Pan E. M. Remarque a Ota Pavel snad laskavě prominou, že jsem si ke svému vyprávění o našem výletu na severozápad Islandu dovolil propůjčit tituly jejich válečných románů. Tento ostrov zvaný „Zemí ohně a ledu“ má rozlohu 103.125 km2 a 300.000 obyvatel. Tedy zhruba jako Brno. Dvě třetiny z nich žijí v Reykjavíku. Island je tedy nejméně zalidněnou částí Evropy. Do kontinentální Evropy je to skoro stejně jako do Ameriky a ze Západních fjordů jen 200 km do Grónska.
Zapádlovat jsme tam vyrazili s kamarádem Pavlem mezi 15. – 26. 9.2016. Myšlenka vznikla díky dalšímu kamarádovi – Vláďovi, který zde již třetí sezonu pracuje na ekofarmě Heydalur s kempem, ubytováním, geotermálními bazénky (hot poty), možností projížděk na malých islandských pony a hlavně půjčovnou seakajaků. Na nich zde Vláďa funguje, kromě práce všeho druhu na farmě, jako průvodce. Díky tomu nám pan Gisley, majitel farmy, poskytl bezúplatně nejen kajaky (Prijon/Tahe), ale i zázemí na farmě. Všem obrovské díky!
Yarisem vypůjčeným v Reykjavíku jsme z nedalekého letiště Keflavík dorazili za cca 4 h. Farma leží na konci Mjólfjordur (Rovný fjord) o délce 25 km, který se napojuje na hlavní fjord Isafjardardjúp (Hluboký fjord) o délce 75 km. Ten ústí na otevřený Atlantik, kde se rozšiřuje až na 20 km. První dva dny nás provázelo pěkné počasí a my si dali s Pavlem kolem 25 km denně na rozpádlování.
Hned první den, jakmile jsme vjeli na hlavní fjord, jsem na dobrých 8 km zpozoroval vodní gejzír, který jsem nejprve přisuzoval termální činnosti. Pak mi to doklaplo – velryba! Sprintem jsme vyrazili tím směrem, jak románový kapitán Achab za Mobydickem. Poněkud jsme znejistěli, když se dospělý keporkak (hampack whale) kolem nás začal vynořovat v pravidelném kruhu, který se začal zužovat. Asi už vím, jak se cítí myš ve společnosti kocoura. Nakonec si „Kepe“,jak jsme ho pojmenovali, lehnul na hladinu 6 m od nás, mohutně odfoukl a zvědavě si nás prohlížel. Po dalším ponoru se vynořil 3 m od nás a po druhém podplavání našich kajaků začínáme měknout. Těch 3-5 minut čekání, kde se vynoří tentokrát začínají být „duševně náročné“ a tak po 15 minutách vyklízíme pole, provázení dalším odfouknutím za kajakem, jak když odbržďuje vlaková souprava. Té se ostatně blíží i velikostí.
Vláďa dostal konečně 3 dny volna a tak společně všichni tři vyrážíme opět směr hlavní fjord a dál na západ ve směru na Isafjordur. Cestou za krásného počasí sledujeme sluncem zářící ledové splazy ledovce Drangaokull a míříme na ostrov Aedey s majákem, který částečně zakrývá asi 50 m vysoký vodopád Mongufoss na druhé straně fjordu. Zvědaví tuleni co chvíli vykukují do půl těla z vody, na 10 m se potopí a vynoří kousek za kajakem. Nápadně mi připomínají herce Petra Nárožného v plaveckých brýlích 🙂 .
Cestou nám dochází, že podle četných výdechů velryb, vždy z několika kilometrů, zde setkání s nimi nebude nijak vzácné. Za klidného moře v průzračném severském vzduchu je výdech páry vidět na dobrých 8 km i více. Trochu nám pak vyrazí dech, když jeden nepozorný keporkak v plné rychlosti prolítne 3 m před Vláďovou přídí, jak vagon metra na I. P. Pavlova, který ztratil brzdy a s mohutným krátkým odfouknutím sentinelu zas zmizí v hlubině tak, jak se objevil.
Obeplouváme ostrov a už se zapadajícím sluncem stavíme bivak na plošině poblíž vodopádu a děláme ohýnek z pár naplavených prkýnek. Stromy jsou zde k vidění jen vysazené v blízkosti farem a v chráněných údolích je pak patrná snaha o znovuzalesnění smrčky a borkou. Stromy zde vzaly za své již za vikingských časů na stavbu lodí. Vždy však vidíme jen mladé stromy – maximálně tloušťky lýtka.
