Byl poslední víkend v dubnu, přehrada v Jablonci byla ještě zamrzlá, na pádlo se snášel prach a já si vzpomněl na všechny ty krásně promrzlé chvíle strávené na Baltu. Je totiž pravdou, že jen jednou mi bylo na Balu teplo a to když jsem tam jel úplně poprvé a to byl tuším červenec… Od té doby tam odhodlaně mrznu, ale rád, jak já říkám. Tak jsem si říkal, proč si tam zase nejet zapádlovat?
Napsal jsem mail Jirkovi Vlčímu Dechovi, jestli by nejel příští víkend, byl to poměrně stručný mail, ale dostalo se mi ještě stručnější odpovědi: „OK, věci jako obvykle?“. I z mé odpovědi bylo znát odhodlání a touha si jet zapádlovat a Jirkova reakce? Jednoduše: „Já bych pádloval až bych brečel!“. Nebyl důvod psát si víc, a tak po týdnu virózy s výhledem na krásné počasí opět tahám svoji ikea tašku a balím. Plán odjezdu byl tentokrát velkorysý, nicméně člověk míní a šéf mění a tak mě zase nemine pozdní odjezd. Ten jsem si navíc proložil filozofickou otázkou, zda vůbec jet, když mi ještě v den odjezdu bylo blbě a tak jsem pořídil o balení ibuprofenu navíc. Místo oběda naložil kajak na střechu a v podvečer to svištěl směr Ústí. Naložení Jirkových věcí zabralo pár chvil a ústecký Globus už znám taky poměrně důvěrně, a tak jsme nejvíc času strávili hledáním anglické slaniny. Ostatní pochutiny jsme do koše házeli jak profi hráči NBA a každý z toho byl za 3 body.
Za tmy vyrážíme a cesta se nám zdá už rutinou. A to i v tom smyslu, že po překročení hranic je zase pekelná mlha. Cimrman nám opět krátil dlouhou chvíli a já se pokoušel „vyspat“ ten moribundus, který mě celý týden trápil. Občas procitnu, vidím mlhu, Jirkův nervózní výraz a tak raději spím dál. Navigace nás bezpečně přivádím na místo vyplutí a to už okolo 1 hodiny ráno, takže byl pro oba dva prostor na dospání. Místo to bylo epesní, spíme na promenádě vedle luxusního hotelu. Sami si říkáme, kolik ten náš hotýlek bude mít hvězd. Na nebi jich je nespočet a příjemně usínáme.
Ráno vstáváme po osmé hodině a vypadá to na krásný den. Předpověď udává polojasno s větrem okolo 7m/s. Skoro ideální počasí. Rychle sundáváme kajaky ze střechy a začínáme je pakovat na cestu. Občas někdo zastaví a kouká, někdo se i zeptá na naše plány a je moc fajn, že nikdo neřeší naše trampské přespání a auto tak trošičku na hulváta. Jeden pan byl velice sdílný a tak nám radí kde a jak zaparkovat a já se dál pídím zejména jak se dostat zpátky k autu. Tenhle náš „lodní lístek“ byl jednosměrný a pro auto jsem musel dojet autobusem a vlakem.
Vyplouváme z města Lauterbach a končíme opět v Glowe. Asi už naposledy, protože nevím, jaký další směr by nás tam mohl opět přivést. Mezitím co balíme, odliv nám bere vodu a tak při odjezdu šlapeme vodou po kotníky dalších 30 metrů. Čnějící stěžně a vykukující molo místní mariny, pohled na opárek nad hladinou a pár labutí dělá celé vyplouvání mysticky romantické.
V poklidu pádlujeme a užíváme si každou chvilku na vodě. Nejprve musíme nadjet ostrov Vilm a pak volíme kurz jihovýchod. Po chvíli zahlédneme ve vodě samostatnou stavbu a tak měníme kurz a jedeme se podívat. Byla to stará neprovozovaná základna německého námořnictva, na které se provádělo odmagnetizování lodí. Mimo provoz už je 20 let a tak zub času ji zdatně ohryzal. Magnetických min jsme se nebáli a tak nám ani nebylo líto, že tam nebyla posádka základny.
