Jaké to je upádlovat 100 km? No, snad se radši ani se neptejte! Sraz účastníků byl domluven na 13. 7. 2010 navečer, do Týna nad Vltavou. Tady měl původně proběhnout brífink, ale nakonec se ukázalo, že je vlastně zbytečný. Jedinou podstatnou informací o nadcházejícím dni bylo Ondrovo okřídlené heslo: „Pádlovat, pádlovat, pádlovat!“ Jinak všichni účastníci obdrželi obálku s kilometráží, startovní číslo, dárek a tričko. My, kteří jsme do poslední chvíle doufali, že jde třebas o vtip, nebo že bude akce přeci jen nakonec odvolaná, jsme se nedočkali, a tak jsme okolo půlnoci všichni zalehli, kde se dalo (někdo nocoval obtočen kolem pípy, další ve stáji, na mě zbyl záhon s mrkví) a zkusili naspat, co se dá.
Budíček byl vyhlášen ve čtyři hodiny ráno, a to hrou klasické hudby na klavír Petrof (nebo Pavlov – to nevím, takhle brzy ráno ještě přesně nerozlišuji). Start se odehrál okolo 5:30 poté, co někteří závodníci ve snaze ušetřit pár metrů, vstupovali do lodí několik set metrů pod startovní čárou. Budou vám sice tvrdit, že tím pádem upádlovali víc (viď Markéto), ale my je známe, tyhlety chytrolínky. Oficiálně ovšem byla startovní čára na 206 říčním kilometru, kde také proběhla další kulturní vložka toho dne, spočívající v trubkovém sólu „Na moll“ od známého klasicistního mistra Jana Josefa Týniště. A tím byl odstartován první ročník maratónu Pádluj o 106.
V době startu se odehrálo zmizení posádky deblu, který byl přejmenován na „Bludný Holanďan“. Já osobně jsem jej zahlédl až někdy kolem druhé hodiny odpolední, kdy jeho posádka přebíhala hráz Kamýka a hned zmizela šílenou rychlostí někde v dálce. Podle logu z jejich GPSky bylo později zjištěno, že stihli napádlovat asi 328 km a mimo jiné si zajeli na oběd do Bechyně, v Písku si dali kávičku a od návštěvy Brna je odradilo jenom to, že nenašli žádnou vodní cestu, která by je tam dovedla. Šikovní hoši!
My ostatní jsme se s probouzejícím dnem vydali po proudu Vltavy. Ráno bylo krásné, kolem soutoku s Lužnicí jsme viděli vycházející slunce, prodírající se vrstvou mlžného oparu, slibující krásný den. Příroda byla krásná, rybáři ve veselé náladě – prostě ideální den pro vyjížďku. Jenže nám zvolna a nenápadně začínalo Peklo s velkým P.
Kousek pod Kořenskem, které jsme ještě přenášeli v poklusu (200 říční km), jak se na sportovce – maratónce sluší a patří, byli postupně všichni závodníci napadeni divokým labuťákem chránícím labutici a labuťátka. Už v tuhle chvíli někteří závodníci asi vlivem startovní psychózy začínali halucinovat a tvrdili, že na ně útočí nákupní taška (za kterou se krčí její 4 mláďata), či že pouhý úder labutího křídla může okamžitě zabít dospělého muže a to spolehlivěji než 20 g cyankálií.
Jinak ovšem probíhalo vše dle plánu. V poměrně vysoké rychlosti okolo 8 – 10 km/h, jsme vpluli do vod Orlické nádrže, která se závodním polem řádně zamíchala a dala všem jasně najevo, kdo je v přírodě pánem. Tohoto dne to bylo zcela jistě žhavé pálící slunce, které nemilosrdně likvidovalo veškeré síly, které jsme měli pro závod nachystané. Což ovšem nikterak nebránilo některým závodníkům v tom, aby si nezaběhli na oběd, či neuskutečnili piknik spolu s celou rodinou, sousedy z domu a kolegy z práce, kteří je přijeli povzbuzovat.
