Každou sezónu je zapotřebí pořádně otevřít. A protože No Frost do nastávajícího seakajakářského roku nějak nepočítám, rozhodl jsem se, že se připojím k výpravě, která měla namířeno v polovině dubna na Rujánu. Měli jsme naplánováno, že se pořádně rozpádlujeme a hlavně, že zlepšíme svoje dovednosti v jízdě a záchranách na slaných vlnách. Člověk míní…
Čtvrtek
Odpoledne bylo zasvěcené zcela jiné akci. Protože jsem měl sraz se Stanďochem a Dušanem v HáGéčku, měl jsem příležitost sejít se s Mejdžím ještě před tím, než se vydá na svou dlouhou plavbu. To jsem ale netušil, že ho v tu chvíli nevidím naposledy. Každopádně jsem okoukl už téměř dokončený kajak, část výbavy a dali jsme krátkou řeč. Další Mejdžího příhody můžete sledovat tady.
Protože loučení nemá nikdo rád, padli jsme si všichni na chvilku kolem krku, popřáli odvážnému pádlerovi hodně štěstí a naše trojka se rozjela směr Berlín. Směr jsme drželi důkladně, a protože se mi asi někdo hrabal v navigaci, nejeli jsme nejrychlejší trasou kolem města, ale skončili jsme ve slepé uličce někde v zahrádkářské kolonii na severovýchodním konci Berlína. Jsme duše dobré, tak jsme místní stařence přeorali záhonek a pak se konečně dostali na dálnici, která končí až na pláži.
Na Rujáně jsme hned poznali, s čím se budeme potýkat. Ne nebyl to vítr, ani vlny. Byla to zima a hlavně odporná a neuvěřitelně mokrá mlha. Kamarády, kteří dorazili chvíli před námi, jsme našli na domluveném místě po hmatu a brzy nikdo nevěděl, jestli je pořád ještě mlha, nebo nevidíme zásluhou Jarkova a Stanďochova domácího alkoholu.
Pátek
Mlha stále ještě visela nad mořem i ostrovem. Podle předpovědi jsme změnili tábořiště, abychom byli na co nejvíc exponovaném místě. Zde se sluší poznamenat, že www.windfinder.com odvádí skvělou práci! Předpověď na pátek slibovala 8-10 m/s a to jsme skutečně naměřili! Stejně tak vycházela předpověď na hodinu přesně i následující dny.
Brzy po poledni jsme absolvovali krátké školení o nových technikách navazování lodí, pak následoval exkurz do tajů hypotermie a poté jsme konečně vyjeli do ledových vln. A bylo co dělat – dobrovolník se nám nedobrovolně cvaknul, takže jsme od teorie mohli ihned přejít do záchranářské praxe.
Za tři hodinky na moři jsme byli zcela vycucaní a tak jsme hupli na břeh, kde jsme rozbili tábor. Ten rozhodně stojí za zmínku. Vzhledem k tomu, že sezóna začíná a nejsme ani vypádlovaní ani vytáboření, jsme prostě bez ladu skladu rozházeli stany po vhodném palouku. Mezi nimi se povalovalo jídlo, ohně, lodě, pádla a lidské trosky. A i díky tajuplné mlze to brzy vypadalo spíš jak rumunský utečenecký tábor, než základna ostrých seakajkářských hochů. Den končil u ohně, ovšem zklamali Vodáci Napajedla. Poslali jediného zástupce Jarku, který bohužel nehraje na ty jejich kuriózní kytary. Takže se u ohně nezpívalo.
Sobota
Předpověď nevěštila nic dobrého. A přesně tak to i dopadlo. Celý den zase ta odporná a hnusná mlha, ze které slabším jedincům šplouchalo na maják. A to tak důkladně, že vedoucí výpravy Standa rozhodl, že se vydáme na mys Arkona, kde prý loni byl úplně suchý a nevošplouchaný maják. To znamenalo, že jsme ze sebe sundali promáčené hadry na břeh a nandali úplně stejně promáčené hydrohadry. Ano, výprava se v tuto chvíli (teploty kolem 2-5 °C) dostávala skutečně do otáček.
Plavba připomínala nejslavnější scény z Pupenda. Jen si namísto Balatonu dosaďte ještě o něco ledovější Balt. Skutečná lahůdka pro znalce! A aby toho nebylo málo, několikrát jsme našli na pobřeží zbytky sněhu. Co to znamená? To znamená, že pošuci typu Dušan Mariner Festa, Stanďoch Prďoch či Standa Klokočník nutně musejí vystoupit, jít se koulovat a válet ve sněhu. Vždyť je to taková legrace, ne?
No legrace. Hlavně je to studené. Jenže když vystoupí oni, musíme i my, co máme v hlavě ještě zbytky rozumu. A tak se celé odpoledne ozýval mlžný roh ze vzdáleného trajektu do jehož vznešených tónů zaznívalo křepčení našich magorů a rytmus všemu dodávalo drkotání mých zubů. Tonda vše poctivě natáčel na kameru, sledován ostřížím zrakem Táty. Ano, naše výprava měla svého Tátu a musím říct, že jeho přítomnost mě osobně moc potěšila. Bylo to príma mít po čase za zády někoho seriózního a klidného.
