Někde kousek od obce Dědibaby, po proudu Vltavy se zrodila myšlenka prodloužit si seakayakářskou sezónu pádlováním na Baltu. Takže žádný Mělník, ale ostrov Rügen, čili Rujána bude naše poslední štace. A to jsme se nenechali ani odradit pověstným haiku, které kdysi složili na výpravě kolem Rujány Markéta, Brčko a Vítek. Zní takhle: „Balt ist kalt“.
A protože já i Jirka Vlčí Dech nemáme zrovna času na rozdávání, plán byl poměrně prostý – vyrazit ve čtvrtek po práci na sever a do neděle objet mys Arkona. Protože to měl být jednosměrný trip, tak jsme začali v místě, kde jsme mohli nechat auto a po obeplutí to k němu neměli zase tak daleko. Ideální tak pro nás bylo malebné městečko Glowe. Takže teď už jen vyrazit.
Původní termín padnul na 5. 12. 2013, ale už týden před odjezdem to vypadalo všelijak. Předpověď počasí slibovala pekelný vítr, který někdo nakonec pojmenoval na Xavera. Ještě ve středu odpoledne jsme si volali jak teda, ale nikdo z nás nechtěl říct nahlas, že je to děsná blbost. Nakonec ale rozum převládl nad nadšením a dobrodružstvím a termín byl posunutý na další týden. Předpověď byla daleko příznivější, pátek pohoda na vnitřním moři, sobota vítr do 6 m/s a v neděli do 10 m/s. Takže hurááá jedem.
Doma jsem vyhrabal IKEA tašky, ve středu večer za hoďku všechno sbalil a ve čtvrtek si to už mašíroval pro Jirku do Ústí. Cesta začala doslova pohádkově. Mlha se skutečně dala skoro krájet a to jsem netušil, že nekončí ani v Ústí, ani ve 3. zatáčce za Berlínem, ale máme ji sbalenou na celou cestu a nakonec ji přivezeme i zpátky. Ale bylo se na co těšit, tak co.
Cesta po komfortních německých dálnicích může být dalším důvodem, proč na „kalt Balt“ jezdit. Takže okolo půlnoci jsme v městečku Glowe a na lesní cestě se „přetahujeme“ s milencema v autě o to, kdo projede a kdo už „dojel“. Stan stavíme za mírného deště…. Cestu jsme si krátili posloucháním Cimrmana a tak mě hned napadá další absolutní rým: “deště – ještě“. Sbalit, nebo rozbalit stan bez deště se nám povedlo jen 2x. Jednou když jsme ho vytáhli ještě z auta a jednou po obeplutí Arkony.
Ráno nás probudilo „bubínkování“ na stan a tak se nám moc nechtělo. Ne-teplo nás ještě chvíli drželo ve spacácích a museli jsme se navzájem vyhecovat, abychom vůbec vylezli. Při pohledu na hodinky jsme nabrali na obrátkách a zahřáli se tak prvním balením mokrého stanu za deště. Jirka šel najít moře a já zatím pobalil zbytek věcí. Cesta, kterou jsme chtěli dojet k pobřeží, nebyla správná a tak jsme skočili do auta a popojeli o křižovatku dál, kde bylo naše startovací místo. Kajaky rychle ze střechy, dát vařit vodu na čaj a při balení věcí do lodí i posnídat. Pořád lehce prší. Lodě jsme napakovali, společně skočili do auta a převezli ho na druhou stranu pobřeží. Přeci jenom nám bylo milejší přijet skoro k autu, než v sucháči jít ještě na pěší tůru. Po návratu k lodím potkáme pána, který se nás ptá na naše plány a tak zlehka pokonverzujeme. Máme jeho uznání, že se nám v tom počasí vlastně chce.
Konečně vyplouváme a je to paráda. Jak se zahřejeme, tak si užíváme příjemného pádlování, krafeme o všem možným a nemožným, ale cesta utíká nějak pomalu. Pravda, už ráno jsme si uvědomovali, že ten den budeme končit skoro za tmy. Průměr na kilometr byl ale nějaký podprůměrný. Až později po projetí kousek od městečka Vaschvitz jsme si uvědomili, že jsme jeli proti vodě. Na první pohled to prostě vidět není 🙂 . Pak se náš kurs stáčel na severozápad a konec měl být někde pod Dranske, kde jsme chtěli kajaky na hulváta druhý den přenést. Po obeplutí mysu se nám jelo podstatně líp, rychlost i přes naši únavu narostla výrazně a menší četné vlny nás dostrkávaly k dennímu cíli. A bylo toho akorát. Ten den tuším 25 km. Dokud jsme nevyndali čelovku, tak jsme měli pocit, že je ještě šero. Když jsme je rozsvítili, uvědomili jsme si, že je tma jak v pytli.
