V časopise Sea Kayaker (srpen 2009) vyšel článek od Martina Nissena zkoumající, zda jízda na kajaku byla mezi Inuity výhradně mužskou záležitosti.
V inuitštině existuje říkanka, kterou zpivaly matky svým novorozeným synům říkající, že se synem přichází štěstí, neboť když vyroste naučí se jezdit na kajaku a lovit, zatímco dcera ne. V polovině 19. století byly role mezi Inuity přesně rozdělené. Muži byli lovci, kteří zajišťovali rodině obživu. Ženy ale hrály významnou roli při stavbě kajaků. Navíc se věřilo, že přináší velkou smůlu vyjet na moře s ženou v kajaku. Ženy byly velice zdatné v činnostech jako bylo potahování kajaků kůží a sešívání jednotlivých dílů k sobě. Špatně sešitý kajak mohl ohrozit život lovce kajakáře.
Když byli muži na lovu, ženy často vyhlížely na břehu jejich návratu. Dokonce i na velkou vzdálenost rozeznaly svého muže mezi ostatními lovci podle stylu pádlování. Ženy poznaly podle siluety svého muže, zda veze domů úlovek či nikoliv i přesto, že kořist vezl lovec za sebou. I když vidět mezi Inuity ženu na kajaku šlo jen zřídka, nějaké přece jenom byly.
Prvním Evropanem, který se dostal do Ammassaliku na východním pobřeží Gronska, byl kapitán Gustav Holm, který v roce 1884 vedl expedici z jižního Gronska (600 mil) podél východního pobřeží až do Ammssaliku. Expedici doplnili Inuité, kteří lovem zajišťovali jídlo pro expedici. Ve svém deníku Holm píše, že mezi Inuity byly i 2 ženy, které uměly lovit z kajaku. Píše, že nebylo neobvyklé, aby žena byla vychovávána jako lovec, pokud v rodině nebyl syn.
Inuitka Oline Mathiasen byla první porodní bábou ve východním Grónsku. Otec jí zemřel při nehodě na kajaku, když jí bylo 5 let a matka zemřela rok poté. Protože Olin neměla ani jednoho rodiče, ujal se jí Johan Petersen, místní správce. Po studiu v Dánsku se vrátila do Ammassaliku v roce 1904. Mezi roky 1905 a 1950 pracovala jako porodní bába v celém východním Grónsku. Zemřela v roce 1965 ve věku 80 let. Na cestování za pacienty používala v létě kajak a v zimě lyže. Někdy pádlovala do další osady 30 mil (50 km), což vyžadovalo odvahu a dobrou fyzickou kondici, zejména na jaře, kdy byla voda plná kusů ledu. Na jedné ze svých cest za rodící ženou do osady Tinitiqulaaq narazila dokonce na ledního medvěda a byla nucena ho zabit. Oline byla prostě všestrannou Inuitkou.
Rostoucí populace v oblasti potřebovala víc zdravotní péče, a tak byla povolána dánská zdravotní sestra Signe Rink (narozená 1909), aby zajišťovala program zdravotní péče v letech 1932 – 1946. Pro svou práci potřebovala spolehlivý dopravní prostředek, měla k dispozici kajak a v zimě psí spřežení s 12 psy. Signe s pýchou říkávala: Inuité mě nazývají Piniartorsuaq (velký lovec). Rok po příchodu Signe do Gronska přijela i Sara Helms (narozená 1911), aby pomohla se zdravotním programem. Sara se stejně jako Signe naučila ovládat kajak, umiaq (jiný druh lodi používaný Inuity, v překladu znamená „loď pro ženy“, vešlo se do ní až 20 lidí) a psí spřežení. Prvních několik let byl zdravotní stav Inuitů poměrně dobrý, bylo dostatek zvěře a lidé se o sebe navzájem starali. V roce 1935 vypukla epidemie chřípky, která zabila 9% populace a za sebou zanechala 123 dětí bez rodičů. Následovala epidemie tuberkulézy, a tak bylo více než kdy jindy potřeba zdravotníka.
Místní lovci vyrobili pro Saru kajak a také ji naučili, jak ho ovládat. Zkoušela se naučit i eskymácký obrat, ale nikdy se ji to pořádně nepovedlo. V jejím deníku se také nachází popis jednoho z výletů, který podnikla s inuitskou rodinou na umiaqu. Kus ledu roztrhl umiaq a ten se rychle plnil vodou. Naštěstí se jim podařilo umiaq vytáhnout na plovoucí led. Každá ženy u sebe tehdy nosila věci potřebné na šití, takže netrvalo dlouho a umiaq byl opraven a mohli pokračovat.
Mezi místními v oblasti Ammassalik žila v osadě Isortoq také jedna žena, která uměla jezdit na kajaku. Bylo to v době, kdy v Ammassaliku žily Sara Helm a Signe Vest. Rebekka prý byla nadšenou kajakářkou.
V roce 1963 odjela Sara z Gronska. V roce 1980, ve věku 70 let, se Sara vydala se svým manželem na půl roku do Ammssaliku. Lidé na ní nezapomněli, dokonce vyndali kostru jejího kajaku, který po celou na její památku uchovávali. Kůže se po 26 letech nepoužívání téměř rozpadla, ale kostra byla v pořádku, na kostře byl vzkaz: „nedotýkat se – patří Saře“. Kajak znovu potáhli a Sara si ho odvezla sebou do Dánska. V roce 1981 začala studovat eskymologii na univerzitě v Kodani a v roce 1989 studium ve věku 78 let ukončila. Sara zemřela v roce 1999, její kajak získal místní kajakový oddíl, který ho vystavil na čestné místo..
Nebylo jich mnoho, přesto i v dávných dobách v Grónsku byly ženy – kajakářky.
Zdroje: Sea Kayaker (srpen 2009), http://www.arktiskebilleder.dk/
Diskuse uzavřena.