Přejezd na Faerské ostrovy

Volání o pomoc
„Museli jsme naše dva kajaky udržovat v  těsné blízkosti,  abychom měli jistotu, že máme správný kurz a hlavně zůstaneme pohromadě. Byli jsme cca 40 km daleko od pobřeží, fungovala nám pouze jedna GPS, kajaky jsme měli osvětlené fluorescenčním světlem, abychom viděli naši vzájemnou pozici. Nejvíc jsme se báli toho, že se ztratíme jeden druhému. S Mickem Berwickem jsme dokončili první část naší přeplavby – 72 km přejezd z Mysu Wrath u skotského pobřeží na malý ostrůvek v Atlantickém oceánu North Rona. Špatné počasí nám zabránilo pokračovat v přejezdu na Faerské ostrovy, proto jsme se otočili a chtěli vrátit na Mys Wrath.  Po šesti hodinách pádlování jsme měli oba silnou mořskou nemoc (zejména kvůli pití kontaminované vody), neustále jsme zvraceli.  Měl jsem také problém s tříselnou kýlou, která se zvětšila do velikosti pěsti a hrozilo její uskřinutí.  Prudce se snížila naše rychlost z 8 km/h na necelých 5, takže to vypadalo, že namísto původních 10 hodin nám bude přejezd trvat 17 – 18 hodin. Věděli jsme, že přibližně za 16 hodin se počasí změní a začne foukat silný vítr. Nicméně jsme pokračovali. Změna přišla dříve, velké vlny, vítr…. naše rychlost se ještě snížila na polovinu. Po 12 hodinách pádlovaní jsme za sebou měli polovinu úseku a odhadovali jsme, že budeme potřebovat dalších 20 hodin, abychom na mys dojeli. Dělali jsme si legraci z toho, zda by nebylo lepší se vrátit zpět, tam by nám dojezd trval kratší dobu. Ani jeden z nás nebyl schopen jíst ani pít a čekala nás noc na moři. Rozhodovali jsme se mezi třemi možnostmi: pádlovat 40 km po větru na opuštěný ostrůvek Sule Skerry, držet kurz a jet na Mys Wrath a nebo zavolat pomoc.  Nebylo to snadné rozhodování, před několika dny jsme tisku oznámili naše plány, ale tady už nešlo o splnění cílů expedice, ale o naši bezpečnost a naše životy. Zavolání si o pomoc – mimochodem jeden z nejtěžších hovorů, které jsem kdy udělal – ve mě vyvolalo vlnu emocí: rozpaky, pocit selhání a zranitelnosti, vinu a v neposlední řadě i stud nad nutností volat si záchranu. Ze všeho nejhorší bylo ale naprosté zklamání, že se nepodaří dokončit expedici, na kterou jsem se 5 let připravoval.

Několik minut po provedení nouzového volání nad námi přeletělo průzkumné letadlo záchranné služby (později nám řekli, že brali naši záchranu jako cvičení).  Trvalo další dvě a půl hodiny, než k nám dorazila záchranná loď.  Vědomí, že je pomoc na cestě, nám pomohlo hodně psychicky.  Do jednoho vaku jsme dali naše nejcennější věci, protože jsme nevěděli, zda se na loď  vejdou i naše kajaky.  Cítili jsme, že jsme schopni ještě pádlovat dál, ale pokud by se počasí ještě zhoršilo, museli bychom si o pomoc volat v noci a tomu jsme se chtěli vyhnout za každou cenu. Když se na to zpětně dívám, myslím, že jsme udělali dobře. „
Touha
Záchrana v roce 2008 ukončila první pokus našeho dobrodružství, ke kterému nás inspirovaly dvě události a které jsem slyšel v devadesátých letech.
První byla o svatém Brendanovi, irském mnichu žijícím v 6. století.  Součástí jeho každodenní modlitby byla i hodina strávená po prsa v moři se vztaženýma rukama. Jeho příprava na poutní cestu zahrnovala i měsíční půst na nejvyšší hoře západního Irska, která dnes nese jeho jméno.  Svatý Brendan byl velkým cestovatelem a ve své době podnikl řadu mimořádných cest. Spolu s dalšími 17 mnichy byl první, kdo doplul na Faerské ostrovy. Poté pokračoval přes Island do Grónska a na Newfoundland. 

