Po inspirativním článku z roku 2010, který si můžete přečíst zde, rozhodl jsem se, že rozšířím přehled o pádlovacích možnostech podél pobřeží Ligurie protože návštěva těchto míst rozhodně stojí za to. Výše upomenutý článek Lukáše „Bushman“ Svobody se týká hodně turistického úseku, který je jeden z nejkrásnějších v Itálii a zároveň jeden z nejnáročnějších, co se týká přípravy a obtížností. Náročnost spočívá v tom, že než vyrazíte na území národního parku Cinque Terra, musíte se pořádně podívat na počasí a být si jistý do jakých podmínek právě se chystáte vyrazit a jestli jste na to dobře připraveni. Jak je popsáno v již zmíněném článku vlny rozbíjející se o okolní vysoké skály nabírají rychlost až od Gibraltaru.
Kempování na území celého NP je zakázáno a vzdálenost od přístavu La Spezia do konce NP ve městě Monterosso je cca. 40 km což byste s pečlivým prohlédnutím všech krásných míst a měst, které potkáte na cestě těžko stíhali za jeden den. Počítejte rovnou i s obtížnějším vyloděním v městečkách národního parku, protože pohodlnému parkování kajaku rozhodně nejsou uzpůsobeny. Nejbližší kemp od přístavu La Spezie je až v Levantu a pohodlné místo na přespání v parku těžko najdete. Celý tento úsek můžete projít pěšky po malebných horských stezkách a takovým způsobem můžete poznat plavební podmínky z pevniny.
Pro kajakáře, kteří by chtěli pokračovat v pádlování dál, směrem k Janovu, nebo nechat si Cinque Terru jako třešínku na dortu, mohu rozhodně doporučit obě varianty. My jsme pádlovali mimo území NP mezi Levanto a Sestri Levantě a základnu jsme měli v kempu La Secca v Moneglii.
První dva dny jsme museli vyčkat s naloděním kvůli silným, rozbíjejícím se vlnám a nahradit pádlovací program pěší turistikou po národním parku. Dostanete se tam místním vlakem a tím si zpříjemníte čekání na vysněné mořské pádlování. Pro šikovnější kajakáře je tato destinace zárukou silných zážitků a nedostatek adrenalinu zaručené nepocítí. Vyplutí na otevřené moře se komplikuje mělčinou a tím pádem větším počtem rozbíjejících se vln.
Na třetí den už se dalo pořádně zapádlovat a užít si zbytky vlnění po bouřce. Nasazují kolečka a prodírám se mezi lidmi k vodě. Pořádně se rozhlížím kolem sebe a ověřuji, že v případě neúspěšného startu nesejmu svou dlouhou lodi několik Taliánů. První vlna mi nedá a otáčí kajak. Připomínám si náš opičí studijní kroužek na Rujáně (více zde), kde mě jeden seakayakový Guru učil otáčet kajak na boku směrem k moři a jsem tam kde chci být – na vrcholku malé vlničky, která mne pouští na moře. Malá „šou“ pro obecenstvo se povedla. Vyplouvám skrz vlny a ihned zkouším eskimáka před vlnou hrnoucí se na mě. Nechám vlnu projít a vynořím se zpět. To vše dělám proto, abych si zvedl sebevědomí – taková moje malá tradice. Mám namířeno směrem za nejbližší mys, kde shledám krásné sklály, blowholy a rockgardeny.
Skalnatý mys objíždím s bezpečným odstupem, páč z mysu mám respekt (více zde) a také proto, abych předešel přistání na podvodní skálu. Proplouvám mys a schovávám se v zátiší skal. Místa na přistání nikde nejsou, kolem nejsou lodě ani lidé a jen někde ve výšce zpívají cikády na zalesněných skalách. Z jihozápadu se na mne valí dlouhé a líné vlny poskytující přímo meditační zážitek za příjemného houpání na mořské hladině. Vlny se mnou házejí na různé strany, pohrávají si s mojí psychikou a přímo napovídají, že by mě rády hodily na skálu, ale to je jen omamný pocit z houpání.
Pluji dál za další skálu za kterou silně fouká a podmínky se zhoršují. V této chvíli jsem již daleko od mysu za kterým je naše základna a relativní závětří. Je zcela evidentní, že podmínky se nezlepší, přestože předpověď hlásila pravý opak a je na čase rozhodnout, zda je lepší vyplout zpět. Raduji se, že ne nadarmo jsem si přečetl knížku Sea Kayakers Deep Trouble a moje suchozemská příprava k mořskému kajakování se vyplatila. Předpověď je krásná věc, ale naučit se předpovídat počasí podle reálných podmínek je k nezaplacení. Správné rozhodnutí ve správnou chvíli je dle mého souzeni záruka bezpečné plavby. Nejsem na expedici, nemám žádný jiný cíl než si užít čas na vodě a vracím se zpět do své zátoky. Cestou chytám vlny a snažím se surfovat, ale nejde to – vlny jsou rozházené z různých směrů. I tak je to bezvadný zážitek.
Další dny vyplouvám na druhou stranu směrem na Deivu Marinu. Při nalodění se mi nezdá vítr nějak silný, ale po vyplutí dál od břehu naproti údolí začalo foukat z pevniny. Uvědomuji si, že mne vítr posouvá dál od břehu na otevřené moře. Kajak bočnímu větru odolává perfektně i bez skegu, ale čím dál pluju tím více vítr sílí. Otáčím se na druhou stranu a pluju do zavětří vysokých skal.
Za mysem, kde jsem se schoval je sice relativní klid, ale při návratu proti větru si pochvalují svůj pravidelný trénink na Berounce pod Cukrákem – pádlování proti silnému větru není sranda a fyzická příprava se nemá podceňovat. Celou dobu si myslím, že všechny krásné okamžiky pečlivě zaznamenávám na gopro, ale nakonec se spokojím se záznamy z telefonu, protože karta v gopro byla poškozena.
Počasí se umoudří a mohu si dovolit zkoušet, jestli jsem nezapomněl na techniku záchrany. Mazlím se ve vodě, že ze mně do teď vytéká slaná voda. Čas tlačí, musím ven z vody – před námi je odjezd zpět daleko od moře. Slibuji si, že se sem vrátím a budeme pokračovat dál směrem na Portofino. Opouštím Ligurskou Riviéru bez smutku protože vím, že se mám na co těšit.