Voda v nádrži měla zhruba 48 °C, pouhé potopení ruky pod hladinu okamžitě vyvolávalo bolestivé puchýře a popáleniny, které naštěstí ihned léčila všudypřítomná řasa Chlorophyta Orelii (díky které to také vypadalo, že pádlujeme ve špenátové polévce, nikoli v nádrži s vodou). To ve spojení s příšerným vedrem doprovázeným absolutním bezvětřím způsobilo, že se na hráz Orlíka (145 říční km) vypotácely lidské trosky, které nikterak nepřipomínaly ambiciózní závodníky, kterými ještě před dvěma hodinami všichni byli. Kupříkladu já jsem v tu chvíli opakovaně proklínal (v tomto pořadí):
- den, kdy jsem si pořídil kajak
- den, kdy jsem poznal Ondru
- den, kdy jsem zjistil, že se jede něco tak praštěného
- den, kdy jsem se toho šílenství rozhodl zúčastnit
- den, kdy jsem se narodil
Nicméně již na Orlické hrázi bylo jasně vidět, jak asi závod dopadne. V čele jela skupina bojovníků o umístění na bodovaných pozicích, kterou vedl Karlos. Tenhle člověk závodil stylem: „To je ale pěkná vyjížďka, proč si se mnou nepovídáte? A to ve chvílích, kdy my ostatní sotva popadali dech, pouhé zvednutí pádla nás vysilovalo k padnutí a někteří prodělali v ten den již třetí infarkt. Teprve s notným časovým odstupem následovaly další mikroskupinky nás, obyčejných turistických jezdců.
V kempu u hráze na nás čekalo doprovodné „Červené auto,“ o jehož dalších barvitých osudech se dočtete dále a po skupinkách jsme byli převáženi pod hráz, kde jsme se nalodili a pluli dál vstříc zážitkům.
Všichni jsme se po dojetí shodli, že projetí Kamýcké nádrže (říční km 145 – 135) patřilo k tomu nejkrásnějšímu, co nám závod nabídl. Nádrž má příhodnou délku 10 km, voda v ní byla oproti Orlíku chladná, břehy zajímavé. Jediným problémem tedy bylo, že na nějaké kochání nebyl vůbec čas. Ale většina z nás se tam jistě podívá ještě jednou, pěkně v klidu.
Hráz Kamýka nám nachystala několik dalších veselých příhod. Lodě se tady převážejí na ručních kolejových vozících. Několik v tu chvíli již značně vyčerpaných závodníků vozík neubrzdilo, o čemž výmluvně svědčí kopice laminátu a kevlaru, která se od oné osudné středy pod hrází tyčí. A ti, kteří si zde nerozlámali lodě, si rozlámali kosti. Schody do vody jsou totiž opatřeny speciální kluznou vrstvou, která byla původně vyvinuta americkou NASA jako povlak na křídla raketoplánů. Bohužel se ale ukázalo, že klouže moc a raketoplány mizejí v jiných galaxiích, tak jí američané přestali používat a se ziskem jí prodali Povodí Vltavy, odštěpný závod Zničte vodáky. No a na těchto schodech tedy došlo ke třem frakturám spodiny lebeční a dvěma otevřeným zlomeninám palce na levé noze.
Pod Kamýkem začalo pravé lámání charakterů. S čistým svědomím mohu prohlásit, že každý uplutý kilometr od osmdesátky výš vydá za dva až tři kilometry tak, jak je všichni běžně známe. Není mučivějšího pocitu, než nález cedule s označením říčního kilometru, která vám oznamuje, že je před vámi ještě 25, 16 či 8 kilometrů. A do toho se vás rybáři a koupající se spoluobčané zvesela ptají: „Jakpak se vám jede?“ či dokonce prohlašují: „Já vám tak závidím ty vaše lodičky!“
To druhé se stalo Markétě – následoval blíže nespecifikovaný incident, od něhož dotyčná závistivá paní již nikdy nepromluvila na nikoho, kdo drží ve vypracované ruce sklolaminátové pádlo a Markéta je na seznamu hledaných osob Interpolu hned za Binládinem a P. Koženým, pirátem z Prahy.