Druhá byla o kajakářích Danu a Karen Trotter. V roce 1995 se pokusili v deblkajaku o 350 km dlouhý přejezd z Shetlandských ostrovů na Faerské.  Tři dny pádlovali v nepříznivých podmínkách, než jejich cestu zmařila zima a vzdálenost.

Oba výše uvedené příběhy pouze umocnily moji touhu podnikout přejezd na Faerské ostrovy. Prvních několik let jsem o svém plánu ani nemluvil veřejně, byl jsem na rozpacích velikostí svého cíle a v podstatě se ho bál. Každá úspěšná cesta moji touhu umocňovala, s každým nezdarem narůstalo moje vědomí o rizicích spojených s přejezdem.  Jak dlouho je člověk schopen pádlovat bez spánku? Co první selže? Lidské vědomí, fyzická síla nebo vybavení? Jak velkou bouři je schopen kajakář ustát? Jak při takové cestě člověk jí, pije, vykonává potřebu?

Několik let jsem podnikal jenom kratší výpravy, např. přejezd na Korsiku, pádlování v mlze na St. Kildu… Všechny dopadly výborně a moje sebevědomí narůstalo. V roce 2004 jsem po několika úrazech z lyžování, horolezectví a kitingu skončil s nefunkční bederní plotýnkou. Pooperační nařízení lékařů znělo: „žádné běhání, žádné pádlování, smiřte se se svým věkem.“ Na nařízení jsem nedbal a začal intenzivně pádlovat. Po roce jsem nebyl schopen dělat žádný sport bez léků proti bolesti. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že měli lékaři pravdu.

Lékem na moje problémy byl ale odpočinek. Po dvou letech od operace jsem byl o 2 cm menší a hodně jsem přibral, ale mohl jsem se vrátit do kajaku. Motivován navíc smrtí otce, udělal jsem si tříletý přípravný plán na přejezd na Faerské ostrovy. Cítil jsem se trochu zahanben tím, jak málo jsem toho za otcova života dokázal. 

Krok za krokem
V roce 2006 jsem pádloval hodně podél západního pobřeží Skotska. Při své druhé delší cestě se mi dokonce podařilo překonat hranici 100 km/den, naučil jsem se, jak se přistává ve velkých vlnách a vyzkoušel pádlování potmě.

První pokus
V roce 2008 jsem měl velké ambice. Má cesta začala u welškého pobřeží, přejel jsem do Irska, pádloval podél jižního a západního pobřeží na sever.  Odtud jsem přejel zpátky do Skotska. Tam mě po 1500 km opustilo štěstí. Špatně jsem šlápl, upadl na ostrý kámen a zranil si nepříjemně žebra. Trvalo mi měsíc, než jsem se dal do pořádku. Museli jsme kvůli tomu odložit první pokus o přejezd na Faerské ostrovy. Když jsme nakonec vyrazili, nebyla předpověď počasí nijak příznivá. 3 dny jsme čekali na ostrově Rona. A při pokusu o návrat jsme si volali pomoc.

Druhý pokus
Myslím, že z chyb se člověk naučí víc, než z podařené věci. Po našem velkém nezdaru jsme přesně věděli, na co se musíme soustředit. Potřebovali jsme vylepšit systém vodních pump na kajacích, vymyslet lepší způsob vaření, zejména jak si zajistit teplou stravu na moři.  Navíc jsme chtěli zlepšit svoji fyzickou kondici,  hlavně kvůli pádlování proti větru a potom také co nejvíce omezit možnost vzniku mořské nemoci. Pořídili jsme si nové kajaky s větším úložným prostorem. Na kajaky jsme si nechali přidělat kormidla, abychom se tolik nevysilovali bočními záběry na srovnávání lodě při silném větru.