Měníme kurz víc na jih a s postupem času sílí i vítr. Naplňovala se tak předpověď a my jsme měli vítr z předoboku. Hned po vyplutí jsem zjistil věc, na kterou jsme si pak dávali každý den pozor a to, že při tahání lodí pískem se mi nějaký dostal do skegu a já ho nemohl vytáhnout. Pomohl mi Jirka jeho úplným vytažením za špagátek a s tím jsem jel. Až při průjezdu kolem zálivu k městečku Middelhagen se začaly dělat větší vlny s hřebínkama, ale myslím, že jsme si to oba náramně užívali. Uvědomil jsem si, jak balhodárně na nás působí sluníčko a věděl jsem, že si ten den užijeme na 100 procent.
Úplně vytažený skeg mi způsoboval v tomto směru větru a vln větší snos a tak jsem nekonečně korigoval směr náklonem. Někdy jsem si Jirku i nadjel, aby mě postupně vítr snášel pod něj. Nebyl žádný problém korigovat směr náklonem, ale časem to prostě už tak nebaví. Jen jednou jsem do té doby vyzkoušel, jestli se skeg neuvolnil, ale nic. Když jsme minuli mys Thiessow a u něj přejeli sítě místních rybářů, tak jsem si řekl, že to je ta správná chvilka vyzkoušet, jestli se něco nezměnilo.
Paráda. Měl jsem obrovskou radost, skeg byl úplně volný a já si ho během chvilky vytrimoval tak, že ani vlny, ani vítr mě vůbec neomezovaly. Bylo to moc příjemný pádlování. Jirka zkontroloval místní sádky, já posvačil sušený maso a už jsme na jihovýchodním výběžku Rügenu a stáčím se na kurz, který nám bude takřka cílem po dalších dvou dnech pádlování.
Tenhle den nám ale už chybělo jen 10 km a my si začali užívat zadoboční vítr s vlnami a příjemným surfem. Výrazně rychleji nás ten den popoháněl k cíli. Bylo znát, jak a kdy se komu chce pohrávat ve vlnách. Každou chvilku jeden z nás zabral a nechával se poponášet větší rychlostí ve skluzu a balancoval pádlem. Prosurfovali jsme se až k mysu u městečka Gohren, kde jsme chtěli bivakovat. To, že je zde mnoho skal, jsem věděl z mé námořnické mapy, a průběžně pokřikoval na Jirku, ať jede víc na vodu, že tam jsou skály. Buď měl štěstí, nebo já „smůlu“, ale při jednom malém surfu jsem viděl hned před přídí lodě dva obrovský kameny. Každej byl jak půl auta a ležely hned vedle sebe. Úplně mi zatrnulo a to přesto, že se nic moc vážnýho nemohlo stát. Mezi dnem lodě a skalama mohlo být místo tak na proplavání jedné malé mořské čudly naležato. Víc určitě ne.
Zase volám na Jirku, ale ten si jede netušíc, tu svou. Asi po dalších dvou kilometrech přistáváme na pláži. Byla to oproti prosinci příjemná změna, nemusíme hned stavět stan a řešit následné tělesné teplo, vaření ve stanu a tak. Úsměvná chvilka se taky našla, a to když k nám přišel jeden německý pár a ptá se nás, co to je na té vodě a jeho zrak se upírá na nedalekou skálu. Bylo ti místní ptačí WC, ale z dálky to vypadalo asi jako „ledovec“, teda pro nás ne. Suše odpovídáme, že to je jen skála a pánova teorie o tisíciletém ledu z Antarktidy má zjevné trhlinky. Holt si musí pro svou choť vymyslet něco jinýho….
