo, jsme tu úplně sami. Více než hodinu jsme procházeli po cestách a stezkách podél břehů a vodopádů. Počasí se mezitím trochu vylepšilo. Přestalo pršet a vítr se také trochu zklidnil. Přesunuli jsme se k moři a zaparkovali u pobřežní promenády. Trochu jsme se prošli, v blízké konobě si dali malou večeři a sklenku dobrého vína. Noc jsme strávili na polno-lesní cestě, dobře ukryti za keři a stromy jen pár kilometrů od Zadaru.
Ráno jsme vyhledali kemp na okraji Zadaru, který nám vyhovoval jako base camp. S personálem jsem se celkem rychle domluvil na parkování auta a přeložili bagáž z auta do kajaků. Asi vůbec poprvé za dobu co jezdíme pádlovat do teplých krajů, se při balení nepotíme a nemáme potřebu stále se chladit ve vodě… Je totiž jen něco okolo 20 °C. Dokonce i pivo vezené z domova na cestu je po studené noci stále příjemně chladné. Je sobota dopoledne a my vyrážíme na první etapu naší letošní plavby. Fouká příjemný vítr a naše kajaky míří po mírných vlnách k 6 km vzdálenému břehu ostrova Ugljan. Zvykáme si na houpání, na pádlování, na klid. Na ostrově jsme si hned po přistání zašli do konoby na kávu a pak pokračovali podél břehu až na jeho druhou stranu. A protože na druhé straně dost foukalo (proti nám) a byly velké vlny, utábořili jsme se hned po objetí mysu na dobře ukrytém plácku pod borovicemi. Široko daleko to bylo pro nás asi jediné vhodné místo. Večer, po dobrém jídle, s plastovou „skleničkou“ vína v ruce, pozorujeme krásný západ slunce nad již zklidněnou mořskou hladinou. Je nám krásně….
Druhý den ráno jsme přeskočili k ostrovu Sestrunj. Dlouho se nám nedařilo na jeho břehu najít vhodné místo na chvilku odpočinku. Nakonec jsme si se souhlasem právě přítomných majitelů dali jen krátkou pauzu v zátoce u soukromého betonového mola a poté se za sílícího větru přeplavili k dalšímu ostrovu jménem Zverinac. A tady jsme nalezli hned zkraje výborné bivakovací místo. Z původně plánovaného jen delšího odpočinku se stala ještě delší pauza, až z toho nakonec byl velmi příjemný a pohodlný nocleh. Prostě se nám z toho pěkného místa ve stále silnějším větru nikam nechtělo.
Ráno jsme přepádlovali přes 5 km široký průliv k pobřeží Dugiho (nebo snad Dugého?) Otoku. Přímo tam, kde se podle mojí mapy měl nacházet nějaký námořní bunkr. Již ze vzdálenosti asi dvou kilometrů nebylo možné portál jeho vstupu přehlédnout. Samotný bunkr mě po pravdě řečeno poněkud zklamal. Jde o cca 70 m dlouhý, asi 10 m široký a přibližně 10 m vysoký, částečně vybetonovaný tunel s betonovým ochozem kolem dokola. Ve zdech tunelu jsou 3 nebo 4 menší kapsy či absidy a jinak nic. Vpluli jsme plni očekávání do šera tunelu a za chvíli jsme zklamaně zjistili, že nic zvláštní zde k vidění není.
Po prohlídce bunkru jsme pokračovali dál podél pobřeží ostrova. Objeli jeho severovýchodní cíp a s dosti silným větrem v zádech jsme vjeli do několik kilometrů hluboké, rozhlehlé zátoky. Na jejích březích jsme začali hledat vhodné místo na spaní. Po skoro dvou hodinách, během nichž jsme prohlédli každé místo slibující alespoň trochu naděje na nalezení použitelného bivaku, jsme nakonec vzali zavděk nepříliš vábnému místu ve vnitřní malé mělké zátoce. Na břehu byl nepořádek (jak jinak), plocha posetá mnoha kameny všech velikostí, pichlavé trní. Nakonec se ale ukázalo toto místo jako přímo výborné. Byli jsme zde dokonale ukryti před větrem ze všech směrů. Z nalezené přepravní palety jsme si udělali veliký stůl. Místo na spaní se nám podařilo urovnat tak, že nás nic netlačilo. A hlavně – bylo to jen kousek od dobře schůdné cesty a zároveň nedaleko kempu. Přitom však o našem ležení nikdo nevěděl. Mohli jsme si tedy zajít pohodlně pro vodu i do obchůdku, vynést odpadky nebo si třeba vyrazit na delší procházku po ostrově. A že toho všeho bylo opravdu potřeba. Když jsme zde již v pozdním odpoledni přistávali, netušili jsme, že se toto místo stane naším domovem na celé čtyři noci. Tak dlouho totiž dul vítr, který i hluboko uvnitř zátoky vytvářel podmínky, které byly nad naše síly. Ty tři dny na břehu jsme tedy alespoň využili k pěším výletům po blízkém i vzdálenějším okolí. Krom jiného jsme si zašli i na místní velmi vyhlášenou pláž, kam vozí lodě výletníky ke koupání až z pevninského pobřeží. Je to široká zátoka s dlouhou písčitou pláží. Místo by to bylo pěkné, ale desítky slunečníků, plážové bary a mnoho lidí – raději jsme šli dále. V sousední zátoce u kempu je v malé hloubce celkem velký a stále slušně zachovalý lodní vrak. Zatímco Helča nakupovala v maličkém krámku, já si pěkně zašnorchloval okolo tohoto rozpadajícího trupu asi 20 m dlouhé, částečně dřevěné lodě.
