Napsal: Broněk Tobola
Jistě to všichni znáte. Pachtíte se za něčím, drápete se na vrchol hory, dlouho na něco šetříte, něco si moc přejete. A když toho dosáhnete, přepadne vás pocit euforie, radosti. Užíváte si to, ale brzy si položíte otázku co dál. Stejné to bylo i u mě. Fotky z Grónska byly vybrány a popsány, Jarin pomalu dodělával film a mně se hlavou honily myšlenky, co za rok. V Grónsku jsme nakonec nepotkali velryby, tak co někam, kde jsou? Finální obrysy mi vnukla Markéta, kterou řada zná minimálně z jejích poutavých reportáží, třeba o 106ce. Proč jezdit do Seattlu, když kosatky jsou trochu severněji na Vancouver Islandu? No, a když jsem řízením osudu dorazil v prosinci na povedenou akci Napajedláků „Yes Frost“, byly karty ložené. Vrcholnou akcí příští sezóny budou Broken Islands !
Obr. 1 – ze zdola nahoru Wlčice, Motýl a já
Přípravy a cesta
Akci organizoval Motýl, kterého jsem kromě vyprávění od kamarádů již zběžně znal z tradičních seakayakářských akcí, jako jsou Zimní Slapy, Seakajakové symposium či 106ka. Jím pořádaný “Yes Frost“ je ale přeci jen akce, která probíhá vzhledem k ročnímu období v užším kruhu, takže za ty 3 dny jsem mohl poznat, na co se mám připravit nebo spíše těšit. Tzn., že věci, které jsme měli plně pod kontrolou, proběhly jako po drátkách a ty ostatní, kde jsme byly odkázáni na jiné, sice občas proběhly za zaskřípění soukolí, ale ve finále k naší spokojenosti.
Do místa startu ve Victorii (hlavní město Britské Kolumbie / Kanada) jsme (tedy Wlčice, Motýl a já) letěli přes Amsterdam a Seattle. Moje zkušenost s Amerikou úzce oscilovala s vnímáním ostatních členů výpravy a i jiných lidí, které jsme potkali. Rada proto zní, pokud máte možnost, leťte z Evropy přímo do Kanady. Vyhnete se dotěrným úředníkům a nikdo vás nebude nutit, abyste si vyzvedli kufry a o pár desítek metrů dál bez jakékoliv kontroly, že jde skutečně o vaše kufry, jste je opět odevzdali na pás.
Protože jsme na místě měli již připravené vypůjčené lodě včetně šprajdy, vesty a pádla, bez problémů jsme se vešli do povolené váhy. Naše touha vzít si sebou vlastní pádla a ta vypůjčená použít jen jako náhradní nás nakonec stále den pádlování. Přeprava pádel ať už jsou v extra krabici nebo přidělaná k batohu je do Ameriky problematická. Ať už to byla letošní výprava Ondry na Aljašku nebo ta naše, prostě pádla se vždy minimálně den navíc toulala…
Vancouver Island
Cílem naší expedice byla skupina ostrovů na jihozápadním pobřeží Vancouver Island – Broken Islands a Deer Islands. Ostrovy se nachází v zálivu Barkley Sound o rozloze cca 25 x 25 km. Oblast čítá cca 100 ostrovů, které jsou díky masám vlhkého vzduchu proudícímu z Pacifiku na straně jedné a hradbě velehor na straně druhé, pokryty bujnou vegetací deštného pralesa. Roční úhrn srážek zde činí 3 000 mm. Jen pro srovnání, na Lysé hoře v Beskydech, jednom z nejdeštivějších míst u nás, spadne v průměru ročně 1459,2 mm srážek. V období léta, které je sušší, jsou pak typické časté mlhy vzniklé právě sražením vlhkého vzduch proudícího z oceánu.
Oblast je dostupná pouze lodí a je mezi kajakáři tak populární, že jak celková délka pobytu na ostrovech, tak pobyt na jednotlivých tábořištích jsou časově omezeny. V létě se pak doporučuje si kempovací místo rezervovat dopředu. Na Broken Islands je takových míst, kde je kempování povoleno, sedm. Naše expedice se uskutečnila na rozhraní léta a podzimu a tomu i odpovídalo počasí, kdy více jak polovina dní nám více či méně propršela. Takže, jestliže v Grónsku jsem celou dobu vozil sucháč v lodi, zde místy i s ohledem na kombinaci vln a studené vody jsem sucháč měl na sobě prakticky každý den.