V noci vítr slušně cloumá stany a ráno vstáváme do deště. Znatelně se ochladilo, jak značí ojíněná tráva. Balíme bivak a pádlujeme nějakých 15-20 km šikmo přes hlavní fjord k ostrovu Vigur. Již zdáli vidíme mezi ním a pevninou výdechy keporkaků. Jeden nachází zalíbení v častém vyskakování z vody a k této hře se nechává v dětské hravosti strhnout i „malé“ mládě velikosti mikrobusu, co tu je s mámou. Nezbývá nám než tímto místem projet . V jednu chvíli je kolem nás 6 velryb a tak jen doufáme, že v rostoucích vlnách vidí i ony nás a žádná do nás omylem nedrcne, nebo nám nepřistane na kajak. Vtipkujeme, že pokud u nás dojdu k lékaři s tím, že na mě spadla velryba, nejspíš skončím v péči psychyatrie. Naštěstí se tak dík ohleduplnosti těchto oceánských obrů nestane a my v deseti kilometrových úsecích od jednoho výběžku fjordu k dalšímu zkracujem vzdálenost zpět k našemu fjordu Mjólfjordur. Za stálého deště se probíjíme proti místy téměř metrovým vlnám kolem pobřeží a blahořečíme naše suché obleky. Voda kolem 7 °C a vzduch dnes jen kolem 3-5 °C by byl bez nich pro nás sváteční pádlisty poněkud náročnější.
V „našem“ fjordu už vítr výrazně slábne a po 10 hodinách čistého pádlovacího času a 47 km stavíme bivak u hot-potu se snad až příliš horkou vodou. Ráno zbývá dopádlovat už jen 15 km. Pod zúženým místem pod mostem přes fjord nás ještě čeká zpestření. Dlouhé vlny z hlavního fjordu se zde střetávají s vrcholícím odlivem z protisměru, což vytváří divoké hřebeny, trychtýře a karfioly, ale dáváme to bez ztráty kytičky. Další den si pak rádi odpočnem v Heydaluru.
Vyšlápnem si na dvouhodinovou procházku na kopec přímo nad farmou, do půlky porostlým zakrslými břízkami po kolena. Výš už jen mech a lišejník. Během našeho pobytu stihnou nejen sežloutnout, ale i téměř úplně shodit listí. Podzim je tu krátký. Fotíme místní islandské koníky na pastvě, siveny v nádrži u řeky pod farmou a pomáháme v kuchyni. Odpoledne si vyjedeme na horu mezi fjordy, cestou ne zcela vhodnou pro náš Yaris, ale zvládá to.
Další den jde nezmar Pavel zapádlovat v našem fjordu a já vyrážím s Yarisem na fotovýlet do sousedních fjordů směr Holmavík se zastávkou v Salt-werk v Reykjanes. Mají tu speciální černou lávovou sůl, vyráběnou z mořské vody. Je ostrovní specialitou. Další den vane 25 m/s a tak ještě uděláme výlet do 90 km vzdáleného Isaforduru. Na zdejší poměry velké město o cca 2000 obyvatel a nejbližším obchodem, kde provádíme nákup pro farmu. Koupě sušených ryb a podivného sulcu se neukazuje oproti očekávání až takovou pochoutkou. Ze sulcu se vyklube velrybí tuk /špek vařený v mléce/ a sušené ryby vyžadují dost úporné žvýkání. Za mlhy a větru, co podráží nohy ještě vyjíždíme krajinou již zveme „Mordorem“ na útes nad městem.
Dnes z něj Grónsko vidět není, jen ledové krupky štípou v tváři. Ráno se počasí opět spravilo, tak ještě zapádlujeme v okolí našeho fjordu a už se blíží čas k odjezdu. Cestou na Reykjavík navštívíme turisticky vyhlášené atrakce jako gejzír v Geysiru,Tingvellir – nejstarší parlament světa, mezi skalami u vodopádu. Pak další vodopád Hraunfossar padající do hluboké trhliny v zemi a přitékající zdánlivě odnikud – řeka totiž přitéká pod zatuhlým lávovým polem. Mezi kopci slušně pofukuje a tak poprvé vidíme padat desetimetrový vodopád vzhůru.
Pozdě večer jsme dorazili do Reykjavíku, dáváme večeři v rybí restauraci ve starém přístavu a vracíme auto. Pak už jen letadlem z Keflavíku zpět do Berlína a autobusem s přestupem v Drážďanech do Prahy.
Island je opravdu nádherná země, zvláště pak jeho zřejmě nejméně dotčená část „Západní fjordy“, která je i na Islandské poměry málo obydlená a nedotčená. Možná jen napříště přeci jen zvolit letní období, kdy se teploty šplhají k 15 až 20 °C.
Tak tedy někdy na shledanou na tomto ostrově omývaným Atlantikem a bičovaným severními větry aneb“ BLESS ÍSLAND“.
Text: Lukáš Růžička
Foto: Pavel Procházka, Vladimír Kozelský, Lukáš Růžička
Diskuse uzavřena.