Někdy se to tak seběhne, najednou máte týden volno a pádlovací obsesivní poruchu, nový pádlo, no a samozřejmě kamarádi nemají čas, prašule na seriózní výjezd na moře nejsou. Tak co vám nakonec jinýho zbyde. Uznávám, že to byl trochu pošahanej nápad, ale krásnej…
V sobotu ráno sedmnáctýho pokládám kajak do labský vody, kousek pod naším barákem u Mariánskýho mostu. Zamávám Karolíně a odpichuju to do proudu, kterej mě okamžitě začně unášet vstříc dálkám, dobrodružství a šílený kose. Za dvě hodinky jsem v Děčíně.
Počasí je takový nijaký, slunce se snaží probít ty mraky zvrchu, ale moc se mu to nedaří, teplota se potácí kolem nuly. Mocný proud otce řek a záběry mýho novýho pádla mě unáší skrz Labské pískovce, na březích se kolem mě mihnou přírodní i architektonické skvosty, Schmilka, Bad Schandau, Pirna a nakonec i Drážďany.
To už se šeří a tak někde vylézám na břeh a stavím stan a zalézám do peří. Díky proudu to dneska vydalo na nějakých sto kilásků. Na to už se bohužel následující dny nezmůžu a moje denní průměry se budou od teď pohybovat kolem pětasedmdesáti kilo za den.
Další den vklouznu do rutiny, uvařit, najíst, spakovat a vypadnout, na vodě jsem kolem půl deváté i přes problémy s vařičem, který se nějak bránil spolupráci. Moje strategie na vodě je pádlovat dvě hodinky, po cca 15kilometrech si udělat čurpauzu, napít se, kousnout do perníku na vaření a svištět dál. Celkem se to osvědčilo. V půlce dne proplouvám Míšní s hezkým hradem na skále a asi za další dvě hodiny městem Riese.
Proud se trošičku zpomaluje jak klesáme do rovin Vaterlandu, kolem se vznosná secese mění na robustní cihlovou renesanci a já musím víc a víc píchat, abych udržel nastavenej standard. Doplouvám na německý říční kilometr 120 a tady začínají buny – uměle postavené koncentrační hráze, které opět trochu zrychlí tok řeky a navíc za každou bunou je malá pláž a potenciální tábořiště. Po 76kilometrech usoudím, že toho dneska bylo dosti a jdu z vody, zimou se klepu tak, že se skoro nedokážu svlíknout z pádlovacích hadrů. Nakonec se zadaří, rozbiju tábor a dopřeju si i malej ohníček. Večer mi ještě zbyde trochu času, abych si pohrál se stávkujícím vařičem – nakonec se ukázalo, že byla ucpaná tryska zrníčkem písku snad ještě ze Skotska nebo Islandu – a čtečku ve spacáku než upadnu do komatu.
V noci se vyjasnilo a po ránu je to i v mým zimním péřovým spacáku docela znát. S ničím se moc nezdržuju a v půl deváté už sedím v kajaku. Největší problém byl rozlámat zmrzlý hydro přes koleno, abych se do bundy, šprajdy a neoprenů vůbec mohl nasoukat. Dnes mi přijde, že mi to pod zadkem teče nějak víc, ale při pohledu na hodinky a kilometrovníky na břehu to bude asi jen pocit. Kolem jedenácté se sluníčko dostane aspoň tak vysoko na oblohu, aby vytáhlo teplotu mírně nad nulu. Na řece míjím pár lodí a taky zakotvených přívozů. Jeden z nich mě parádně zavřel, asi ze „sportu“. Krajina kolem řeky se úplně změnila, teď je to rozlehlá plochá niva s řídkým porostem lužního lesa s oblými kopci v dálce na horizontu. Na stromech a u řeky v tomhle brzkém předjaří už posedávají rozmanité druhy ptáků, poznám husy, kachny, volavky, kormorány a mořské orly. Z vody jdu na říčním kilometru 210, kousek před Wittenbergem a TEN kostel mám na dohled. Rychle sfouknu všechny tábornické nutnosti a zakutám se se čtečkou do pelechu.