To odpoledne teda zažíváme pro nás něco neuvěřitelného, už jen pocit tepla je pro nás na Baltu malým zázrakem. Podvečer je moc příjemný a kocháme se výhledem na zklidňující se moře. Vítr postupně slábne a s ním i počet turistů promenujících se po pláži. Pomalu lezeme do spacáků. V noci přešla malá bouřka, Jirka ještě dovazoval stan a já to „jistil“ zevnitř.
Probouzíme se do krásného dne. Sluníčko nás už od rána pořádně nahřívá a máme se na co těšit. Moře je úplně klidné, po nočním dešti ani památka. V plánu máme lákavé cíle, nacistické „Jižní město“ Prora a dále Sassnitz. Snídani odbudeme, v klidu sbalíme a vyplouváme na zrcadlící se hladinu. Pádlujeme v příjemným tempu, ale průměr na kilometr tomu vůbec neodpovídá. Odfrkneme si vždycky po 5ti kilometrech, nějaký eintopf a zapít teplým čajem a jedem dál.
V jednu chvíli za sebou máme na pravoboku turistickou vyhlídkovou loď. Uvědomujeme si případný kolizní kurz a tak přidáváme na tempu, za chvíli se z lodi ozve lodní siréna a skoro to vypadalo, že se zasekla. Dlouhatánské troubení stupňuje naše tempo a taky stupeň naštvanosti. „Dyť nás, scheize, přeci vidí!“. Po čase si nenecháváme kazit náš výlet a v klidu pádlujeme dál, koutkem oka si jen jistíme pozici výletní lodě, ale protože se čím dál víc vzdalujeme od břehu, tak jsme víc v klidu. Jedeme po širém moři.
Naše vzdálenost od Prory je v tu chvíli stejně tak dlouhá jako délka celého komplexu, tedy téměř 5 kilometrů. Vidíme tak 4,5 km paneláku na vzdálenost asi 5ti km od břehu. Ani už nevyžaduji vidět zblízka tenhle gigantickej památník nacistické architektury a ideologie a nástupnické východoněmecké myšlenky masového rekreování na Baltu. Ještě jednou slyšíme tu šíleně dlouhou lodní sirénu a já si uvědomuji, že „svolává“ cestující k nalodění.
Náš kurz je tak pořád stejný a směruje přímo na Sassnitz. Protože jsem tyto vody Baltu kdysi proplul i na plachetnici, tak tohle místo pro mě mělo hlubší význam. Fotím se tak u majáku při ústí do bazénu přístavu a dále pokračujeme z vody prohlédnout si anglickou útočnou ponorku. Pro Jirku to bylo velký lákadlo a tak jen čekám, kdy ho napadne si ji prohlédnout zevnitř. Naštěstí se tak neděje a po delší chvilce vyplouváme opět na vodu, náš kurz je severovýchodní a po chvíli se kocháme jasmundským národním parkem. Z mapy víme, že tady se zastavit prakticky nedá a tak jedinou jistotou na zastavení je doplout až za hranici parku.
Monotonní výhled na křídové útesy s nejvyšší výškou 117 m.n.m. se časem okoukají a strnulý posed v kajaku způsobuje blahodárné představy na to, jaké to bude, až z něj vylezeme. Je to ale téměř 11 km jasmundského parku, než se to tak stane. Průběžně sleduju kompas a těším se, až se ručička ustaví na čistý západ. Poslední kilometry utíkají pomalu, ale přeci se dočkám.
Přijíždíme k městečku Lohme, kde je místní malý sportovní a rybářský přístav, kde končíme. Máme napádlováno 36 km s průměrem 6 km/hodinu. S přihlédnutím k tomu, v jakém tempu jsme jeli těch prvních 25 km, nás to hlemýždí tempo udivuje. Já jsem ale rád, že jsem „rozpletl“ nohy z kajaku a tahám z proviantu slaninu na doplnění energie. Rychle se převlékneme ze suchých obleků a staráme se o večeři, případně stavíme stan. Po západu slunce se teploty vrací k průměrům a přes noc padají na hranici bodu mrazu. Ve stanu tak máme přijatelné 2 stupně Celsia 🙂 Spíme jak budulínci.