A cestou zpátky k našemu stanu jsme dostali zprávu, na níž jsme tak netrpělivě čekali: náš syn hlásil, že úspěšně zakončil své studia státnicemi a obhajobou diplomové práce! To bylo radosti.
Konečně jsme po třech dnech strávených výhradně na břehu opět vypluli. Objeli jsme úzkou, nízkou písčitou kosu, která částečně uzavírá a účinně chrání velkou zátoku před vlnami. Kosa je v nejužším místě jen necelých dvacet metrů široká a asi dva metry vysoká. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou kajaky zde přetáhnout na druhou stranu a zkrátit si tak cestu. Nebylo ale kam spěchat a cesta okolo pobřeží nás také lákala. Na druhé straně kosy bylo již volné moře a mořská hladina se rozprostírala až k horizontu. Pluli jsme po mělké vodě na nepříjemných krátkých ostrých vlnách až k majáku Veli Rat na severozápadním konci ostrova. Tímto jsme dosáhli obeplutí obou vzájemně nejvzdálenějších míst tohoto nejen názvem velmi dlouhého ostrova. Na skalnaté pláži u majáku jsme se pořádně naobědvali, v blízkém kempu si dopřáli již tolik potřebné hygieny ve sladké vodě, koupili letos první zmrzlinu a užili si dlouhou polední pauzu. Na přespání místo ale vhodné nebylo. Pláž byla velmi navštěvovaná a sousedila se zahradní zídkou velkého apartmánu. Později odpoledne jsme se na velkých vlnách a s větrem v zádech přesunuli podél skalnatého nepřístupného pobřeží k velké zátoce s vyhlášenou koupací pláží. A zcela stranou této velké pláže jsme hned u vjezdu do zátoky nalezli malou písčitou pláž. Udělali jsme si zde nejprve pohodlné ležení a následně i velmi dobrou večeři. Nic nám nevadilo, že je zataženo a občas dokonce i drobně prší. Je teplo, je nám fajn…..
Již večer jsem pozoroval dalekohledem v dálce nějakou pláž. Vypadala opuštěně, ale pro velkou vzdálenost – asi 6 km, jsem nebyl schopný rozeznat detaily. Bylo jen vidět, že se tam lidé občas chodí koupat. Ráno jsme tedy vyrazili směrem k tomuto místu. Když jsme přijeli ke břehu, Helča jen vydechla: „my jsme dopádlovali snad na Bali“. A opravdu. Místo vypadalo jak z reklamní fotografie nějaké exotické destinace. Tyrkysově modrá voda, dlouhá bělostná oblázková pláž, romanticky vyhlížející plážové přístřešky z naplaveného dříví. Jen pár lidí, žádný kiosek ani umělý hluk. Původní plán byl pokračovat podél pobřeží ještě kus dále, ale krása tohoto místa nás zadržela. Dobrovolně jsme se zde utábořili na dva dny a dvě noci. Hned první večer, po odchodu všech lidí a zamilovaných párů, jsme obsadili ten podle nás nejlepší přístřešek a strávili zde nicneděláním dva krásné večery a dny. Vzpomínka na večerní posezení s plastičkou vína u miniaturního ohýnku rozdělaného v našem vařiči – dřívkáči, nás bude určitě ještě velmi dlouho těšit. To že nás v noci nás budil svit měsíce a ráno hluboké „ťaf, ťaf, ťaf“ motorů dvou rybářských bárek, jen podtrhuje romantiku tohoto místa.
