Den prvý
Zátoku Hope Bay jsme opustili plni nadšení, že jsme konečně začali a vypluli jsme směrem na jih. Ujeli jsme však sotva 5 km, když přišlo jedno z mnoha prvních varování. S ohledem na hmotnost našich kajaků (každý kolem 200 kg bez kajakáře) jsme si to totiž namířili do cíle přímo přes velkou zátoku, obklopenou vysokými ledovými útesy. Byli jsme sotva v její první třetině, když jsme zaznamenali lehký protivítr. Ten za chvilku začal zesilovat a po necelé půlhodině se z něj stala vichřice o rychlosti minimálně 70 uzlů. Moře se zvedlo a mně a Andrewa to začalo nebezpečně stáčet proti větru. V této situaci jsme se navzájem ztratili a bojovali každý sám o svůj vlastní život. Každý se musel sám rozhodnout, zda se vrátí do Hope Bay nebo bude pokračovat ve zvoleném kurzu. Stuart, který měl jako jediný kajak se skegem (Nadgee Expedition), prostě skeg spustil, otočil se a surfoval zpět, do bezpečí. Ovšem já a Andrew, oba vybavení kormidlem, jsme kupodivu měli opravdu velké problémy. Zvláštní.
Bojoval jsem o život, řval: „Nechci umřít, já nechci umřít,“ a narážel do velkých kusů ledu, které se kolem mě zmítaly ve 3 metry vysokých vlnách. Navíc jsem začal dostávat křeče – částečně z chladu a částečně z námahy, protože jsem musel neustále vylehávat pádlem na vrcholky vln. Sil ubývalo a já se pomalu začal rozpadat na atomy. Nakonec jsem se po dlouhém boji dostal do závětří ledových ker, kde jsem našel ochranu před silným větrem. Jak jsem tam pádloval a strachoval se, co se stalo s ostatními, objel jsem malý výběžek a uviděl Stuarta Truemana v jeho Nadgee Expeditionu, jak nadšeně mává rukama, že vidí někoho dalšího naživu. Na pár minut jsme svázali lodě k sobě, ale brzy nám došlo, že musíme pádlovat, abychom v té velké zimě přežili. Po několika hodinách jsme zátoku Hope Bay konečně přejeli a schovali se do bezpečí u staré argentinské základny. Rychle jsme se rozhodli, že Andymu dáme 30 minut, než začneme volat o pomoc. A přesně ve chvíli, kdy jsme jeho zmizení začali oznamovat, se Andy, živý a zdravý, díkybohu objevil a mířil k nám. Ve zbytcích větru jsme znovu jako tým projeli poslední kousek zátoky a jak bylo také zachyceno na filmu, byli jsme v tu chvíli plni adrenalinu. Tohle všechno se odehrálo v prvním dnu naší expedice!
Zpětně vzato, byla tato lekce požehnáním – Antarktida je zde pánem a my jsme jí vydáni napospas. Velmi rychle jsme tak pochopili, že zde neplatí ŽÁDNÁ PRAVIDLA, což se ostatně v následujících týdnech potvrdilo ještě mnohokrát.
Zbytek dne a i následující den jsme si pochopitelně udělali volno, abychom mohli znovu načerpat síly a dát se dohromady poté, co jsme tak těsně unikli možné tragédii.
Den druhý až osmý
Po zkušenostech z prvního dne jsme na vodu vyjížděli s obavami. Nepozorovali jsme však žádné známky obávaného katabatického větru a tak se brzy naše napnuté nervy uvolnily a my jsme mohli začít vychutnávat úžasnou scenérii. Pádlovali jsme asi 300 metrů od ledu na pobřeží, který se přímo před námi „telil“; jeho velké kusy se odlamovaly a padaly do moře. Těmto velkým kusům ledu jsme dávali najevo patřičný respekt hlavně tím, jakou vzájemnou vzdálenost jsme zvolili.
Po celý následující týden jsme pádlovali od jednoho tábořiště k dalšímu mezi neustálými bouřkami. To mně štvalo víc, než to, že jsem zvolil nevyzkoušený kajak, který byl velmi návětrný a navíc mně dost zpomaloval. Námaha vydaná navíc, jen abych ostatním stačil, byla přesně tím, co jsem na začátku expedice nemohl potřebovat.
Hned v prvním tábořišti jsme se zasekli na dva dny, po které jsme nemohli jet dál. Přistáli jsme totiž s přílivem, a při odlivu následující ráno, jsme byli tak vysoko nad vodou, že ačkoli bylo moře klidné, museli bychom k hladině slaňovat. Což by znamenalo, že bychom museli spustit i naše tři kajaky (3x 5,5 m + 200 kg). Tak jsme nakonec zvolili pohodlnější řešení a čekali (a čekali a čekali) na příhodný příliv. Po 24 hodinách jsme konečně mohli vklouznout na vodu a pokračovat v pádlování.
