V poslední době jsme zavaleni zprávami o neuvěřitelných cestách seakajakářů dobrodruhů, podnikají stále nebezpečnější cesty. 1600 km solo přejezd Andyho McAuleyho z Tasmánie na Nový Zéland, o kterém je film, k nim jednoznačně patří.
Kdo vlastně Andy McAuley byl? 
Australský dobrodruh, horolezec a seakajakář. Andy se narodil v roce 1968 a od malička se věnoval horolezectví. Po úrazu kolena, který mu znemožnil se tomuto sportu věnovat tak, jak by si představoval, ho manželka přivedla k mořskému kajaku. Poprvé sedl do kajaku po horolezecké výpravě v Chile v roce 1998. Netrvalo dlouho a Andy seakajakingu úplně propadl a postupně se začal vydávat na delší a nebezpečnější cesty. V roce 2003 jako první sám přejel za 35 hodin Bass Strait, úžinu, která odděluje ostrov Tasmánie od Austrálie. Zdolal ji ještě dvakrát, pokaždé zvolil jinou cestu. Úžina, která je v nejužším místě 220 km široká s průměrnou hloubkou pouhých 50 m, je známá jako místo s četnými mořskými proudy, prudce a často se měnícím počasím. V následujícím roce přejel za 6,5 dne Gulf of Carpentaria (530 km široký záliv na severu Austrálie, který na své cestě kolem Austrálie zdolala i Freya Hoffmeister). V roce 2006 se zúčastnil 40denní expedice tří australských kajakářů (Laurie Goeghegan, Stuart Trueman a Andy McAuley) do Antarktidy, kde upádlovali 800 km. Na mapu jejich cesty se můžete podívat zde. Expedice se vydala po stopách australského dobrodruha a seakajakáře John Rymilla, která v letech 1934 – 1937 prozkoumala část Antarktidy – expedice známá jako BGLE – British Graham Land Expedition. Zajímavé je, že John Rymill byl oddaným kajakářem, jezdit na kajaku se naučil částečně od Inuitů v Grónsku a částečně od britského polárníka Gino Watkinse, který zahynul na jedné ze svých kajakových výprav v Grónsku.
Přejezdem z Tasmánie na Nový Zéland se stal Andy úplně posedlý. První pokus uskutečnil v roce 2006, po dvou dnech musel kvůli zimě ale cestu přerušit. Policie na Tasmánii mu dokonce vydala zákaz cestu podniknout s tím, že dokud neprokáže, že je schopen v kajaku spát, nesmí opustit místo bydliště. Andy se začal věnovat úpravám kajaku, aby se mohl znovu pokusit dopádlovat na Jižní ostrov Nového Zélandu. Postupně si upravil komory v kajaku tak, že byl schopen se do kokpitu nasoukat a vyspat se tam. Kajak doplnit o kotvu a naložený vyvážil tak, že když se ve spánku otočil, kajak se sám vrátil do správné polohy. Na kokpit si z laminátu udělal kryt, kterým ho při spánku nebo nepřízni počasí zakrýval. Jedinou nevýhodou Caspera (tak kokpit nazval), bylo to, že pokud ho nepoužíval, byl Casper upevněn vzadu na kajaku a znemožňoval vyeskimování kajaku, neboť při otočení kajaku se naplnil vodou. Znamenalo to, že pokud se s kajakem při pádlování otočil, musel kajak opustit, vylít Caspera a do kajaku nalézt. Po demonstraci upraveného kajaku dostal konečně Andy povolení vyplout, i když mu bylo doporučeno, aby cestu vůbec nepodnikl. Další slabinou tak dlouhého přejezdu bylo to, že střední úsek cesty byl mimo dosah helikopter jak z místa startu, tak i cíle, takže v případě jakéhokoliv problému by byl Andy odkázán na záchranu z lodě, lodní doprav
a v této oblasti je kvůli extrémním podmínkám velice řídká, může proto trvat i několik dní, než by nějaká loď připlula. Ve vodě teplé 15° C vydrží člověk max. 1 den.
Na druhou cestu vyrazil 11. ledna 2007. Vezl sebou zásoby jídla na 40 dní. Každý den se radiem spojil se svým kamarádem Jonathanem, aby získal předpověď počasí a informoval o své pozici a zdravotním stavu. Během cesty zastihla Andyho i bouře, která byla svojí sílou přirovnávána k osudové bouři při jachtovém závodu Sydney-Hobart v roce 1998, při které zahynulo několik jachtařů. 10 m vlny, silný vítr, 48 hodin v kokpitu než bouře pominula. 9. února, kdy rodina už na Andyho čekala u Milford Sound přijala pobřežní hlídka nouzové volání kajakáře v nouzi, který se nachází pouhých 30 km od břehu, v podstatě nadohled. Ihned bylo vyhlášeno pátrání, ale podařilo se najít pouze částečně zatopený kajak. 11. února bylo pátrání po Andym odvoláno. Záchranáři i přátelé Andyho se domnívají, že ho smetla silná vlna a nebyl schopen se do kajaku vrátit, protože měl v té době zraněný loket.
Co dodat? Andyho sen uskutečnili ještě téhož roku dva Australané, když ze Sydney ve speciálně upraveném deblkajaku přejeli do Aucklandu na Severním ostrově Nového Zélandu (jejich cestu popisuje kniha a film Crossing the Ditch) Andy o jejich plánu věděl a možná ho to i přimělo k tomu vyrazit na cestu dříve než měl, neboť byl neuvěřitelně soutěživý.
Je dojemné dívat se na nadšence a blázna, jak uskutečňuje svůj velký sen. Je hezké poslouchat Andyho přátele a ženu, jak o něm pěkně a s úctou mluví, i když zejména své rodině hodně ublížil. V člověku ale zůstává otázka, zda to stálo za to a zda byl Andy v posledních chvílích svého života šťastný a nelitoval. Z celého srdce bych mu to přála.
Krátká upoutávka na film zde.
Celý film ke shlédnutí zde.
Vybavení na přejezd na Nový Zéland.
Diskuse uzavřena.