Pádlování O 106 na vlastní kůži

Asi všichni znáte legendární závod „Pádluj o 106“ a tento článek bude jakousi aktualizací předchozího článku z roku 2010 (viz články tady a tady). Těžko budu porovnávat předešlé ročníky, jelikož jsem se jako kajakář narodil teprve před několika lety.

Samotný název svědčí o tom, že se jedná o vytrvalostní závod a s největší pravděpodobností překonání vlastních pádlovacích schopností. Přiznám se, že 106 km (podle kilometráže vodní cesty) jsem nikdy nepádloval. Předchozí maximum jsem měl na 75 km za den a vždycky jsem si představoval, jaký to bude pádlovat dál a dýl.

Samotná existence tohoto závodu motivuje člověka trénovat a žít závodem rok před jeho konáním. Jelikož jsme závod v letech 2011 a 2012 zmeškali, těšili jsme se i s Tátou na ročník 2013 po celý rok.

Sraz byl v loděnici v Týně a téměř všichni dorazili ještě pátek večer před půlnocí. Při příjezdu jsme se nahlásili, dostali nálepku a zakoupili trička s motivem závodu. Večer se nekonala žádná party, protože si všichni uvědomovali, že si musí pořádně odpočinout a vyspat se. Nejpozději přijeli Napajedláci a jejich melodické hlasy doprovázely naše sladké sny skoro až do rána. Chvíli se mi zdálo, že jsem na meandrech, kde jsem je slyšel zpívat naposledy.

Budíček byl na půl pátou. Atmosféra se najednou změnila a kolem loděnice lítali mořští kajakáři, napůl oblečení, hladoví, tápavě hledávající jídlo, nebo záchod. S překvapením jsem zjistil, že štíhlá postava, pomalu se vynořující z keřů, poblíž parkoviště, kde jsme spali v autě, byl Broněk, kterému jsme nabídli teplý nápoj a snídani.

V 05:55 dorazily poslední lodě na start a všechny mé romantické představy o pohodářské plavbě se vytratily mezi kolegy pádlujícími kolem nás. Důležitost dobrého startu si uvědomuji teprve s odstupem času a nikdy nezapomenu na vlny, které se udělaly za kajaky při zahájení maratonu.

Start byl výjimečný i tím, že byla docela hustá mlha, která vytvářela nad závodem magickou atmosféru. Bylo relativně teplo, nefoukalo a projetí několika kilometrů panoval najednou všude kolem klid. Jedinou překážkou celého závodu, byly časté překážky podél břehu, které jsme samozřejmě „stříhali“ v zatáčkách, a to ve formě vlasců táhnoucích se od rybářských prutů. Rybáři obětavě vyskakovali ze svých stanů, nadšeně nám gratulovali, přáli příjemnou plavbu a přímo nás vybízeli, abychom se přibližovali ještě blíž ke břehu. Celá situace nám dodávala formou adrenalinu spoustu sil a tak jsme neustále zrychlovali. Za chvíli jsme byli na Zvíkově a překvapivě rychle i na Orlíku.

Provoz lodí byl celkem slušný, nefoukalo skoro vůbec a tak jsme bravurně předjížděli pomalé plavební soustavy. Nehledě na zákaz plavby skluzem, všude lítaly lodě a vytvářely vlny takřka námořních rozměrů, nad čímž jsme se jen a jen radovali, páč každý sííkajakář sní jen o slané vodě a velkých vlnách.

Před Orlíkem se začaly objevovat první úlevové zastávky. U některých pádlerů jsme začali tušit, že vymysleli specielní automatické lodní WC, o kterých nevíme, protože nestavěli snad celý závod.

Kousek za Orlíkem jsme dohnali Jarka s Motýlem a pokračovali k výtahu. U výtahu jsme vyhráli boj s jachtařema o to, kdo má větší preference ve frontě na převoz lodi a ve finále zvítězil počet bezmotorových člunu na lidský pohon pod pohrůžkou našich dlouhých ostrých pádel.

Každému kajakáři tak doporučuji vozit na vestě nůž na odřezávání vlasců kolem krku a na prořezávání gumových motoráků, pokoušejících se o vaše převrácení. Výtah byl celkem přetížený ale zážitek nezapomenutelný.

Od hráze to šlo jako „po másle“, za chvíli byl Kamýk, přenos lodi a pak už jen dopádlovani až do cíle. Celý den svítilo sluníčko, počasí nám přálo a všichni vypadali šťastně.

Jestli jsi kajakář(-ka) a rád(-a) pádluješ, rozhodně přijeď na další ročník! A hlavně znovu děkujeme Ondrovi za to, že tenhle závod vymyslel a organizuje. Díky patří i všem rozhodčím a ostatním, kdo v průběhu závodu pomáhali. Pevně věříme, že tato pěkná tradice bude mít pokračování i do budoucna.

Tento závod ve mně vzbudil dojem, že ve skutečnosti nezávodíme mezi sebou, ale spíš sami se sebou. Závodíme se svou vůli, trpělivostí, tělem – abychom poznali, co jsme zač a čeho jsme schopni.

Velké poděkování Jardovi za to, že obětavě nás naháněl a natáčel celý děj.
A tady je jeho video.

Další fotky najdete na stránkách www.seakayak.lbc.cz