Plavba v ledu


Ještě osobní poznámka k Jonovi – patří k lidem, se kterými jsem se seznámil díky psaní pro náš web a zase mi potvrdil zajímavou zkušenost. Čím větší borec dotyčný je, tím snáz se s ním navazuje kontakt. Je velmi přátelský a rád poradí ostatním. Pokud byste si chtěli přečíst nějakou jeho knihu (mě se nejvíc líbilo „In The Wake of Jomon„), objednejte si jí přímo od něj. On vám ji totiž nejspíš pošle i s krásným věnováním.

Jone, děkuju ti za pomoc při překládání a přeju ti spoustu dalších dobrodružství!

Proč jezdit do zamrzlých oblastí

Celých 40% lidské populace žije v oblastech do 10 mil od pobřeží. To vede k tomu, že většina seakajakových plaveb vede poblíž obydlených území, a kajakáři sdílejí oceán s motorem vybavenými plavidly, plachetnicemi a k táboření hledají místa zastrčená mezi restauracemi s vyhlídkou na moře a soukromými domy. Existují ale výjimky, jako například západní pobřeží ostrova Vancouver. Přes jeho relativní opuštěnost ale i tady napočítáte dny, kdy nepotkáte jiné lidi, na prstech jedné ruky. K tomu stojí v ostrém kontrastu desítky tisíc mil zcela osamělého a divokého pobřeží Arktidy.

Podmínky na arktickém pobřeží se mění v průběhu měsíců, ba dokonce i hodin a to mnohem výrazněji, než kdekoli jinde na zeměkouli. Z toho důvodu je správné načasování kritickým faktorem podmiňujícím úspěšnost seakajakové expedice. Hlavním problémem je, že nikdo nedokáže předpovídat podmínky, jakým bude čelit příští rok. V polární oblasti jsem během 25 let najezdil 10.000 mil a při každé expedici jsem čelil podmínkám a situacím, které jsem před tím nezažil.

 

 

Druhy ledu


Rychlý led

Pro zjednodušení lze rozdělit druhy ledu do tří skupin: rychlý led (fast ice), mořský led (sea ice) a ledovce. Rychlý led, se někdy nazývá též pobřežní led. Vzniká, když mořská voda podél břehů zamrzá na konci září a v říjnu, v době kdy začíná polární noc. Obecně bývá tento led následující jaro zhruba 2m tlustý a v létě se kompletně rozpouští. Na jeho tvar a vlastnosti má vliv mnoho faktorů. Rozpouštění je kupříkladu urychleno v těsných fjordech, kde se soustředí sluneční paprsky a hromadí se teplo. K tomu ještě řeky přinášejí relativně teplejší vodu, která rozpouštění také urychluje. Změny počasí v jednotlivých letech, mohou posunout dobu, kdy se tento led rozpustí o měsíc i víc. Já osobně jsem zaznamenal rozpouštění rychlého ledu většinou v obdobích mezi začátkem června a koncem července.

Charakteristika povrchu tohoto ledu je závislá především na počasí, jaké panuje v době, kdy zamrzá. Pokud v době zamrzání nefouká příliš silný vítr, je jeho povrch hladký a plochý. Pokud dojde k zamrzání v době bouří, naruší vítr a vlny ještě tenký vznikající led, nakupí jednotlivé kry přes sebe a ty pak zamrznou do neuspořádaných hrubých útvarů. Znalost stavu ledu z předchozího roku je tedy jen okrajová a orientační. A proto pokud nemůžete získat podrobné aktuální letecké fotografie z oblasti, do které vyplouváte, nemůžete v žádném případě vědět, do jakých podmínek se dostanete.

 


Mořský led

V oceánu severně od 80° severní šířky a daleko od pobřeží, můžete narazit na „mořský led“ (sea ice). Určitá část tohoto ledu v létě nerozmrzá a tak přetrvává i mnoho let. Tento víceletý led během své existence vítr a proudy stlačují, vrství jednotlivé kry přes sebe a vznikají tak hřebeny, které mohou tvořit téměř svislé ledové bariéry až 10 m vysoké. Nakonec tento víceletý led putuje na jih. Po cestě občas naráží na pobřeží, kde přimrzá do rychlého ledu a vytváří tak neuspořádané a rozbité ledové stěny. Na naší expedici kolem ostrova Ellesmere jsme s Erikem Boomerem museli společně zdvihat kajaky přes tyto ledové překážky, čímž se naše cestovní rychlost snížila až na nějakých 50 metrů za hodinu. Na jih tento arktický led může doputovat opravdu daleko. Jednou jsem narazil na 5 mil dlouhý, 10 m vysoký hřeben ledu, až na pobřeží Aljašky na 69° 30‘.