Ačkoli jsme měli namířeno na Arkonu, nedojeli jsme. Po cestě pořád někdo někde zastavoval a lovil v přilehlých lesech kešky. K tomu se uprostřed moře pohybovali rybáři, které jsme museli objíždět, Všechno uzavřel Dušan, který si dal ptáka na hlavu. Skutečně! Od břehů Švédska přiletěl vyčerpaný drozd kvíčalovitý a odmítl doletět posledních padesát metrů na útesy Rujány. Sedl si Dušanovi na hlavu a ani se nehnul. Chvíli tam pospával a nechal se vozit a teprve když se k němu přiblížil veterinář Jarek, znechuceně mávl křídlem a odletěl do svého cíle.
Nám v tu chvíli došlo, že jsme taky pěkně unavení a otočili jsme směr tábor. Jen Pavel trochu žbrblal, že doufal, že dáme alespoň padesát kiláků, ale co nadělá? Dá si je jindy! Návrat zpestřil Standa – opět jsme vystoupili u poslední evropské sněhové závěje. Standa se v ní chladil, ale zdálo se mu to málo, takže po chvíli hupsnul v suchém obleku přímo do moře a plaval kolem nás. Oblek se mu opravdu zalíbil – a to natolik, že večer v něm šel i spát. Jenom ho po ránu, díky latexovým rukávům, které mu příliš těsně obepínaly zápěstí, trochu „brněly tlapičky.“
Chvíli před dojezdem konečně vyšlo i slunce! Slunce na obloze = slunce v duši. Ihned se ustanovil čtyřčlenný soubor Grónských lidových písní a tanců (Stanďoch&Dušan&Standa&Vítek), který dlouhé kilometry jízdy nacvičoval inuitskou lidovou HU-HA-PÍ-HO. Všichni pookřáli a těšili se na večerní soaré. To proběhlo opět docela klidně, zima a vlhko vykonalo na našich tělech svou práci a tak jsme zalehli už v jedenáct.
Neděle
Brzy po ránu jsem vykoukl ze stanu. A co nevidím? Mlhu. No, popravdě ještě chvíli nad námi mlha prudila, ale kolem půl deváté byla pryč. Jenže co platno, nás čekal návrat. Po obloze se valily zástupy tažných ptáků a i my jsme začali pomýšlet na návrat.
Poslední snídaně v našem kempu a s ní byla spojena inventura zbylých zásob. A neuvěřitelné se opět stalo skutkem – zbyl nám rum! Konečně jsme tedy splnili dávný Standův sen a na tajném místě zakopali láhev pro další výpravy. Tak až pojedete na Rumjánu, občas prohrábněte písek – třeba jí najdete!
Leč dosti zábavy – rychle jsme naházeli věci do lodí a mazali k autům. U nich nás kromě zdlouhavého balení a nakládání čekala ještě jedna zábava. Dovezli jsme si totiž model sextantu, tak jsme se učili jak „změřit slunce“. Nemá to chybu a kdo okusil, měl opravdovou radost, že ovládá další nautickou dovednost.
Pak jsme ještě chvilku poseděli na trávě, kterou od zimy poprvé prohřívalo slunce a zamířili jsme k domovům. Standa s Jarkem a Pavlem vypálili jako první, za nimi odjeli Tonda s tátou, kteří odbočili k Arkoně na uzené ryby. A naposled jsme ostrov opustili my s Dušanem s Stanďochem. Měli jsme totiž ještě nějaké geocacherské povinnosti.
Do Prahy jsme se dostali kolem desáté večer a tady čekalo poslední překvapení – Mejdží byl v HáGéčku!!! Poslední dva dny (tedy v pátek a sobotu) makal na lodi a vůbec nespal. Takže v neděli sice popojel na oficiální místo svého startu, ale síly mu zbyly už jen na to, aby se vrátil zpátky a praštil sebou na zem, kde spal jako Šípková Růženka, dokud jsme ho nevytáhli ze spacáku. To je jeho verze – já ho podezírám, že měl skvělou předpověď počasí a poslední studený víkend roku se schoval v teple, zatímco my se třepetali na zmrzlé a vlhké Rujáně, aby vyrazil do prvního sluncem prozářeného týdne, který přišel v pondělí po našem návratu.
A co dodat na závěr? Rujána byla jako vždycky skvělá. Sice jsme jízdu ve vlnách moc nenacvičili, ale zase jsme zapracovali na odolnosti vůči nepřízni počasí, po zimě jsme vytáhli pádla (mně tedy bolely ruce, to vám povím) a hlavně jsme se sešli v bezvadné partě. A to je na pádlování to nejlepší. Alespoň pro mně.
Tondovy fotky formou videa najdete tady:
Diskuse uzavřena.