Jen neradi jsme po dvou dnech a nocích opustili naše dočasné přístřeší a vydali se na zpáteční cestu. Plavbu podél břehu nám opět znepříjemňovaly velké, i když jinak celkem klidné vlny. Po objezdu majáku jsem já zamířil do míst, kde podle okopírovaného průvodčíka měla být další potopená loď. Helča zatím zamířila ke břehu, kde na mě čekala na náhodně objevené nudi pláži. Vrak jsem celkem bez problémů na udaném místě našel. Bohužel vystoupit z kajaku a zapotápět se okolo vraku se nedalo. Musel jsem se tedy spokojit s několikerým průjezdem nad tímto asi 70 m dlouhým ocelovým trupem a pozorovat jej pouze z hladiny. Proti dnu je ale málo zřetelný a lom slunečního světla ještě dále zhoršoval viditelnost pod vodní hladinu. Helča mezitím na břehu objevila pěkné místo na spaní. Lidí je zde velmi málo a tak přestože je ještě málo hodin, rozkládáme náš bivak ve stínu pod vzrostlými listnáči. Zavěsím mezi stromy dokonce i hamaku a zbytek dne opět strávíme koupáním a čtením.
Ráno jsme podél pobřeží dopádlovali do letoviska Božava. Dali jsme si kávu a zmrzlinu a úzkými uličkami se prošli ke kostelíku na kopci. Potkali jsme se s párem slovinských kajakářů, se kterým si navzájem vyměnili zkušenosti a informace. Tvářili se jako začátečníci, a když jsme jim na mapě ukazovali, kde všude jsme již pádlovali, tak zejména paní na nás hleděla s jistou dávkou obdivu. Z Božavy jsme už nikam nespěchali, protože jsme přesně věděli, kde budeme spát – velmi dobré místo na ostrově Zverinac, jsme využili již před více než týdnem při cestě k Dlouhému ostrovu.
Pěkně jsme se vyspali a další den dopoledne bez obtíží zvládli trochu delší přejezd okolo Sestrunje až k pobřeží Ugljanu. To už se opět zvedl vítr a hnal nás podél pobřeží do městečka. Tam jsme si udělali delší zastávku, nakoupili v krámku a navštívili konobu. Dali jsme si rybí polévku, výborné chobotnice, kávičku. Odpolední hledání noclehu bylo opět složité. Dojeli jsme mnohem dál, než jsem plánoval, než se nám podařilo najít jakž takž vhodné místo. Museli jsme ale vyvinout ještě dost námahy, než se nám podařilo upravit zde pohodlné místo na spaní. Znamenalo to přeskládat několik kamenů v průchodu zídkou, za pomoci mačety prosekat pichlavé trní a pokosit bodláky, uklidit naházené a popadané větve. Oba jsme se pilně činili a asi za půl hodiny práce byli odměněni příjemným a krásným místem na odpočinek. A že nám to dnes opravdu přišlo vhod!
A již tu máme poslední den naší letošní plavby. Ráno jsme přejeli 7 km široký, velmi frekventovaný kanál rovnou k nábřeží starobylého Zadaru. Dle průvodčíka je to město, které určitě stojí zato navštívit. Chvíli jsme opět nemohli najít vhodné místo k výstupu. Skoro dva metry vysoká, kolmá kamenná navigace podél celého břehu, ani schodiště až do vody, nám neumožňovaly vystoupit z kajaků. Až kousek za centrem města jsme našli vhodnou malou oblázkovou pláž. Okolí bylo trochu nevábné. Menší opuštěné kdysi průmyslové budovy, na břehu rozpadající se vraky lodí, torza strojů. Přímo na pláži lelkovalo pár nějakých lidí, nejspíše místní bezdomovci. Moc se mi to nelíbilo, jiné bezpečnější místo ale v dohledu nebylo. Použil jsem tedy metodu vyčtenou z knížek svérázného a velmi zkušeného mořeplavce Rudy Krautschneidra. S místními jsme se pozdravili, promluvili pár slov a pokusili se tvářit, že jsme na tom vlastně skoro stejně jako oni. Z kajaků jsme si vzali pouze peníze, klíče, doklady a telefony. Zbytek jsme naházeli do komor a kokpitů a zakryli špricdekou. Jediná žena na pláži nás ujistila, že to tady takhle můžeme v klidu nechat, že je to tak bezpečné. Co mi při tom běželo hlavou, je asi každému jasné. No nicméně jsme usoudili, že těch pár věcí, které jsme na místě ponechali, má cenu asi jen pro nás – spacáky, stan, karimatky, něco oblečení, trocha instantního jídla a malý vařič. Jsme na konci dovolené a vše už je po