Obr. 2 – výhled z našeho tábořiště na Hand Island
Původní obyvatelé
Stejně jako v Grónsku není dobře vnímáno slovo eskymák a obyvatelé sami se nazývají Inuité, tak v Kanadě nenarazíte na pojmenování Indián. Místo toho sami používají původní obyvatelé označení „First Nation“ (tedy doslovně „první národ“). Na Vancouver Islandu najdete řadu míst, která jsou barevně označena jako rezervace. Tímto způsobem jsou označena místa, kam byste měli vstoupit až po vystavení souhlasu a zaplacení poplatku. Nejedná se ale většinou o místa, kde by žili původní obyvatelé Kanady, ale o místa, která mají historický význam, jako např. jeskyně s původními malbami, zbytky osad, totemy, aj.
Obr. 3 – na indiánském teritoriu
První dojmy
Naší základnou, kde jsme si nechali kufry a oblečení do letadla, se stal dům Motýlovy sestřenice ve Victorii. Město, které je hlavním městě Britské Kolumbie v nás zanechalo silné dojmy. Je potřeba ale říct, že Britská Kolumbie je nejjižnější část Kanady a stromy, jako jsou fíkovníky, palmy a vinná réva vytvářejí krajinný ráz, který bychom v Kanadě nečekali. Dalším překvapením pro nás byli místní lidé – otevření, přátelští, ochotní pomoci. Jaký kontrast oproti jen pár desítek kilometrů vzdálené Americe. Když jsme potřebovali poradit, kde bude nejlepší kempování, nejenom, že nám poradili, ale dali nám třeba i zatavenou mapu. Když jsme se nakonec vylodili v cíli, ochotný Kanaďan nás odvezl jeepem do místa, kdy bylo pro nás čekání na odvoz příjemnější.
Naše putování
Po přistání ve Victorii a nakoupení zásob jsme pokračovali k ostrovům autobusem. Cestu do Uclueletu, která trvala téměř 6 hodin, nám zpříjemňoval řidič, který nám do mikrofonu popisoval jednotlivé zajímavosti, okolo kterých jsme jeli. Naším výchozím místem, kde jsme si od předchozí skupiny převzali kajaky, byla zátoka Toquart Bay, ze které jsme vyrazili na naše 10 denní putování. První čtyři dny jsme strávili v oblasti Broken Islands, které patří do rezervace „Pacific Rim National Park Reserve of Canada“. Poplatek za přespání na vyhrazeném tábořišti, kde bylo cca 10 míst na stany a „kadibudka“ se suchým WC, činil necelých 10 CAD. Řada i místních pádlerů to proto řešila tak, že spala na ostrově, který s tímto souostrovím sousedil, ale v rezervaci ještě nebyl. Další 3 dny jsme pádlovali po Deer Islands, abychom pak zbylé dny strávili zase v Broken Islands.
Obr 4. – jak jsme pádlovali
Již první dny na moři nás nadchly. Jak místní flora, tak fauna nás na každém kroku přesvědčovaly o tom, proč každé auto má na své SPZce napsáno „Beautiful British Columbia“. V moři jsme každou chvíli viděli zvědavé tuleně, na nebi nad námi kroužili orli a v den, kdy jsme v zátoce čekali na Motýla, nám zpestřil svojí návštěvou medvěd, který se o nás vůbec, ale vůbec nestaral a ve vzdálenosti cca 100 m od nás si v poklidu pochutnával na lesních plodech. I když jsme měli jak pepřák, tak jsme byli místními lidmi ubezpečováni, že s medvědy zde dobře vycházejí, trochu jsme si oddechli, když jsme se dozvěděli, že na ostrovech medvědi nejsou. Pravda, neplatilo to tak úplně, protože jednoho míšu jsem málem „přejel“ na kajaku, když jsme proplouvali mezi ostrovy blízko pevniny a on si to plaval mezi nimi přímo přede mnou. Jídlo jsme ale přesto i na ostrovech věšeli na noc na strom, aby se nám mývali, se kterými byla špatná zkušenost již v minulosti, do něj nepustili. Dalšími obyvateli souostroví byli vrány, které asi představovali největší potenciální pohromu pro naše jídlo. Chvilka nepozornosti a už klovali do chleba položeného na stole.