Dlužno také podotknout, že břehy Slapské přehrady lemované nekonečným množstvím hausbótů, ve spojení s monotónním vrčením všudypřítomných motoráků, nenabízí unavené duši a tělu seakayakáře žádné extra osvěžení. Naštěstí se v tu dobu již slunce sklánělo k obzoru, tak alespoň přestalo být to příšerné horko. Navíc například v naší jihočeské skupině (jejímž členem byl kromě mě i Radek) jsme zjistili, že nejlepším lékem na ztuhlá ramena je pravidelná koupel. Jiní si stihli v odpoledních hodinách dát na břehu šlofíka, uvařit si čaj, či sehrát partičku šachu. Prostě závod o pořadí se v tu chvíli pro všechny na zadních pozicích pozvolna změnil v závod o přežití a dojetí.
Nám se nakonec podařilo jubilejního stého říčního kilometru dosáhnout v 19:22. Abychom měli uplutou stovku jistou – a protože jsme zkušení sportovci (haha) – ještě jsme se s Radkem jeli „rozpádlovat“ a dali jsme si dodatečné dva kilometry jako nášup.
Na břehu se zatím začali sjíždět ostatní závodníci a všichni jsme se zájmem začali sledovat osudy onoho dříve zmíněného „Červeného auta.“ Šlo o vůz, který nás původně převážel přes hráz Orlíka, ale na Slapy dorazil až někdy kolem druhé hodiny noční. Tedy asi šest hodin poté, kdy jsme dorazili po vodě. Kudy jezdil, není nikomu jasné, ale jisté je, že cokoli někdo potřeboval proto, aby mohl odjet, bylo uvnitř (klíče od jiných vozů, peníze, doklady atd.) Zkoušeli jsme svými mozky, zbystřenými dlouhou plavbou, vymýšlet rozličné kombinace, jak se mezitím dostat do Týna pro zbylá auta, ale vše beznadějně troskotalo na nepřítomnosti tohoto červeného přízraku.
Protože jsme brzy pochopili svoji bezradnost, přesunuli jsme se do přilehlého restauračního zařízení, kde Martin sehrál skvělou scénku na téma „Vrchní prchni!“ Nejprve se totiž při placení optal toho dobrého, leč lehce zpomaleného pána, jestli náhodou „nepropadal na základce z matematiky,“ aby jej vzápětí dorazil prohlášením: „Brokolice byla vynikající! Palačinka skutečně výtečná! Ale pro jistotu si vezmu endiaron.“ Není divu, že nás velmi rychle vyhodili.
Mezitím vypukla zcela zásadní debata, zda si maraton ještě někdy zopakujeme. Zvláštní, jak rychle se názory vyvíjí. Ještě asi dvě hodiny po dojetí každý zapřel i pouhé pomyšlení na to, že by jel znovu, ale jak šel čas, najednou všem otrnulo. Já osobně bych se k tomu postavil jako k olympiádě, nebo mistrovství světa ve fotbale a jel znovu za čtyři (nebo ještě líp – za pět) let. Ale asi moc neprohádám, když budu tvrdit, že se za rok jede zas a že pojede většina z těch, kteří se zúčastnili prvního ročníku.
A nakonec vám ještě dlužím odpověď na otázku ze začátku článku – jaké to je ujet sto kiláků na jeden zátah. A dlužen vám ji budu i nadále. Nic vám nepovim! Prostě se seberte a zkuste to taky! Jediné co vám snad můžu říct je, že nebudete litovat. Námaha spojená se získáním členství ve Spolčení hlupců – no dobrá, tak ve Spolku stovkařů vám za to jistě stojí, což vám určitě potvrdí každý z osmnáctky prvních odvážných.
Na okraj ještě dodám, že pokud byste chtěli vidět nějaké fotky, musíte se obrátit na někoho jiného. Moje technika se před týdnem rozhodla trucovat a tak nemám čím fotit.
A úplně nakonec bych za všechny Jihočechy rád Ondrovi poděkoval za pozvání a za organizaci téhle akce. Nemělo to chybu. Tak nezapomeňte: „Pádlovat, pádlovat, pádlovat!“
Diskuse uzavřena.