Začátkem prosince se moje blbá nálada propadla až do sklepa a to bydlíme v pátém patře. Znáte to, práce, blížící se vánoce a navíc jsem pádlo nestrčil do slaný vody už… hmm, no hodně dlouho. Naštěstí to zachránilo kouzelný sluchátko, reprezentovaný facebookovým hovorem, ze kterýho se ozval Mejdžího hlas: „Hele, co děláte o vánocích, nechcete přijet?“ Ať jsme měli v plánu cokoli, tohle byla jasně nejvyšší karta ve hře. Zabralo to sice nějakou chvilku než jsme vylicitovali tu nejpřijatelnější variantu transportu a díky předvánoční době to bylo trochu krkolomné, ale zadařilo se.
Třiadvacátého ve čtyři ráno jsme sedali na vlak na letiště, pak érem do Dublinu, přes celé město přechrastit autobusem a konečně ferrynou do Holyheadu. Dorazili jsme pozdě večer a už na nás čekala hostitelská dvojka Bára a Mejdží. Takřka okamžitě jsme po tomhle cestovatelském výkonu upadli do komatu v pokoji pro hosty.
Byli jsme natěšený na vodu, ale na štědrý den a první svátek vánoční byl Neptun proti, venku vodorovně pršelo a fučelo 8-9. Podnikli jsme s Mejdžím několik marných průzkumných výletů – jako jestli by to šlo, které jsme maskovali jako venčení Kubála. Nedalo se nic dělat, jenom mít trpělivost. Večer proběhla sváteční večeře a rozdělování dárků. Jéžišek na nás nezapoměl a přinesl nám k Majorům pod stromeček dva výborný vlněný kulichy od Rabu, který, jak jsem později zjistil mají tu výhodu, že plavou a při vlně nízkého tlaku a po namočení do mořské vody se dají parádně natáhnout až k bradě.
Konečně se vítr umoudřil, foukala něžná trojka a na moři zůstaly krásně modelovaný vlny. Dopoledne jsme ze stojanů v přístavu naložili na auto lodě a za půl hodinky už jsme je skládali na písek v kouzelné zátoce Borhtwen, nastavovali pedály a zkoušeli, jestli budou pasovat naše šprajdy na límce vypůjčeného NDK Pilgrima a Romany. Všechno klaplo a tak jsme mohli vyrazit na výlet kolem útesů poloostrova Rhoscolyn směrem k majáku South Stack a zpět. Mejdží mi hlídal Karolínu, aby nebyla moc nervózní v metrovém klapotisu, který se odrážel od skalních výběžků, já jsem po očku sledoval Báru a užíval si dne. Romany tančila na vlnách, poslouchala na každý záběr pádlem, nízký slunce propichovalo mraky a život byl najednou zase nádhernej.
Další den začal sílit vítr, stočil se severozápadním směrem a vlny zůstaly. Ideální čas na surfování. Po krátkém hledání nejlepšího spotu jsme auto nechali v městečku Rhosneiger a začali škodit na přilehlé pláži. Zpočátku se vlny tvořily menší a dál, později, díky přílivu a větru, se začaly zvětšovat a lámat blíž k pláži. Karolína si vyzkoušela dojezd v bongoslajdu, Bára zkušeně chytala menší vlnky, ale jak se moře stávalo větší, proběhlo nějaké to namáčení účesů a dámy raději daly přednost suchozemskému programu. Tím se z toho stala gentlemanská záležitost. Řádili jsme s Mejdžím ve vlnách jako Černá ruka, surfování po předu, po zadu, rozježděnějšímu Mejdžímu se dokonce podařil krásný looping. Za dvě tři hoďky na vodě jsem měl ruce až u kolen.
