POZOR! HRANICE PROCHÁZÍ VODNÍM TOKEM!

Současně s přípravou cesty na netu náhodou narážím na dlouhé, prý mořské kajaky. Pracuji jako profi řidič a poohlížím se po nějaké aktivitě pro odpočinek a vypadnutí ze silnice i přes mou životní radost z řízení. Následuje první topení s přáteli na řece Jihlavě, koupě mořského kajaku, cesty po mořích a jako vrchol přírodního člověka v tu dobu, PROJETÍ NOVÉHO ZÉLANDU! :o) Po návratu jsem zpět u myšlenky projetí úžasného úseku rodné řeky v kokpitu kajaku. „Co na tom, že je to nějaký NP, já to chci projet a vidět jej z vody, po břehu můžu již kdykoli.“ Zvláště pak, když štěstí přeje narozeným v 70tých letech! Hranice jsou otevřeny a právě přišla v platnost Schengenská dohoda o volném pohybu okolními státy. „Hurá! To je znamení! Svoboda je tady, “ zvolal jsem. Doslova a v mém případě i do písmene. Jen ten strašák NP :o(
V den „D“ míříme do překrásného, klikatícího se kaňonu, hlubokého místy až 200 metrů od poslední usedlosti obce Vranov. Čeká nás několik desítek kilometrů řeky klikatící se v rýze zemské kůry porostlé smíšenými lesy a neprostupně vyhlížejícími břehy. Na dva dny mizíme v kaňonu obklopeni jedinečnou vegetací a vzácnými živočichy přírody Jižní Moravy. Nevíme, co nás čeká na celém úseku, vzhledem ke krajině, která byla po desetiletí přísným tabu pro běžného smrtelníka. Těmito místy se mohly, kdyby chtěly, kochat jen hlídky pohraniční stráže a možná málo jedinců přeživších při útěku z okupované země. Hranice zde prochází nepřetržitě vodním tokem! hlásají neustále k nám otočené vlevo v češtině, vpravo v němčině plechové cedule. Máme vyčteno, že zde kdysi klapalo 9 mlýnů. Na této řece byla v historii vystavěna armáda unikátních mlýnských skvostů. Zub času a marnivost režimů se na nich bohužel tragicky podepsaly. Zbyly po nich jen jezy. Pionýrem tohoto druhu je od pramene Černíčský mlýn. Zdejší větší přehrazení řeky tak dalo k vzniku pozdější přírodní rezervaci. Dodnes nejzachovalejší mlýn včetně technického vybavení se schovává údolí u Starého Hobzí nedaleko Dačic. Vraťme se ale na náš úsek. Tok řeky se nám  vrátil ze sousední země do „země krále Miroslava“ :o), na posledních devět jezů před Znojemskou pánví. Ano, pro vodáka devět přenášení. Český vodák je z Vltavy aj. profláklých vod zvyklý na ukazatele nad jezem a vybetonovanou cestičku kolem k přenášení.  Na to je třeba v této lokalitě naprosto zapomenout! Sem člověk dlouho nevkročil! Popáleni od kopřiv, pořezáni od rákosí a poštípáni muškami, které mají svoji večerní a ranní hodinu přesně danou přírodou,  jsme se plavili krajinou bobrů a vyder. Ano, právě ji, jsme měli to štěstí pozorovat v jejím vodním světě. Opravdu netušila, co se to k ní blíží, nastražená hlava z vody, uši navrch hlavy, nikdy nevidouc nic podobného. Po dva dny slunce na obloze a v korytě řeky nadstav vody. Vzpomínám si na to ticho, občasný zpěv peřejí za kameny, slunce třpytící se na říční, neklidné hladině. Na krásné lesy šustící ve vánku. Na členitost lučního bejlí a vrásy skalisek vysoko nad řekou. Jen my dva kajakáři a příroda v srdci Evropy!
Jen jednou jsme narazili na civilizaci, a to v nejmenším městě hornorakouska, Hardegu. Dvojitý jez nám byl osudný co se týče přenášení a tím možného prozrazení! Zatímco jedni rakušané bydlící u náhonu byli při nás stylem „prosím, pojďte si lodě na vodu položit u nás na zahradě“ se slovníkem v ruce otevřeném na straně se slovem „zákaz“ a přitom s ukazováčkem na rtech gestikulující, že budou tiše, nakonec nám pokynuli a odrazili nám lodě, jiní, ti pořádkem zainteresovaní a funkcemi prožraní nás později pravděpodobně naprášili české straně ochrany NP.
Druhý den se chýlil ke konci a s ním i naše dobrodružná cesta. Auto jsem zanechal nadrzo s nosníky na kajaky na střeše u starých kasáren v Šobesu,  jediném to místě, kde je možné do kopce vynést kajaky. Dále po řece je jen Znojemská vodní nádrž bez možnosti vylodění zakončená městskou hrází neprůstřelně oplocenou. Plujeme a užíváme si tu nádheru. Vtom vidíme na provazové lávce nad řekou dva strážce fotíce si nás se slovy „tady vaše cesta končí, pojeďte ke břehu!“ Bára pokorně míří ke břehu. V mé hlavě se však cosi v mžiku postavilo! Bleskové úvahy typu nechají nás to táhnout přes pole a lesy! Nevíme, kde jsme! Když průser, tak dokonce! To tedy ne! Instinktivně jsem zavolal na Báru: „Jedeme!“  Ponechajíc doposud bezmocné strážce na souši jsme ujížděli ještě nějaký čas. Netrvalo dlouho, další lávka. Již z dálky jsem rozpoznal místo konce naší cesty.Tak a mají nás, pomyslil jsem si, a taky ano, právě vstupují na lávku. S beznadějí v srdci se vzdáváme:-( a odevzdáváme se do rukou mužům zákonů NP. Vzhledem k pokoře a diskrétnosti chránícím konání strážců nechci rozvádět podrobnosti, ale jedno je jasné! Narazili jsme na nekompromisní dvojici se srdcem na správném místě a břehu. Co se dělo po dobu onoho osudného střetu našich životů ten den, víme jen my čtyři. Na jedné straně dva hříšníci obdivující a uctívající přírodu a na druhé dva lidé milující přírodu natolik, že se rozhodli pro její ochranu bojovat vlastním tělem a prací. Jestliže by se někomu zdálo, že nás při naší cestě potkala smůla, plete se. Naopak, měli jsme velké štěstí na vodu a lidi. Příroda tomu chtěla!
Tento článek prosím neberte jako prospekt na opakování podniknutého, zakázaného ovoce! Děkuji alespoň za cíleně nejmenované území.
PS: Děkujeme našim přátelům na konci cesty za pochopení v našem konání. V současné době čekáme na vyjádření úřadů ve věci porušení zákona. Jako Happy end na závěr je požádání Báry H. o její ruku na následující, mořské akci, kdy jsem si uvědomil, že holka, co jde s vámi pokorně do jednoznačného průseru s nemalou pokutou a snášející úskalí v něm prožitá, stojí za to a taková se jen tak nepouští!
Dovětek: Lidé, jsem velice šťastný, že se můj sen kluka od pramene, splnil. Dál je jen řeka Morava, Dunaj, moře, oceány a láska.
Text a Foto: Lukáš „Bushman“ Svoboda

Diskuse uzavřena.