Po dlouhé době jsem se skrz ostatní povinnosti prokopal až k nejstaršímu restu. Konečně tak vynáším na denní světlo unikátní česko-slovenský článek. Já vím, říkáte si, že v dnešní době je všechno unikátní, ale tady je to fakt pravda! Je to totiž článek dvou autorů: Bejví a Karbonového Tondy, který navíc dal dohromady někdo třetí. Po sérii článků s příběhy z moře, se zase na chvilku vracíme na sladkou vodu. Přesněji řečeno vás zvu na projížďku dešťových pralesů slovensko-maďarských meandrů Dunaje. Udělejte si pohodlí, uvařte čaj a v klidu si přečtěte, jak to tam vypadá v jarních měsících. Na čtenářích nechávám možnost, porovnat přístup skupiny tvořené výhradně ženami a skupinky smíšené. A protože mám slabost pro slovenštinu, ponechal jsem texty, které psala Bejví, v originále (jsou psané kurzívou).
Naše skupina se setkala na stejném místě jako vloni – v kempu v Čunovo. Večer bylo klasicky krásně hnusně, foukalo a pršelo. Díky mrzutě hnusnému počasí bylo ráno střízlivé, i přesto, že v sousední restauraci, kde se čepuje výborný Bažant, byla až do rána diskotéka ve stylu 60-70-tých let. Tam jsme jako zástupci sííkajakařského oddílu museli vyrazit, ale i tak se nám na druhý den povedlo vyjet na meandry v slušném čase a plném počtu zúčastněných pádel. To znamená, že se po hladině prohánělo deset mořských kajaků a tři Baraky.
S mojimi milými kamarátkami a spolupútničkami „raftovaciou kariérou“ Saškou a Slivkou sme sa vydali prvý májový víkend objavovať zákutia Dunajských ramien, tentokrát na Maďarskej strane. Stačilo „málo“ – prepustiť sa od manželov, detí a práce. Plán výletu sa tvoril cestou a konečné rozhodnutie padlo až pri odväzovaní lodí. Vyrazíme z kempu pri Dunakiliti. Dopádlujeme kam dopádlujeme, romanticky prespíme mimo civilizácie a na druhý deň sa vrátime.
Stav vody byl poněkud vyšší než v loňském listopadu a některá místa jsem po půl roce díky tomu ani nepoznával. Voda se přelévala dokonce i přes cesty, které tak najednou byly neprůjezdné. Naštěstí se nepotvrdila špatná předpověď počasí a pršet začalo až večer. Díky tomu jsme si užili celý den.
Pluli jsme podél hranic Slovenska a Maďarska, a doprovod nám dělal Tátův zpěv české hymny. To proto, že jsme nevěděli, kde se přesně nacházíme, tak abychom alespoň věděli, odkud přijíždíme.
Všetko šlo ako po masle – vysoký stav Dunaja nám pripravil skvelé vlnkovaté perejky a my sme si radostne testovali, čo všetko seakajak zvládne. Saška si vychutnávala miniadrenalín na zjazďáku. Krásne to odsýpalo, stihli sme si povedať „skoro všetko“ a boli sme veľmi rýchle.
Čo malo za následok, že sme sa zviezli oveľa ďalej, než sme pôvodne plánovali a pri zistení, že sme pádlovali 7 hod nám z predstavy spiatočnej cesty trošku zamrzol úsmev. Dole prúdom sa pádlovalo krásne! Okrem jednej, sme splavili všetky hate, ktoré, ako sme ticho tušili, cestou hore asi splavné nebudú…
Večer, hned po přistání jsme rozdělali oheň. Bez ohledu na déšť, který trval celý večer a celou noc až do rána, jsme opékali buřty. A to i přesto, že všechno dřevo v okolí bylo spáleno dávno před námi. A to všechno, co zbylo, byly jen vlhké, napůl hnijící klacky. Pokusy o získání kvalitnějšího spalovacího dřeva skončily jen zlomenou pilkou. Na rozhánění komárů jsme použili kouřící vařič na vlhké klacky a o pohodu bylo postaráno!
Večer sme si ale pokaziť nenechali. Prvé kolo zábavy bolo jasné a neustále na nás dobiedzalo: nastriekať sa repelentom viac než je reálne, ku tomu si obliecť komárom neprepichnuteľné veci a postaviť stan, kde sa ukryjeme pred týmito nežiadanými nápadníkmi.
Moja teória o pevnosti svalov o ktoré si komár zlomí sosák neviem prečo nefungovala. Ale ďalšia, že velký rodinný stan sa dá postaviť aj bez kolíkov nakoniec vyšla! A vlastne, keby som ich nenechala v aute, ani by sme nevedeli, aké sme šikovné a vynaliezavé!
Noc byla relativně klidná – ráno nás přivítali slimáci s komáry, kterých byl všude přebytek. Na vodu se vyjelo v 10:00 a počasí se jen zlepšovalo. Na jezech to frčelo a nikdo se skoro ani nenamočil. Cestou jsme potkali plavající srnku a divoké prasátko, které si přišlo cucnout vzácného a kvalitního lihu, podávaného po celou dobu výpravy.
Po vplutí na Dunaj jsme chvíli zápasili se silným proudem, a kdyby bylo více času a nemuseli jsme zatočit do Medvědova, dalo by se doplout docela rychle až k Černému moři. V místech soutoku ramen se zdálo, že i bez záběru kajak jede alespoň 10 km/hod. Na konec cesty byl tradiční eskymák a bylo dopádlováno.
Ráno, ako ináč – ROMAN, ROMAN, ROMAN a – komáre. K tomu balenie a potom už len 9 hodín nádhery krásneho počasia, lužného lesa, Dunaja a vychytávania najjednoduchšej cesty po vracákoch hore prúdom.
Pravda, to posledné nás nebavilo úplne celý čas, malinko sa to striedalo s tuhnúcim celým človekom, lámaním sa pri prenášaní lodí a brodením sa pri komplikovaných výlezoch. A malej orientačnej nervozity v poslednej pol hodine cesty.
Při cestě zpět do kempu se diskutovalo o vážných věcech týkajících se minulého a současného stavu meandrů a důsledcích lidského faktorů při stavbě přehrad. Bavilo se i o tom jestli nám chutnají banány dovážené remorkéry ze zahraničí, které dozrávají v kontejnerech. Shodli jsme se na tom, že by se nám meandry líbily i v původním stavu.
Meandry byly zase kouzelné a parta byla suprová. Nejvíce musím pochválit dámskou část výpravy za výbornou masovou nadílku a jídlo celkově. Jmenovitě se o nás starala Dana, Radka, Bedřiška, Libuška a extra bod za meruňku dostává Boženka. Medaili za odvahu získávají Eliška s Petrou, za přípravu drobného palivového dříví v extra zhoršených podmínkách. Děkuji všem zúčastněným, celé partě z Olomoucka a Jirkovi Staňků za organizaci a bezpečný doprovod!
Bolel ma celý človek, možno aj dvaja naraz, a hlad som mala za štyroch. Dievčatá sa ma snažili utešiť, že na tom boli podobne. Našťastie sa potvrdilo, čo nám Saška celý víkend sľubovala, že v Maďarsku sa výborne naješ hocikde a hocikedy.
Halászlé a guláš, v ktorých stojí lyžica, sumec na smotane s kôprovými haluškami alebo divina s kroketami veľkými ako päsť boli veľmi príjemnou a zaslúženou odmenou!
Diskuse uzavřena.