 

Plovoucí ledovce

Třetí typ ledu vzniká, když se ledovce tzv. „telí“ (tedy odlamují) do moře. Tím se formují plovoucí ledovce. Pohybují se po moři i v létě a často na podzim přimrzají do rychlého ledu. Ačkoli bývají velmi impozantní a dokážou potopit velké lodě (viz Titanic), pro mořské kajaky nejsou příliš nebezpečné, protože se dají snadno obeplout.

(Pozn. překl: jediné nebezpečí, před kterým je třeba mít se na pozoru, vzniká, pokud plujete příliš blízko. Tyto ledovce se mohou „znenadání“ otočit, či se z nich odlamují obrovské masy ledu, které mohou malou loď ohrozit.)

IMG_0754-jpg-small

 

Kdy vyplout na expedici

Na začátku května, kdy už v jižnějších krajích rozkvétají květiny, zůstává ještě arktický oceán pevně zamrzlý od pólu až na jih k Sibiři, Aljašce, Kanadě a Grónsku. Led se začíná postupně rozpouštět, lámat a pohybovat podle větru a proudů, teprve někdy mezi začátkem června a koncem července. Podmínky jsou rok od roku radikálně odlišné, jediné, čím si můžete být jistí je, že pro plavbu bude moře volné až někdy po polovině července. O měsíc později – v polovině srpna je sice moře stále ještě volné, ale při expedicích ztrácíte výhodu dlouhého dne, kdy slunce svítí 24 hodin. Teploty začínají pomalu klesat a začínají vznikat podzimní bouře.

Naši expedici z Kamčatky na Aljašku v roce 2000 jsme ukončili 10. září. Poslední dva týdny nás opakovaně trápily prudké bouře přicházející od pólu. Každé dva dny ze tří jsme museli trávit na břehu, a když už jsme se odhodlali k plavbě, pádlovali jsme po rozbouřeném moři. O téhle expedici se můžete dočíst v mé knize „Ve stopách lidu Džómon“.

Na svých expedicích ujedu v závislosti na podmínkách kolem 500 mil za měsíc (pozn. překl. to je tedy něco málo přes 900 km, čili asi 30 km denně.) Pokud hodláte pádlovat touto rychlostí a chcete ujet při expedici nanejvýš 500 mil, pak plánujte začátek cesty na 15. červenec. Možná led povolí o něco později, a proto budete muset týden počkat, nebo naopak přijde obleva dřív a přijdete o pár dnů, kdy byste mohli pádlovat, ale obecně jde o vhodnou volbu. Pokud plánujete cestu delší než 500 mil (920 km), nebo pokud pádlujete pomaleji, nejspíše na konci cesty nebudete mít optimální podmínky. Například když jsme s Erikem Boomerem obeplouvali v létě roku 2011 ostrov Ellesmere, museli jsme překonat 1500 mil (2780 km). Na tuto vzdálenost jsme potřebovali tři měsíce, takže nám bylo jasné, že dvě třetiny plavby budou mimo hlavní sezónu. Máme vyplout dřív, v květnu či červnu, anebo končit pozdě, v září a říjnu? Na základě svých zkušeností ze Sibiře, kde jsme se museli vyhýbat části dne, kdy slunce zářilo nízko nad obzorem, byla zima, až praštělo a panovaly prudké bouře, mi došlo, že nechci znovu čelit Arktickému oceánu na podzim. Proto jsme se nakonec rozhodli začít o něco dřív.