Ráno nás vzbudí děsnej jekot a pohledem ze stanu vidíme mladý německý pár, který nahatý běží do moře a „koupe“ se. O psu nemluvě. Neuvěřitelný! Zapnul jsem spacák po uši a odmítl ještě chvíli vylézt, jak to bylo odstrašující. Pak jsem si uvědomil, že musím stihnout autobus z Glowe. Narychlo zjišťuju možné linky na netu a máme co dělat. Nevěděl jsem s jistotou, kolik to máme do Glowe kilometrů, ale tušil jsem, že víc než 11 to nebude.
Snídani téměř opomíjíme a v rekordním čase sedáme do kajaků a pádlujeme dále na západ. Za 1 hodinu a 40 minut mi odjíždí autobus z Glowe. Vyplouváme mlčky a při pohledu na břeh Jirka prohodí: „To je jak lužní lesy na Berounce.“ Jinak pádlujeme mlčky a kocháme se. Po několika kilometrech přichází drobné poryvy větru. Nejprve na ně vůbec nereagujeme a jedeme v daném kurzu, postupem času ale výrazně sílí. Jirka jel blíže břehu a stáčí kurz ještě víc.
V duchu si říkám, že je to rozumné a kopíruju jeho kurz. Vítr pořád ale sílí. První poryvy se mění na směrově stálý a stále sílící vítr. Máme ho z předoboku. Pořád sleduji hodinky a myslím na odjezd autobusu, přeci jenom cesta pro auto je ještě poměrně dlouhá. Čím blíže jsme cíli, tím je vítr silnější. Odhadem tak 15 m/s a je to boj s časem a přírodou. Když se stáčíme okolo přístavního majáku k pláži, tak se skoro nedalo jet, opravdu jsme pádlovali, co to šlo, abychom se těch posledních pár metrů dostali na pláž.
Ta je plná rodin s dětmi a draků na obloze. Jakmile vytáhneme lodě z vody, předvádím rychlokurz převlékání. Přijde k nám malinkej chlapeček se sestrou a začíná se zvědavě vyptávat dětskou němčinou: “A proč máš rukavice, vždyť je teplo? A proč máš přilbu? A proč….“ Tak jsem mu vrazil do pusy čokoládu, aby mě dále nerozptyloval. To co z ní zbylo, jsem si vzal jako svačinu na cestu.
Věci nechávám jen tak ležet na pláži, v rychlosti se loučím s Jirkou a gestikuluju, že jsme na mobilu, kdyby něco. O tom kde je zastávka jsem tušil, v Glowe jsme byli naposledy byli v prosinci. Nacházím ji prakticky hned a po pár minutách přijíždí bus. Paráda, všechno klaplo. Fotím si svůj vlastní obličej, abych věděl, kde se mám polidštit a kde odsolit tvář. A pak už si vychutnávám sílu sluníčka za sklem autobusu. Studuji jízdní plány a začínám kombinovat linky křižující ostrov a po pár zastávkách přesedám. Postupně se z cesty pro auto stává takový velký rundfahrt a já vidím všechna místa, která jsme propádlovali z autobusu. Vůbec mi to nevadí, spíš naopak. Kochám se a odpočívám. Poslední cesta už je jen pravidelnou vlakovou linkou z Bergenu přes Putbus do Lauterachu.
Auto je na svém místě a tak jedu pro Jirku, v klidu nakládáme lodě na střechu a vyrážíme domů. Písek z pláže v Glowe mám v kufru nejspíš až do teď, ale celý výlet se opět mimořádně povedl. Máme napádlováno za ty 2 dny a chlup 73 km. Tentokrát nás Balt mile překvapil, jakoby si chtěl udržet naší přízeň. Takže určitě zase někdy pojedeme. A vy se tam taky vyrazte o tom přesvědčit!
Diskuse uzavřena.