létech používání silně opotřebované a blíží se hranici použitelné životnosti. A tak jsme na procházku vyrazili vlastně už skoro beze strachu. Starý Zadar je opravdu zajímavé město s mnoha velmi starými historickými památkami. Jejich význam jsme jistě nedokázali zcela docenit, ale zajímavé nám přišli i tak. Prošli jsme město podél i napříč, prochodili pár menších uliček, navštívili několik krámků. Vystoupali jsme na nejvyšší věž místní katedrály a prohlédli si město i z výšky. Při návratu k našim kajakům se mi mírně zvýšil tep v očekávání, jaké překvapení nás tam čeká. A překvapený jsem nakonec vlastně byl – kajaky leželi zcela netknuté, místní povaleči se zřejmě ani nepokoušeli nahlédnout do jejich útrob. A nás tak už čekal opravdu jen poslední úsek letošní plavby. Pár kilometrů podél břehu do kempu k autu. Cestou jsme míjeli obrovskou výletní loď. Byla zakotvená u betonového mola a čekala, až se vrátí pasažéři z procházky po městě. Projížděli jsme pod převisem její ohromné přídě a poté pádlovali podél vysokých boků tohoto kolosu. Boky vypadaly jako zdi obrovského paneláku včetně balkónů jednotlivých kajut. Z pohledu maličkého kajakáře to byl vskutku impozantní pohled.
V kempu jsme vyzvedli auto, naložili veškerou bagáž a přivázali kajaky na střechu. Ještě nás čekalo setkání s našimi dětmi na Istrii. Bivakovali tam na divoko na jedné pláži. Po dvou dnech jsme dali dětem sbohem a vyrazili na cestu k domovu. Cestou jsme se ještě zastavili ve Slovinsku. Vladimír a spol. byli na Soče a užívali si její chladné vody a divokých peřejí. Strávili jsme s kamarády jen pár hodin, povečeřeli společně pizzu a potom, již definitivně, vyrazili domů.
A co říci ještě?… Bylo to letos opravdu tak trochu jiné Chorvatsko. Někdo si stěžuje, že je v Chorvatsku v létě nesnesitelné vedro. Tak to jsme letos nezažili. Za celé dva týdny našeho putování teplota vzduchu snad ani jednou nepřekročila 28 °C. Často bylo dokonce o několik stupňů chladněji. A k tomu převážně čerstvý vítr, který příjemně chladil. Bohužel ale ten samý vítr byl také hlavní příčinou toho, že jsme za celkem 13 dní našeho putování po moři upádlovali jen cca 115 km. To hlavní, co nás v průběhu našeho letošního pádlování kolem ostrovů a při procházkách po nich zaujalo, bylo zcela jiné Chorvatsko než jak jej zná většina jeho letních návštěvníků. Na plážích i v letoviscích bylo vždy nezvykle málo lidí. S výjimkou samotného Zadaru tu nebyly žádné davy v ulicích nebo přeplněné pláže se slunečníky. Všude panovala velmi poklidná, skoro až lenivá atmosféra. Po moři se pohybovalo celkově málo jachet a motorových člunů. A to vše přestože byla právě hlavní turistická sezóna. Ostrovy jsou většinou porostlé hustou, často zcela neprostupnou zelení, kterou protíná jen málo sjízdných nebo alespoň schůdných cest a stezek. Provoz na silnicích je zde taktéž minimální. Jediná pro nás nepříjemná skutečnost byla většinou špatná přístupnost břehů z vody, resp. málo míst vhodných k přenocování. Hustá vegetace zasahuje všude až k pobřežním útesům, které jsou povětšinou zcela neschůdné. Většina míst s dobrým přístupem k vodě byla soukromých nebo naopak příliš veřejných a tedy nepoužitelných pro přenocování na divoko. Často jsme tedy dlouho hledali místo k bivaku anebo jsme naopak zakládali tábor již v časném odpoledni ze strachu, že další dobré místo budeme hledat obtížně. Problémy s hledáním místa na spaní ale byly zcela nedůležité v porovnání s krásami jednotlivých míst, které jsme navštívili či okolo nich pluli. Poklidná atmosféra těchto celkem málo navštěvovaných ostrovů bez přebujelé a všudypřítomné turistické infrastruktury se všemi jejími průvodními jevy, byla asi tím hlavním zážitkem naší letošní dovolené.
A hlavní motto letošní dovolené? Asi nejlépe to vyjadřuje rozcestník, který jsme potkali při procházce po jedné ostrovní vesničce – viz foto