 

IMG_1118-jpg-small


S mořským kajakem v ledu


Suchý led

Před oblevou se putování přes oceán podobá spíš jízdě se saněmi, než dobrodružství na lodi. Nikde není voda a vy lyžujete na hladkém rychlém ledu. Vítr vás pohání a víceletý led se vrství pod přibývajícím slunečním svitem. Seakayaking to opravdu není a proto to podstupujete jen v případě, že máte naplánovanou expedici, která přesahuje 1000 mil (1850 km). Protože na této severní šířce se do takových podmínek vyloďuje jen málo lidí, nebudu zde rozvádět detaily, ale momentálně pracuji spolu s dalšími polárníky na atlasu povrchu ledů v Arktidě.

 


Období tání

V první polovině června slunce trvaleji stoupá vysoko nad obzor a začíná rozpouštět led po celé Arktidě. Na zemi se začínají objevovat první květy, které vykukují z chudé hlíny a barví původně holé svahy do nachova a do žluta. Potůčky začínají kapat a zurčet, a na obloze se začínají objevovat první divoké husy. Led je zatím neporušený, ale stále ještě dostatečně pevný na to, aby se po něm dalo chodit. Ale sníh ležící na ledu se už začíná rozpouštět a tak se na ledovém podkladu tvoří jezera z čerstvě rozpuštěné vody.

Období tání budete čelit, pokud načasujete svou expedici před polovinu července, nebo pokud ledy začnou povolovat později. Čeká vás tahání kajaku přes hřebeny vytvořené tlakem ledu a přes jezera rozpuštěné vody. Lyže už jsou nepoužitelné, protože terén je příliš členitý, zato budete potřebovat mačky. Cestování je pomalé a obtížné. Dne 28. června 2011 jsem při naší expedici na ostrov Ellesmere zapsal do deníku:

„Těžko říct, jak toto místo vypadalo před měsícem, ale předpokládám, že větrem hnaný sníh vytvářel v nadrceném ledu tvrdé „sastrugi“ (což jsou hřebeny tvrdého sněhu pozn. překl.) Ale teď, v období tání, s tím, jak mizí sněhová pokrývka, je terén ostrý a hrbolatý. Opakovaně se brodíme ledovou vodou, která se tvoří v propadlinách, a která nám dosahuje až po stehna. Někdy si s velkou slávou sedneme do lodí a tato jezera na ledu přejedeme. Někdy zase naopak zbývající sníh a podkladový led vytvoří břečku, která nám při tahání lodí sahá až po pás. V tu chvíli se s tím nedá bojovat. Člověk potřebuje všechny čtyři, aby se mohl pohybovat. Takže nám nezbývá, než hrabat rukama i nohama. Přijde mi úžasné, když v takovýchto podmínkách dokážeme překonat 8 mil za den.“

 

untitled_81_of_141-web


Povolující led

Velká část Arktidy je vlastně poušť s velmi malým objemem srážek. Z toho plyne, že vrstva sněhu je poměrně malá a rozpouští se dříve, než led na moři. Tmavé plochy skal a zeminy absorbují teplo ze slunce a rozpouští tak led podél pobřeží, kde se tvoří volné průplavy. Ty mohou být široké třeba jen 10 m, občas jsou dostupné jen při přílivu, ale i tak jsou mnohem výhodnější pro pohyb, než kraulování břečkou, která je dále od pobřeží. Pokud je tvar pobřeží spletitý, mohou být tyto průplavy nepoužitelné. Ale pokud potřebujete přejet 8 mil v ústí fjordu a objíždění kolem břehu znamená upádlovat 175 mil, je jasné, že to vezmete zkratkou, bez ohledu na to, jak mokří budete a jak obtížná cesta to bude.

Na expedici na Ellesmere jsme 4. července s Erikem pádlovali průplavem podél severovýchodního pobřeží. Na sever od nás byl led rozbitý natolik, že jsem ještě nikdy nic podobného neviděl. Zahnuli jsme do průlivu Nares a najednou bez varování, se souvislý, stabilní a nepohyblivý led, po kterém jsme předchozí 2 měsíce šli, rozpadl do mnoha ker, které odplouvaly s odlivem na jih. Celý svět se nám náhle změnil.