S fyzickou přípravou to moc slavné nebylo. V té době jsem žil v Londýně, takže jsem jezdil jenom po Temži a Mick omezeně trénoval v místě svého bydliště. Podnikli jsme 2 pádlovací výlety, a to 150 km dlouhý okruh kolem Isle of Man a pak 36hodinový přejezd na Isle of Sky.  Výprava okolo ostrova Isle of Man nás hodně utužila. Užili jsme si velké vlny, mlhu, nulovou viditelnost, po několika hodinách pádlování ve velkých vlnách jsme oba trpěli mořskou nemocí. Po 14 hodinách v kajaku jsme byli fyzicky naprosto vyčerpaní, ale hodně to pomohlo našemu sebevědomí. 

Pokud půjde všechno dobře, mohli bychom zvládnout přejezd za 60 hodin.  Chtěli jsme se ale připravit na 3 noci strávené v kajaku.  Navíc i při příznivých podmínkách (malé vlny) je člověk poměrně mokrý. Když přestanete pádlovat, během několika minut se začnete třást zimou.  Pokud jsme chtěli alespoň chvíli spát (dohodli jsme se na několika 20 minutových zdřímnutí a jednom dvouhodinovém spánku uprostřed noci) a načerpat tak potřebnou sílu, museli jsme najít způsob, jak se udržet v teple.  Vyrobili jsme si z celtoviny stan na kokpit. V prvním se sice nedalo dýchat, ale už druhá verze vyšla k naší naprosté spokojenosti. Lehký kryt, větruodolný,  byl postaven během několika vteřin, viděli jsme skrz, mohli jsme i vařit. Rozhodli jsme se, že na druhý pokus o přejezd vyrazíme koncem června, kdy jsou dny nejdelší. Dali jsme si 14 dní, abychom měli dostatek času počkat na nejvhodnější počasí. Voda tam v této době má kolem 10 °C. 

Náš druhý odjezd byl hodně sledován tiskem. Vyráželi jsme z přístavu Stornoway na ostrově Lewis. Měli jsme potvrzeno od 3 různých meteorologů, že nás čekají minimálně 2 dny hezkého počasí, než přijde silný vítr. Na Faerské ostrovy jsme to měli ale 400 km a tudíž jsme potřebovali alespoň 5 dní. Mohli jsme sice použít motorový člun, který by nás popovezl 50 km a tudíž by nám ušetřil den pádlování, chtěli jsme ale všechno otestovat, než vyrazíme na otevřené moře. Upádlovat těch 50 km nám trvalo 8 hodin. Normálně by mi rychlost připadala dostatečná, ale vzhledem k tomu, že jsme pádlovali naplno a dopřávali si pouze čtyřminutové přestávky každou hodinu, cítil jsem, že naše rychlost na zvládnutí přejezdu není dostatečná. Rozhodli jsme se proto snížit váhu kajaků. Nemohli jsme už nic ubrat z našeho vybavení, a proto jsme se rozhodli vzít méně vody s tím, že ji doplníme na ostrově North Rona (při naší první cestě jsme tam objevili sud dešťové vody a pramen, takže když vodu přefiltrujeme, mělo by to stačit). Každý jsme si do kajaku naložili 6 l vody na následující den a jako nouzovou zásobu další 3 l.  

Ráno jsme vyjížděli už v 5 hodin, takže se nám podařilo vyjet bez přítomnosti tisku. Počasí bylo ideální, moře klidné. Po roce vymýšlení, jak se udržovat v teple nám hrozil úpal. Už jsme cestu na ostrov North Rona podnikli, ale tentokrát nám hrozilo, že se těch 80 km unudíme k smrti. Cestu nám zpříjemnili pouze delfíni. Přistávat na North Roně bylo nepříjemné, pobřeží je hodně skalnaté a my cestovali v kompozitních kajacích. Naší prioritou byl pořádný odpočinek před nejdelším úsekem cesty, doplnění vody a zjištění předpovědi počasí.  Ráno jsme zjistili, že předpověď je dobrá pro následujících 60 hodin, takže jsme se rozhodli vyjet okamžitě a nezůstávat den, jak jsme původně plánovali. Přebalili jsme věci, odložili pytel nepotřebných (s radostí je přijali 3 vědečtí pracovníci, kteří v té době na ostrově byli) a požádali je o vodu. K našemu zděšení neměli vody vůbec nazbyt. Navíc byl pramen suchý. Na ostrově bylo pro 3 lidi k dispozici 30 l vody na celý týden, než měla dorazit zásobovací loď. Úplně se mi udělalo špatně. Jak jsem se mohl spolehnout na to, že tu doplníme vodu, aniž bych to dopředu ověřil? Nakonec nám dali 15 l s tím, že se nějak postarají. Byl jsem rád, i když jsme původně na North Roně chtěli nabrat 30 l. Budeme muset vystačit s polovinou.