Po přistání se jdeme podívat na druhý břeh, jestli to není moc daleko, ale myslím, že ten den bysme už do lodí stejně nevlezli. Rychle postavit stan, sundáváme sucháče a ejhle, byl sem tak nešetrný, že jsem si zcela roztrhl nákrční latexový límec u sucháče. Úplně v klidu jsem nezůstal, ale co se dá dělat, něco málo ještě k jídlu a než si stačím zapnout spacák, Jirka už spí. A já usínám hned po něm. „Odpočatí“ se vzbudíme kolem 20 hod a pořádně se dopráskneme uzeným masem s cibulí. Po pláži vede stará betonka a občas se na ní prožene auto. Nechápeme, kam můžou jezdit…
Později usínáme a už se budím jen jednou – v domnění, že nám někdo krade lodě. Řvu jak tur a vylézám v trenkách před stan, Jirka za mnou. No, lodě tam byly a vydržely až do rána. Ráno se jdeme podívat na vodu a měříme vítr. To zejména abychom si potvrdili předpověď. Ta říkala 6 m/s a během dne sílit na 10 m/s. Hned ráno fouká 9 m/s a moře se nervózně vlní, stejně jako já, zatím s roztrženým límcem a obavou o zatečení. Naštěstí Jirka vytáhne svoje nádobíčko a najdeme šití, nejspíš na ponožky, ale v tu chvíli se mi daří luxusně „zaštupovat“ latexový nákrčník a cejtím se hned líp. Teď už jen rychlá snídaně, opatrně do sucháče a vyplout.
Ten den máme obeplout mys Arkona, náš adventní cíl. Severozápadní vítr s vlnama nám dává ze začátku lehce zabrat. Vzhledem k našemu kurzu máme vítr i vlny na bočáka a občas se v nich ztrácíme. Nechce se mi tolik houpat a tak gestikuluju na Jirku, že povyjedeme dál na moře, tam to bude klidnější. Asi po 2 mílích postupně měníme kurz a začínáme mít vítr i vlny do zad a tak se nám jede báječně. Pohodička, slušnej průměr a užíváme si „pěknýho“ počasí. Pomalu se blížíme k mysu Arkona, ale stejně ho nevidíme, ale určitě tam někde byl. U mysu se kocháme pohledem na vápencové skály a říkáme si, jak ten den byl pohodový. Teď už jen dopádlovat na místo dalšího noclehu a bude to.
Po pár stech metrech přichází velmi silný poryv, že raději ani nepádluju a počkám, až přejde. Pak jedeme dál a za chvíli další poryv. Jak jsme vyjížděli dál směrem na severovýchod, tak vítr zesiloval. Dost sílí a my dřeme jako koně přesně proti. Kde se tam vzal, dyť nebyl v plánu!!! Tahám z vesty windmetr a měřím stabilních 13 m/s. Do cíle asi 8 km. Každej metr si pamatuju a nikdy jsem se nedíval tak často na hodinky s GPS, které mám přidělané v zorném poli na palubě lodi. Byla to dřina a až poslední míli vítr slábne a my si to v klidu dopádlujeme někam poblíž městečka Breege.
V klidu postavíme stan a ohlížíme se do mlžného oparu, kde by měl být mys Arkona. Ve stanu zapálíme adventní svíčky a začínáme hodovat. Rychle dojíme uzený a hledáme další dobroty. No na druhý den si necháváme jen konzervy. Ráno vstáváme a kolem nás je mraky rybářů. Stojí po prsa v ledové vodě a nahazují. Uff, co to je za oblečení, že se jim chce stát ve 4 stupňové vodě??? Za chvíli jeden z nich přijde a říká, že jim začala sezóna na lososy a že si chtějí ulovit na vánoce. Týpek byl moc milej, fotí si nás a přeje nám šťastnou cestu. Ještě sám od sebe nám říká předpověď počasí. Podle něj má být 5 Bft.
No hladina byla skoro jako zrcadlo a moc se tomu nechtělo věřit, ale i naše předpověď říká stále 10 m/s. Vyplouváme, máváme na rybáře a čeká nás posledních asi 6 Nm. Pomalu vyplouváme z větrného stínu ostrova a vítr nenápadně sílí. Za chvíli je tam těch 5 Bf a pěkně z boku. Každý jedeme zase tak sám za sebe, musíme si hlídat každou vlnu. V jednu chvíli mi přijde vlna z předoboku, sotva ji přejedu hned nato ze zadoboku a pak hned bočáková, tohle všechno snad ve 2 vteřinách! To nedává smysl!!! Vítr byl určitě silnější než předešlých 13 m/s, ale postupně si člověk zvyknul, na nakonec to bylo skoro příjemný. Všimnul jsem si, že pokaždé, kdy vítr lehce polevil, tak sem si řekl „No paráda, už to slábne!“ To bylo jak pokyn pro někoho a během chvíle přišel poryv a nepříjemná vlna. Raději jsem si už jen v duchu představoval, jak to dopádlujeme, nic jsem si nepřipouštěl…
Posledních pár metrů se vyfotíme s Jirkou na vodě a já jdu pro auto. Prší vcelku dost, balíme a tradá domů. Mám pocit, že přestalo pršet, až když jsme v Ústí sundávali loď ze střechy auta.
Už teď se těším na další výlet na Balt. S určitostí vím, že zase bude kalt, ale příjemně 🙂 !!!
Odkaz: Video z plavby najdete tady.
Diskuse uzavřena.