Tohle už jsem jednou zažil – led povolí tak rychle, až vám to připadá neuvěřitelné. A nejsem sám, kdo to zažil. Jednou na pobřeží Baffinova ostrova jsem se ptal místního lovce, kdy se led rozpadl o rok dříve. „No, v půl páté odpoledne, patnáctého července.“ Žasl jsem nad tím, jak přesně si to pamatoval. Vysvětlení je v tom, že rozpad ledu je něco jiného, než tání. Tání je lineární proces – každý drobný přírůstek teploty vede k odpovídajícímu přírůstku tání. Voda odkapává po kapkách, dokud se led postupně nerozpustí a neodteče do moře.

Naproti tomu, když je najednou led sluncem oslaben, jasně slyšíte, jak se úlomky ledu stlačují a vzdalují od sebe a začínají se volně pohupovat po vodní hladině. Někdy se na dosud pevném povrchu ledu začnou tvořit praskliny. A pokud na takto oslabený led začne působit příliv, odliv, nebo vítr, nebo oba tyto faktory dohromady, velmi rychle se rozláme do volně plujících ker.

Poprvé jsem se do této situace dostal v roce 1984 v západní Arktidě, východně od ústí řeky Mackenzie. Spolu s mou ženou Chris Seashore jsme tenkrát veslovali v průplavu kolem pobřeží, až jsme dojeli na hranici zátoky Liverpool. V zátoce nebyla o nic vyšší teplota, led byl stejně tlustý, ale velké přílivové proudění rozlámalo led na kusy. Jako začátečníci v polárních oblastech jsme si drze troufli vjet do bludiště ker. Vál slabší severní vítr a příliv proudil k jihu. Takže vítr i příliv tlačil kry pomalu, majestátně a zdánlivě bezpečně směrem na jih. Pak se ale proud otočil. V tu chvíli působil proud proti větru, což způsobovalo to, že se kry začaly okamžitě tlačit na sebe takovou silou, že se 2 metry tlusté kusy ledu začaly kupit na sebe, nakláněly se do svislé polohy a začaly ohrožovat naši malou loď. Naštěstí se nám podařilo vytáhnout člun na jednu velikou kru a tu zkázu přežít.

IMG_0799-jpg-small

 

Plavba mezi volně plujícími krami

Při pohybu mezi volně plujícími krami je jejich rozměr kritickým faktorem. Když jsme s Chris přejížděli v roce 1988 z Ellesmere do Grónska, potkávali jsme ohromné kry pohybující se směrem k jihu, z nichž některé měly v průměru i pár mil. Projížděli jsme volnou vodou, a když jsme narazili na kru, vylezli jsme na ni, přešli ji a na druhé straně opět vlezli do lodí a pokračovali na další volnou vodu.

Když jsme ale s Erikem čelili plujícímu ledu v Naresově průlivu, kry měly velmi rozdílné rozměry. Od těch, které měly v průměru několik mil až po kusy velikosti baseballového míčku. Proudění tlačilo kry do relativně úzkého průplavu (12-15 mil), který se nachází mezi ostrovem Ellesmere a Grónskem. Kry se nakupily na sebe tak, že mezi nimi víceméně nebyla žádná volná voda. Do této vířící míchanice jsme si troufli vlézt jen několikrát. Pokud bychom našli větší, stabilní kry, nebyl by to problém, ale skákat z velké kry na další bylo extrémně nebezpečné, protože se mezi nimi nacházely i ty malé, které jsou pochopitelně velmi nestabilní. A kdybychom z některé sklouzli do vody, led by nás okamžitě rozmačkal.

Kra vyčuhuje nad vodu jen z 1/9, to znamená, že většina její hmoty je skryta pod vodou. Takže kra, na jejímž povrchu jsou hřbety, které vznikly tlakem ledu, zasahuje hluboko do vody. Pokud je dno podél pobřeží mělké, kra se zachytí o dno několik metrů od pobřežní linie a vytvoří kanály podobné těm, které vznikají při rychlejším tání ker podél břehů. Bohužel, tyto průjezdy se otevírají a zavírají v závislosti na proudění a dost často jsou zablokovány menšími kusy ledu. S Erikem jsme pochopitelně tyto průplavy využívali, jak se dalo, ale v těchto podmínkách jsme nedokázali urazit více jak 5 mil denně.