Měli jsme 60 hodin na to, abychom ujeli 300 km. Když jsme vyjížděli, byla hladina neuvěřitelně klidná, narušovala ji jenom kola vznikající za našimi pádly. V noci bylo jasno, kupodivu nebyla vůbec zima. Rychle jsme připravili jídlo a nachystali se k dvouhodinovému spánku (spojili si kajaky a vyndali stany na kokpit). Usnul jsem téměř okamžitě. 

Druhý den jsme jeli podle naučené rutiny. 4 hodiny pádlování, krátký spánek, každou hodinu svačina, každých 20 minut pití, každých 10 minut písnička nebo veselé zvolání. Rozptýlení sledovalo rozptýlení, den rychle utíkal. Začala se ale dostavovat únava, museli jsme se hodně hlídat, abychom neusnuli za jízdy. 

Následující den jsme neskutečně bojovali s únavou, strašně jsme se těšili na každý odpočinek. V poledne třetí den nás z odpočinku vyrušila velká vlna, voda nám natekla do stanů. 48 hodin poté, co jsme vyjeli, začalo foukat (přesně, jak nám předpověděli). Pádlovali jsme až do tmy a toužili po dvouhodinovém spánku. Rozhodli jsme se, že si ještě zavoláme o předpověď. Dozvěděli jsme se, že máme 12 hodin, kdy bude foukat boční vítr o síle 3 – 4, pak změní směr na čelní a zesílí na stupeň 6 – 8. Měli jsme 12 hodin na to, abychom ujeli 72 km, než náš postup výrazně omezí silný čelní vítr. Takže jsme všechno zase uklidili a vyrazili bez odpočinku dál. V noci jsme zastavili pouze na to, abychom si připravili teplé jídlo. Ve 4 hodiny ráno jsme zavolali na Faerské ostrovy, abychom ověřili předpověď a místní podmínky. Potvrdili předpověď. Zbývalo nám ještě 50 km. V 7 hodin ráno nám volali z BBC a blahopřáli. Vítr zesílil a i krátký hovor znamenal, že nás vítr a proud svezl o 1 km od našeho cíle. V tom okamžiku jsem si vzpomněl na Andyho McAuleyho, který i když byl na dosah cíle, svůj přejezd nedokončil. Snad se těch posledních 8 km nic nestane. 

Nad vodou se válela mlha, představivost mi pracovala na plné obrátky. Napravo jsem viděl obrovské útesy, nalevo velikánské stromy. Nic z toho tam samozřejmě nebylo. 8 hodin po předčasné gratulaci jsme konečně přijeli k útesům Faerských ostrovů. Přijela k nám loď místního rybáře:  „Zdravím, vy jste Ti dva ze Skotska, že? Vítejte na Faerských ostrovech. Doprovodím Vás do přístavu.“ 

Milé přivítání Eiliefa Poulsona byl jenom začátek. Lidé žijící na Faerských ostrovech jsou neuvěřitelně přátelští a srdeční. Oběd s místním předsedou vlády byla třešinka na dortu naší cesty. 

Nebojte se velkých cílů. Příběh Patricka Wintertona by vám měl ukázat, že si můžete splnit i zdánlivě nereálný sen.  

Patrickovy webové stránky
Video: Rozhovor s Patrickem o jeho přejezdu
Krátká upoutávka na přejezd

 Článek byl přeložen se souhlasem Patricka Wintertona i časopis Seakayaker Magazine.