Oprava stěračů za jízdy se nezdařila a Zdenda zalézá promočený, s nagelovaným účesem a bez dechu zpět do vozu řízeného atomovou ženou Evičkou, která vydrží všechno. Výletu se zúčastní tito dva právoplatní členové GK plus Bedna a moje neprávoplatná maličkost. Jedem na spanilou jízdu Praha – Mělník, již tradiční seakajakářskou podzimní akci, na které se určitě objeví všechny hvězdy z českého seakajakářského rybníku.
Kdesi u Vodňan se ještě snažíme vylepšit mizernou účast GK o Indiána a Danušku, kteří se ale ukazují jako rezistentní a místo, aby jeli s námi, nalévají nám zvýšené množství Morgana. Tuto zastávku identifikuji jako prví osudovou chybu a podezřívám především Indiána, že už v brzkém odpoledni věděl, jak mi zkazit zítřejší zážitek.
Od Hada máme přesné instrukce, jak se dostat do tajného vodáckého klubu Válec na Praze 2, kde budeme prý trávit dnešní noc. Když projíždíme okolo významného místa, kde Zdenda pracoval, pouštíme navigaci. Hodinu točí atomová žena auto s vlekem ve Vinohradských jednosměrkách. Svítíme si na Hadovy podrobné instrukce a znovu projíždíme okolo významného místa, kde Zdenda pracoval. Při pěších pochůzkách Prahou Had očividně nedbá jednosměrek. Po dalším kroužení brzdíme ve dvoře sokolovny, 200 m od významného místa, kde Zdenda pracoval. Jsme tu správně.
Pivo, gulášek, hermelín, pivo, Morgan, Morgan, promítání, vodácká zvířecí elita, soutěž v pojídání Soletek vyhrává Bedna, v rozlévání panáků vede Zdenda. Dále už můžu referovat pouze omezeně, ale snad se nespletu, pokud budu tvrdit, že večer byl vydařený. Vzhledem k tomu, že místo konzumace se rovná místu přespání, poněkud se stírá hranice mezi tím, kdo se ještě společensky baví, kdo odpadl a kdo šel spát. Oběti kapitána Morgana se brzy válejí ve všech křeslech, na dvou pohovkách a ti odolnější spokojeně odfukují dokonce i na tvrdé lavici. Větší problémy nezpůsobuje ani výlez na postelové patro po žebříku. Jenom nechápu, jak je možné, že v zápětí zvoní budík. Trosky poněkud zmateně vylézají z různých rohů klubu a jak zombie se probíjejí ranní tmou. Evička hrdinně vaří čaj a polévku na cestu, zatímco většina z nás se snaží pochopit kde a proč jsme.
Sraz je v sedm v Tróji. V půl osmé už se opravdu všude na břehu válí větší množství seakajaků všech možných značek a po okolí se snaží nejrůznější celebrity odhadnout, do čeho se obléct, je šedivo a pošmurno, ale neprší a zima také není veliká. Ještě si poslechneme startovací řeč hlavního organizátora Stanďocha, ve které nás nabádá, že nemáme chlastat (kdo bude chlastat a nedojede, o toho se nikdo starat nebude, vyhrožuje, a vypadá, že to myslí vážně).
První kilometrovník, který míjím ukazuje tuším 45 kilometrů do soutoku s Labem, to se ještě poměrně živě bavím s významnou československou pádlerkou Bejví. Povídáme si o tom, jak nás baví monotónnost pádlování na mořských kajacích a také o tom, že materiál pro mé pisálkovstí se mi hromadí jaksi mimovolně. Prostě někdy funguji jako magnet na historky, o které ve skutečnosti vůbec nestojím. Brzy se mi ovšem zavírají ústa i oči a dochází mi, že dnes zase nebude o inspirační materiál nouze. Následuje zatím nejhorší den v krátké historii mého pádlování. Takhle šíleně blbě mi nebylo ještě snad nikdy v životě, teda alespoň ne mimo nemocnici, a už vůbec ne v mém nejvíc nejoblíbenějším dopravním prostředku.
Hořce lituji, jak jsem si dokázala pokazit letos zřejmě poslední pádlovací den, na který jsem se dost dlouho těšila. Hledám, kdo za to může, Indián, Hermelín, Morgan, nebo že by snad Syllová? Postupně mě míjí zadní voj pelotonu, a já se většinou nezmůžu ani na pozdrav. Stanďoch mi kdesi u skal na Řeži vypravuje o tom, že u nás na Šumavě vyhynuli obři, nebo se oživili bobři. Kačer se mě na něco ptá. Evička si mě v prvním zdymadle podezřívavě prohlíží. Mokré skály, holé stromy a spadané listí mě rozmazaně míjí na břehu. Pádlo dokážu zvednout tak deset centimetrů nad palubu. V rákosí úmyslně vyhledávám obrovskou nafouknutou chcíplou rybu, která smrdí tak, že by se z toho jeden poblil. Kromě mě teda. Úlevný manévr mi prostě není dopřán.