Usoudili jsme, že to musíme děvčatům nějak vynahradit dámskou akcí a tak jsme jako cíl další výpravy zvolili Puffin Island. Skalisko s obrovskou tulení kolonií v severním ústí průlivu Menai. Autem jsme se nablížili za městečko Beaumaris. Za slunečného a bezvětrného počasí dopádlovali k úžině mezi pevninou a Puffinem. Krásně to tu teče přes skalní lavici na dně, moře vlní a pulzuje a vytváří poměrně silný proud. Ten jsme přetraverzovali a ocitli se přímo u pláže, na které leželo asi tak sto chlupatých balvanů. Sice jsme se snažili příliš nerušit a zachovávali odstup, ale tuleni jsou tu na turisty zřejmě zvyklí a pořádně zvědaví. Od této chvíle jsme měli čestnou podvodní eskortu v podobě několika desítek tuleňů. Jeden z nich se dokonce asi domníval, že mu podávám rybu a jal se okusovat bimbající se toggle mýho kajaku. Cestou zpět jsme si dali na slunečné pláži malý piknik, abychom si počkali než do Menaie bude zas natékat voda a ušetří nám práci s nošením lodí přes rozlehlou pláž. Do děvčat se nám trochu dala zima a tak jsme z nich pomocí stormcagů udělali oranžové pádlující sněhuláky.
Počasí se však zase mrvilo, začlo brutálně fučet a tak jsme si na tento den domlouvali pěší výlet. Mejdží ale zřejmě zachytil můj zoufalej pohled a rozhodl se mi udělat radost. Fofrem jsme ráno shodili ze střechy Corollky obě Romany a oba Pilgrimy a bleskem tam našroubovali dvě new school lodě. Půjčeného Tarana od Rockpoolu a Mejdžího exC-gatora s experimentálním kormidlem a vypálili na krátkou akci do zátoky Threarddur. Bylo to zajímavý, ale jak jsem Tarana otestoval a co si o něm myslím bude předmětem samostatnýho článku. Odpoledne proběl naplánovaný pěší výlet po vršcích útesů jižní strany ostrova a fučelo tak, že když se člověk vyklonil na špičkách do větru, roztáhnul ruce, tak ho to udrželo v pětačtyřicetistupňovým úhlu proti větru😊.
Blížil se den našeho odjezdu a Neptun se na moři svým trojzubcem celkem rozháněl. Fučelo šest, v nárazech devět a z předchozích dní přicházely z Irského moře solidní vlnky. I tak jsme se s Mejdžím rozhodli, že to stojí za pánskou rozlučkovou jízdu. Znovu jsme na autě provedli výměnu lodí a z kouzelného stojanu v přístavu na střechu tentokrát přihodili dva Explorery. Cílem byla oblast zátoky Dafarch a plán dopádlovat s mořem v zádech na Threarddur bay. Pláž byla celkem chráněná, tak se nám podařil bezproblémový start i průjezd mezi skalami tvořícími bránu zátoky, kde se lámaly pětimetrové vlny. Na nechráněném moři byl ale pořádný fičkák. Chvilku jsme se probíjeli směrem k Penhryn Mawr. Po cestě jsem si střihnul jednoho bojového eskymáčka. Stačila chvilková ztráta koncentrace a vítr s vlnami udělal zbytek práce. Tady jsem taky zjistil, že můj nový kulich má na rozdíl od ostatních tu výbornou vlastnost a to, že plave. Usoudili jsme, že jsme s výběrem cíle měli dost velké voči, že bychom z Threarddur museli jít pro auto pěšourem, udělali čestné kolečko a vrátili se zpět. Chtělo to trochu načasování při průjezdu do zátoky, aby nám lodě samovolně nezačaly surfovat a tak za slabou hodinku už jsme byli zase na pláži. Škoda, ale i tak mi udělalo radost Mejdžákovo uznalé: „Hmm, na to že se na slanou vodu teď moc nedostaneš, dobrý….“
Nakonec nám před odjezdem vyzbylo ještě pár hodin času, které jsme věnovali exkurzi po fabrice Nigela Dennise. Už jsme tam při minulé návštěvě nakoukli, ale tentokrát bylo dost času a klídek na to si všechno podrobně prohlídnout a nechat si vysvětlit, co a jak se dělá. Jestli jsem před tím měl pocit, jako že brnkačka, že bych si kajak dokázal sám postavit, tak teď už ho nemám.
A to bylo všechno. Zbývalo si už jenom zamávat v přístavu. Naskočit na loď a přes bouřlivé Irské moře se vydat směrem k domovu.
Moc děkujeme Báře a Mejdžímu za vzornou pohostinnost.