Během pár dní jsme si oblíbili i lachtany. Ještě doma jsem si nastudoval, jak je rozeznat od tuleňů, ale zde to bylo trochu jednodušší. Malý a plaší byli tuleni, větší (skoro tunu vážící) a zvědaví byli lachtani. Ne náhodou se zde těm tunovým „macíčkům“ říká v angličtině „sea lions / tedy mořští lvi“. Ten řev, který vydávali, byl slyšet skutečně na kilometry daleko (odhadli jsme to na cca 5 km). Až do konce pro nás zůstalo záhadou, proč objektem jejich zájmu byla pouze Wlčice. Její hlášky, že za ní něco plave, jsme z počátku odbývali nejdříve s humorem a později skoro až podrážděně, ale když jsme vedle našich kajaků i my spatřili statného samce, jak si odfukuje a tváří se, že by si chtěl s námi hrát, začal jsme si uvědomovat, že ten kdo je zde na návštěvě, jsme my.
Určitě naším nejsilnějším zážitkem bylo setkání s keporkakem. Během našeho druhého dne pádlování po Deer Islands jsme se zastavili v marině. Sice byla soukromá a občerstvení poskytovala pouze svým členům, ale nikdo nás nevyháněl a správce nám sám nabídl, ať se zde posadíme a posvačíme. Opět tedy úžasná pohostinnost … Když jsme byli na odchodu, zeptal jsem se, zda nespatřili nedávno velryby. Když nám správce odpověděl, že jednu potkal to ráno cestou do Bamfieldu a další cestou zpět, probudila se ve mně „lovecká“ vášeň. A skutečně! Jen, co jsme obepluli ostrov, neuplynulo ani 5 minut a v dálce jsem uviděl obláček vodní páry, jak ho velryba vydechla. Po krátké poradě Wlčice zamířila ke břehu a já s Motýlem směrem k velrybě. Ta se zde věnovala lovu a po cca 7 minutách pod vodou se vždy vynořovala, aby se párkrát nadechla a při zanoření nám pak zamávala ocasní ploutví. Po jejím třetím zanoření jsme už byli tak blízko, že jsme raději plácali pádly o hladinu, aby milý keporkak věděl, kde na něj „čekáme“ a nenapadlo ho povozit nás po vynoření třeba na hřbetu. Byli jsme úplně u vytržení. Při pátém vynoření od nás byl 25 metrů a my jsme si uvědomovali, jak jsme malí a jaká snadná „kořist“ bychom mohli být. Každé divadlo ale jednou skončí a tak i my, jsme si řekli, že je čas pokračovat. „Zamávali“ jsme tedy velrybě a zamířili dál. Motýl ještě dopádloval ke břehu, aby pomohl vysvobodit Wlčici, kterou zase „obtěžoval“ lachtan, abychom poté našli tábořiště na indiánském teritoriu.
Tímto dnem se nám počasí změnilo z „občas slunečno“ na „deštivo místo oblačno“. Na druhou stranu na tamní přírodu a deštný prales jsem se moc těšil a bez deště by zdejší příroda taková, jak se nám líbila, nebyla. Stačí si přeci nasadit kapuci nebo pláštěnku … a pak se kochat pohledem na ohromné cedry a túje porostlé mechy a lišejníky visícími z větví dolů desítky centimetrů a dole pod nimi na další porosty mechů a kapradin. Na ostrově Gilbert, kde jsme dva dny tábořili, nazval Motýl takovýto les přímo pohádkovým. Jeden den, kdy kvůli silnému větru nešlo pádlovat, jsme se takovým lesem vydali. Rozhodli jsme se, že prozkoumáme na ostrově sousední zátoky. Popadané stromy a husté keře dělali z lesa neprostupnou divočinu. Obcházeli jsme nebo podlézali popadané stromy, přeskakovali potůčky a tůňky, několikrát jsme se museli vrátit a pokračovat jinou cestou. Odliv teprve začínal, takže po břehu jít nešlo. Když jsme po půl hodině prodírání lesem vylezli jen o 200 m dál, byli jsme trochu překvapeni. Nazpátek jsme to tak raději vzali po kamenitém břehu.