První komora, druhou komoru jsme asi nestihli s ostatníma, Kralupy. Jsme v půlce cesty. Bedna ze zadních lavic hlásí porážku a výstup. Nejmenovaní jedinci se mě snaží zachránit pomocí tow low. Sice se nezmůžu se ani na sprostou odpověď ve speciálním znakovém jazyce GK, ale to už bych se v životě nemohla ukázat na veřejnosti. Letošní O 106 mi najednou přijde jako projížďka růžovým sadem. Zcela vážně přemýšlím o tom, co mě na 106 ani jednou nenapadlo – rezignaci. Zkroušeně a zostuzeně sleduju jen přední palubu Lookshy, zdržuju Zdendu, Evičku i Kačera, kteří mi nezištně dělají support tým. Je mi strašná zima, nohy i prsty u rukou mám promrzlé a vůbec se klepu. Pozřít si netroufnu ani vodu. Nemám ale sílu ani otevřít pusu a o svůj záměr se z někým podělit, takže mechanicky hrabu skleslým pádlem a doufám, že následky neponesu celý den.
Hlavní organizátor mě uklidňuje, že prý ať jedu svým tempem, od Kralup už je všude silnice, kde by mě mohli nabrat. Kupodivu už mě to ani nenaštve, zřejmě vypadám stejně hrozně jako se cítím. Pokud mi po kryse pod mostem v mém rodném městě na nedávné největší vodácké události jižních Čech ještě zbyla nějaká kajakářská hrdost, dnes se ubírá definitivně do věčných lovišť. Za ní rychle putují plány na Silvestra na moři a ještě větší plány na léto. Dále se tam ubírá celé GK i s manželkami a dětmi, v závěsu včerejší banda z Válce, seakajakoví dealeři a výrobci i věční organizátoři společenských akcí. Sama sebe vylučuji z veškerého budoucího seakajakového dění v této republice, v Evropě i na celé zeměkouli, menší trest si nezasloužím.
Na obzoru komora Veltrusy. To už nevidím vůbec nic, a můj pohyb vpřed se rozhodně nedá nazvat pádlováním. Všichni účastníci akce čekají před vraty, ještě svítí zelená, ale tím jestli to stihnu nebo ne se nezabývám. A je to tady! Konečně se mi zvedá žaludek, mám z toho obrovskou radost, parkuji u nějakého ostrůvku a bezbolestně krmím rybičky, hurá! Je mi dobře! Radost mi trochu kazí přihlížejících 40 seakajakářů, a jestli to náhodou někdo neviděl, tak teď si o tom může přečíst. Vítězně zvedám hlavu a co nevidím! Na semaforu do komory za těch pár sekund co změnily můj pohled na svět naskočila červená. Beru to jako další součást trestu a sleduji jak se mezi mnou a celým českým seakajakářským světem pomalu zavírají zlověstná gigantická vrata. Kupodivu zjišťuji, že v izolaci se se mnou ocitl ještě Kačer, což vítám, protože nevím, jak bych jinak lámala sama Lookshu po úzkých kovových schodech se zatáčkou. Táhneme kajaky po trávě podél propusti, zatímco bejvalí kamarádi se noří do stále větší hloubky v komoře a zdola se ozývají výkřiky typu „kdo chvíli zvracel, zvrací opodál“.
Od Veltrus můžu nejen pádlovat ale dokonce i mluvit! Obzvlášť z pádlování mám takovou radost, že nechtěně opouštím svůj záchranný tým. Za pár zatáčkami je ale poslední propust, kde chviličku čekám na Solární Jezdce, což je zřejmě další přezdívka pro GK alias PCH, a společně pak vlečeme lodě po trávě. Na druhé straně zdymadel se mi škodolibě směje Kitty, ale to už mě nemůže vyvést z míry.
Posledních 10 km jedeme po stará řece, která se směrem k Mělníku ubírá překvapivou rychlostí. Doháním, co se ještě dá v oblasti společenské a ke konci už se táhneme každý sám vcelku fádními poli a zšedivělými kmeny listnatých lesů, až se objevují domy a věž v Mělníce. Do cíle postupně doráží všichni SJ v malých rozestupech a radujeme se, že jakýmsi organizátorským kouzlem zde již stojí Ká-Volkswagen. Následuje standardní převlékací, nakládací a vyvazovací utrpení, přivítání se s lidmi, které vidím v cíli poprvé a už můžeme vyrazit zpět na jih. I když jsem své dopolední strasti už dávno pustila z hlavy, pro jistotu si sedám blízko u dveří.
Cesta zpátky je mírumilovná. Střídavě klimbáme a snažíme se bavit Evičku, která nám přikazuje hladit jí po hlavě, protože je nás hodná. Za to jak paří, pádluje a ještě pilotuje, má na hlavě skutečně vyhlazenou pleš už někde u Písku. Zbytek času trávíme chválou grónského pádla, která by nám očividně vydržela nejmíň do Lince, ale rozhodujeme se jí předčasně ukončit v ČB.
Na závěr letošní sezóny musela být akce Praha – Mělník skutečně velkolepá, jen mě mrzí, že mi letos i přes mou přítomnost opět unikla. Doufám, že příští rok se už konečně zúčastním.
Special thanks to Vítek, na jehož Lookshe jsem nejela, Evičce, která mě tam nedovezla, Zdenda, Bedna, Kačer a spol., kteří mě nejdřív neohlídali a pak se o mě nepostarali.
Černý na bílym, že Praha – Mělník nejni jen tak nějaký výlet:
Diskuse uzavřena.