Ledem pohybují mořské proudy, přílivové proudy a vítr a navíc, jak jsem zmínil výše, jejich pohyb ovlivňuje i tvar pobřeží. Proudy se dají předpovídat, ovšem vítr se každým rokem výrazně liší. Před expedicí na Ellesmere jsme s Erikem studovali satelitní snímky průlivu Nares, které byly pořízeny v létě 2010. Vítr tehdy vytlačil led na volné moře a tím vytvořil podél pobřeží široký průjezdný kanál. Doufali jsme, že v roce 2011 nastanou podobné podmínky, ale vítr nám naopak natlačil led přímo na pobřeží a neponechal nám žádný průjezd, ve kterém bychom mohli pádlovat. Abychom se dočkali volné vody, museli jsme čekat dlouhých 17 dní na příhodný vítr. A stejně v nás hlodal strach. Podél pobřeží, kolem kterého jsme chtěli plout, se nacházelo pásmo útesů dlouhé 15 mil (28 km), u kterých nešlo přistát. Pokud bychom vypluli a pak by začal foukat vítr, natlačil by led přímo na nás. Když vítr nebo proudy natlačí led na skály, kry se pod tím nesmírným tlakem přizpůsobí tvaru pobřeží. Viděl jsem kusy ledu velké jako dům, jak se otáčely a byly vyneseny do výšky 10 metrů, když se jiné kusy ledu tříštily o pobřeží a rozpadaly se do tříště ledových krystalů. V takovém místě by byl kajakář okamžitě rozmačkán a nic by mu nepomohlo. Svoje šance ale můžete výrazně zvýšit, pokud máte satelitní telefon a někoho v civilizaci, kdo umí sledovat vývoj počasí.

Zjišťování stavu ledu na webu

(podporu expedice kolem Ellesmere prováděla Jonova žena Nina Maclean)

Nejdůležitější stránkou, kde jsem hledala denní informace o stavu ledu, byla: http://earthdata.nasa.gov/data/near-real-time-data/rapid-response kde jsem používala odkaz „Arctic Mosaics“ i „MODIS Near Real Time (Orbit Swath) Images“. Potíže nastávaly, pokud byla obloha zatažená.

Během expedice jsem měla i dočasný přístup na meteoweb Oceans Canada. A od jiných kanadských vědců jsem dostala dobrý tip na stránky: http://www.polarview.aq/mapview.php a http://www.esa.int/ESA. Ale varovali mě, že jejich interpretace není jednoduchá.

Celá moje práce byla tedy docela složitá a poskládaná z mnoha zdrojů. Satelitní telefon, který měli kluci k dispozici, umožňoval pouze hovory a SMS, tedy žádné obrázky. Takže jsem jim vždycky krátce popsala vzhled ledu a pak jim poslala předpověď na dalších 48 hodin.

Nina Maclean

Průliv Nares je pro plavbu obzvlášť nebezpečná oblast. Kombinují se tu silné proudy s vydatným množstvím víceletého ledu a k tomu se přidává zúžení průlivu. Pokud pádlujete v místech, kde jsou proudy (přílivové i oceánské) minimální a jediné, co vás může ohrozit, je vítr, pak můžete vjet do místa ucpaného ledem s relativně nízkým rizikem.

Představte si, že pádlujete podél pobřeží a kolem vás je napůl volná voda a napůl led. Chcete jet dejme tomu pod kurzem 180°. Což je jen vaše hrubá představa, protože se budete proplétat mezi ledovými krami. Protože v kajaku sedíte dost nízko, těžko se vám odhaduje, kde je průplav a kde je cesta blokovaná ledem. Jeden z triků, které se nám tu chvíli mohou hodit, je hledat hřebeny natlačeného ledu zamrzlé do ledu. Protože tyto hřebeny jsou vyšší, než hladký led, jsou také lépe vidět. Pokud tedy před sebou vidíte dlouhý hřeben natlačeného zmrzlého ledu, můžete předpokládat, že se před vámi nachází velká kra. A to znamená, že v daném směru není volná voda.