Jak jsme si v Britské Kolumbii „vegetili“
Na všech cestách, které podnikám, se snažím ochutnat i místní jídlo. U moře jsou to nejčastěji ryby a plody moře. Proto i na tuto cestu jsem se připravil a vzal sebou cívku s vlascem a voblery. Když nám kluci ze skupiny, se kterou jsme se střídali, řekli, že měli ryby každý den, moc jsme se těšili. A je pravda, že když jsme nahodili, že se často zadařilo. Ať už to byla ropušnice, nebo pak platýsi nebo mořští okouni.
Co je v moři hojné, to jsou mořské plody. Takové množství ústřic jsem ještě na vlastní oči neviděl. Po odlivu se odkryly vždy obrovské kolonie ústřic a člověk si mohl vybírat. „Podměrečné“ kusy, které jsou běžně nabízeny v restauracích, jsme tedy ponechávali bez povšimnutí.
Obr. 5 – ústřice, kam se podíváte
Lesní plody jsem raději oželel. Určitě některé z tmavomodrých bobulí byly kanadské borůvky, ale bylo jich několik druhů a moc jistý, které z nich jsou jedlé, jsem si nebyl a koukat medvědovi „pod prsty“ jsem se neodvážil.
Prakticky veškeré jídlo jsme nakoupili v místním makru ve Victorii. Na chleba jsme měli vyloženě štěstí. Bavorský tmavý chléb nám vydržel skoro celou dobu a jen poslední dva dny došlo na pita chleba. Vaření bylo celou dobu úplně bez problémů. Z Čech jsme si přivezly 2 benzíňáky a na místě jen dokoupili místní benzín, který byl tak kvalitní, že jsme vůbec nemuseli čistit trysku. Táborák tak pro nás nebyl z hlediska vaření nutností, ale společenskou záležitostí. Všude, kde jsme tábořili, bylo dostatek naplaveného dřeva, které jediné je v rezervaci povoleno (pod úrovní nejvyššího přílivu) pálit. Zde bych jen poznamenal, že deštný prales je skutečně deštný a tak dřevo, které by zde člověk sebral, by stejně nehořelo, jak je nacucané vodou. Na vyznačených tábořištích jsme také ocenili vybudované „kadibudky“ se suchými záchody. Při popularitě, jakou tato oblast má, je to jediná cesta, jak zde udržet maximální pořádek. Tam, kde totiž na ostrovech wecka nebyla, bylo zřejmé, že ne úplně všichni lidé chodí vykonávat svoji potřebu na odlivem odkryté dno tak, aby mohlo moře vše „uklidit“. Při tom, jak šetrně se zde lidé k přírodě chovají a téměř nenarazíte na nějaké odpadky, toto nás trochu překvapilo.
Co se týká pitné voda, zde je potřeba plánovat na několik dní dopředu. Je potřeba si uvědomit, že i když jsou na ostrovech vyznačená místa, kde lze nabrat vodu, nejedná se o vodu, kterou by bylo možné pít bez úpravy. Proto je potřeba si vodu na ostrovy přivézt. Jedinými místy, kde jsme si vodu doplňovali, tak byli Bamfield a Sechart Lodge.
Snad jedinou věcí/proviantem, která nás nepotěšila, byla cena, jak by řekli původní obyvatelé, ohnivé vody a příbuzných „tekutin“. Oproti plánu jsme se proto rozhodli nekupovat víno, kde cena začínala na 15 CAD za 0,7 l, ale trávit večírky v karibském stylu. Stála-li láhev oblíbeného kapitána Morgana 25 CAD. Poměr ceny a výkonu rozhodl v jeho prospěch.
Co říct na závěr? Zase další super destinace, kterou mohu každému jen doporučit. Doba dvou týdnů je naprosté minimum, abyste to zde trochu poznali. Může vás tu potkat vítr jako nás, nebo mlha, která 3 dny trápila předchozí skupinu a váš plán, nemáte-li rezervu, budete muset řešit vodním taxíkem, který vás odveze do cíle. A budete-li mít času víc jak dva týdny, tak vyražte ještě o kousek víc na sever do oblasti Tofina, které já osobně si nechávám na svém „wish listu“ pro případ, že se do Britské Kolumbie zase vydám.
Obr. 6 – můj vítěz v soutěži států o NEJ SPZku
Diskuse uzavřena.