Ráno mám stan zvenčí ale i zevnitř pěkně obalenej jinovatkovou a když na sebe soukám bundu, vysype se mi za krk kýbl ledovejch krystalů. Po ránu projedu Wittenbergem, bohužel centrum je dál od řeky a bezprostředně za ním vjíždím do ocelovýho města plnýho fabrik, komínů, chladičů, trubek a konstrukcí. Ale za chvíli to mám za sebou a vjíždím do biosferické rezervace, ze které, s výjimkou Dessau, nevyjedu 70 kilometrů. Celý den v podstatě píchám rozlehlým lužním lesem, vidím asi miliardu ptáků, ale taky jeleny a lišky. Ploučnice na steroidech. Po 75 kilometrech už toho mám plný brejle a jako na zavolanou narážím na upravené tábořiště, které si tu vybudovali vodní motoristi. Stůl, lavice, ohniště a místo na stan. Co si přát víc. Rozdělám oheň a trochu posuším mokré hábky a spacák,do kterého už jsem taky trochu vlhkosti nadejchal. Neobtěžuju se s vařičem, vařím na ohni a poměrně brzo zalézám do stanu.
Budí mě paprsky sluníčka vodorovně procházející lesem, ale na teploměru je -6 stupňů. Snídani jsem si uvařil taky na ohni a rychle se sbalil. Následoval otužovací moment při oblékání a honem se zahřát pádlováním. Ještě chvilku pluju lesem, ale pak vjíždím do industriálu a pomalu se blížím k Magdeburgu.
Do obličeje mi začal foukat ledovej vítr a moje cestovní rychlost trochu poklesla, tak o kilometřík, dva. Proplouvám magdeburskou peřejí, mihnu se pod železnou konstrukcí mostu, který je technickou památkou a jeden z mála, který přežil válku, a za chvíli už jsem z města venku. Míjím dva šífy ČSPL, obchodní přístav a podplouvám odbočku na středoněmecký kanál. Další zajímavé technické dílo, kde se velké lodě zdvihací vanou přesunou na umělý kanál směřující k Rýnu.
Pak se Labe rozlilo do placky a já pádloval dalších třicet kilometrů proti větru, k večeru už nějak melu z posledního, ale jako na vztek nemůžu najít vhodné místo na bivak, všude na březích je suché vysoké rákosí. Přidám ještě tři kilásky a nakonec se vysápu na břeh a bivakuju na pastvě. Snad mě v noci nerozšlapou stan krávy nebo ovce.
V noci se opět vyjasnilo a do rána byla solidní kůlna -8 stupňů, stan zevnitř pokrývá ledová glazura z toho, co jsem v noci vydejchal. Snídaňobalící akce probíhá za záře vycházejícího slunce, které ale bohužel dopoledne mizí v rozvíjející se oblačnosti. Pádluju doširoka roztaženou lužní krajinou, na řece jsou takový hejna vodních ptáků, že když se s kejháním zvednou, tak mi na desítky vteřin zakrejou výhled na Labe. Míjím podél řeky spoustu malých městeček s centry z cihlové německé renesance nebo staré větrné mlýny. Často moc pěkně zrekonstruované. Vítr se stočil na SV, míjím soutok Havoly a kousek od městečka Ruhstadt nacházím malou zátoku, tak akorát na stan. Jdu z vody a bivak dělám za solidní chumelenice. Stavění stanu a vaření je docela velký utrpení, jsem zmrzlej jak sobí hovno, teplota jde pořád dolu. Chvilku to promýšlím, pak brnknu drahé manželce a domlouváme se, že mě zítra vyzvedne. Škoda, aspoň do Hamburku to bylo už jen dva dny pádlování, ale předpověď je v noci mínus dvacet, deset přes den a to už je trochu přes limit mého vybavení.
Poslední noc byla výživná, ale naštěstí jsem se už ráno nemusel soukat do ledového hydra. Karolína dorazila, kajak jsem hodil na střechu Obludy, ledovou kouli mého tábornického a pádlovacího vybavení dovnitř a za pár hodin jsme i s krátkým šlofíkem na parkáči byli doma.
Závěrečný result je následovný: Labe je príma, vůbec to není nuda a někdy na jaře nebo v brzkém podzimu bych si to s dámskou společností v pohodovějším tempu rád zopakoval.