Někdy je vaše cesta zablokovaná. V takovém případě vám zbývá jediné. Vylézt na kru, vytáhnout za sebou kajak, přetáhnout jej přes kru a hledat na druhé straně volnou vodu. Rychlý led dosahuje maximálně 30 cm nad vodní hladinu. Někdy můžete jen pádlovat jako blázen a najet s lodí na led. V tu chvíli se hodí cepín. Pokud se vám podaří dostat příď lodě nad led, můžete se dostat v lodi až na kru. V některých místech zase jezírka z rozpuštěného ledu vytváří na povrchu kry proudění. Pokud toto proudění míří do moře, pak je v těchto místech, led nižší a proto je jednodušší se zde dostat na kru. Samozřejmě vždycky můžete ke kře přistát bokem a opatrně, ale opravdu opatrně, vystoupit na kru. Pak se vydejte po kře směrem, kterým hodláte pokračovat a hledejte volnou vodu. Pokud je moře přecpané ledem, čekejte. Jak jsem zmínil výše, s Erikem jsme v průlivu Nares jednou čekali 17 dní. Ale malý kousek od tohoto zúžení jsme zažili, že stačí počkat hodinku, či dvě, dát si svačinu a náhodný pohyb ledu většinou otevře hladinu tak, že se dá pokračovat.

Jedno malé varování! Lední medvědi rádi loví právě v místech, kde je hladina moře z poloviny plná ledu. V jednom jediném dni jsme potkali i devět těchto velmi nebezpečných stvoření. Ale hlavy vzhůru!

 

Výhody plavby v ledu

Takže teď jsem zhruba popsal situace, kdy je led při cestování překážkou. Vždycky to ale tak není. Led také může moře zklidnit a proměnit rozbouřenou hladinu na zrcadlově klidnou. Když jsme s Erikem projížděli 22 mil dlouhý úsek otevřené vody v ústí zátoky Makinson na východním pobřeží Ellesmere, bičoval vítr fjord. K tomu se přidal proud, který bohužel proudil v obráceném směru a tak vznikaly krátké zalamující se nebezpečné vlny. Cítil jsem, že zvládnu jednu, snad i nějaké další, ale byl jsem nervózní, že ztratím koncentraci a převrátím se, dřív než skončí tenhle dlouhý a děsivý den. Naštěstí se objevily skupiny ker a my jsme si vybrali cestu jejich prostředkem. Díky tomu jsme po zbytek dne pádlovali po klidném moři až ke vzdálenému pobřeží.

Když jsem se vrátil z expedice na Ellesmere domů, našel jsem na internetu fotku monstrózního ledoborce, který se probojovával skrz hladinu průlivu Nares, která byla ucpaná ledovými krami. Z téhle fotky, nebo spíš z myšlenky na to, že spalovací motory ohromné ocelové lodě, mohou překonat prostředí, o kterém ze zkušenosti vím, jak je vznešené a mocné ve své syrové původní a nespoutané podobě, se mně zmocnil opravdový smutek. Takový led nás držel v ústí zálivu téměř tři týdny a dokázal nám, jak jsme zranitelní, naše cesty nejisté a připomněl nám, že přežíváme, jen pokud budeme chytří a budeme mít trochu toho štěstí. Vím, že Sever je k člověku tvrdý, nebezpečný a záchrana odsud je přinejlepším nejistá. Tak to prostě je. Ale naučil jsem se pokládat strádání za jistou formu útěchy a obrození. Led je pevný materiál, tvrdý jako skála. Neustále se proměňující ledový příkrov Arktidy, stejně jako prchavý život, se stali mými největšími učiteli.

 

Jon Turk získal roku 1971 titul Ph.D. v oboru chemie, ale brzy opustil akademické prostředí a pustil se do extrémních expedic v nejopuštěnějších místech světa. Jeho cesta kolem ostrova Ellesmere, kterou podnikl s Erikem Boomerem, byla nominována v roce 2011 společností National Geographic mezi deset největších dobrodružství roku. O svých dobrodružstvích už vydal několik knih: Cold Oceans (Chladné oceány), In The Wake of the Jomon (Ve stopách lidu Džómon) a The Raven’s Gift (Havraní dar). Kromě ostrova Ellesmere pádloval u mysu Horn, přeplul z Japonska do Kanady a podnikl několik dalších expedic v Arktidě. Více najdete na jeho webu: www.jonturk.net

 

IMG_0412-jpg-small

Odkaz: Ivan Baricic mi poslal odkaz na celý originální článek v elektronické podobě. Najdete ho TADY. Ivane díky.

 

Diskuse uzavřena.