Jako tým jsme fungovali bezvadně – vypracovali jsme si systém domácích povinností (společné vaření atd.). Ze všeho nejhorší bylo mytí nádobí, které je v Antarktidě opravdu těžké. Při drhnutí hrnců si totiž musíte namáčet ruce do příšerně ledové vody. Takže po umytí nádobí si musíte zastrčit dlaně do podpaždí alespoň na pět minut, aby se vám do rukou vrátil cit. Proto když na mně vyšla řada, snažil jsem se mytí nádobí stihnout vždycky co nejrychleji.
Úvodní třetina naší cesty byla tou nejtěžší, vedla podél nejvíc exponovaného pobřeží a přejezdy byly hodně dlouhé. Jednu zátoku jsme měli jet 7 hodin a navíc byla známá opakovaným výskytem katabatického větru. Po čerstvé zkušenosti z prvního dne jsme jen tak pokusně zkusili zahájit přejezd, abychom se rychle ocitli v mlze, která snížila viditelnost na pouhých deset metrů, což znamenalo jet celou dobu podle kompasu.
Zírat hodiny a hodiny na kompas – to může člověka znudit k smrti, a tak jsme přešli na 20 minutový interval, ve kterém jsme se střídali v roli navigátora, a při soustavném vtipkování nám pak rychle utekly všechny ty hodiny, než jsme zase spatřili zem.
Nakonec jsme objeli mys Rockmoral a ocitli se uprostřed ledové tříště a tenkých ker, které vyhlížely naprosto neprostupně. Po další tři hodiny jsme si pomalu razili cestu, proplétali se a prolamovali si cestu ven. Cestu jsme nakonec našli a dokončili tak objetí mysu. Dosažení majestátního mysu nám dodalo naději – mířili jsme do chráněných vod, kde se dalo očekávat možné setkání s lidmi na vědeckých stanicích, na které jsme se opravdu těšili.
Den devátý až devatenáctý
Poté, kdy jsme opustili to, o čem jsme si mysleli, že byla nejnebezpečnější část cesty, jsme se radostně pustili na lépe chráněnou oblast poloostrova a očekávali, že budeme moci zvýšit denní uplutou vzdálenost. Také byla šance na nějaký ten rokenroll po cestě! Tedy alespoň jsme v to doufali. (Pozn. překl: ten rokenroll, v originále uvedený pod záhadně znějící zkratkou R&R, je ježdění podél skal „playing in rocks“ a nácvik eskimování „rolling practise“.)
Přišlo jedno z mála slunečných rán a my si ho mohli skutečně užít. Pádlovali jsme totiž společně s hejnem plejtváků malých, kteří pluli podél krásně tvarovaných ledovců v křišťálově čisté vodě. Voda byla tak čistá, že jsme mohli pozorovat tato vznešená obrovská zvířata, která plavala kolem nás, přímo v jejich vlastním prostředí. Když jsme opustili velryby, zahlédli jsme hnízdiště tučňáků, které jsme sledovali, jak plavou pod vodou směrem k nám a přitom prudce mění směr doleva i doprava.
K dalšímu tábořišti ve Spring Point jsme to měli docela blízko a do kryté zátoky jsme přijeli časně odpoledne. V zátoce se ozýval nekončící hřmot telících se ledovců a na její západní straně byla opuštěná bouda Chilské armády. I přesto, že jsme nenašli žádné lidi, potěšilo nás, že jsme po nějaké době nemuseli na noc stavět stany.
Po radostiplném západu slunce na čisté obloze, který trval hodiny, jsme se utábořili v boudě. Ráno bohužel byla zátoka plná ker. K dovršení všeho jen kolem nás! Sotva o 3 km dál už byl čistý oceán. K tomu všemu bylo skvělé počasí k pádlování, což nejvíc naštvalo Andyho, který zrovna nepatřil k lidem, kteří vydrží dlouho sedět na jednom místě. Vytlačili jsme tedy lodě na vodu a zkusili projet tlustým ledem, ale po necelých padesáti metrech jsme totálně uvízli. A protože nás led výrazně zpomaloval, nebyli jsme schopni ani otočit lodě na cestu zpět. Zvlášť Stuart se svým skegem měl velké potíže, i když ani Andy a já jsme na tom nebyli o moc lépe a otáčeli se velmi pomalu. Tím myslím, opravdu pomalu. V té husté ledové polévce jsme strávili další dvě hodiny, během nichž jsme se sotva vlekli. Nakonec jsme se s Andym otočili a pak jsme najížděli do Stuartovy lodě tak, abychom jej také natočili a on se mohl s námi bezpečně vrátit na břeh.
Po další půlhodině jsme byli u malé jeskyně, kde bylo místo sotva na jeden kajak, takže jsme lodě postupně vyložili a vytáhli nahoru na břeh, abychom zjistili, že za čtyři hodiny jsme ujeli asi 100 metrů.
Během vytahování lodí se mi podařilo naštípnout si loketní kost, která mi vzápětí otekla. Později jsem kvůli ní přišel o tři dny pádlování. To jsem ale v tuto chvíli ještě nevěděl. Z celého dne jsme byli pořádně mrzutí, sbalili si věci a odešli přespat do 300 m vzdálené chaty. Na druhý den ráno bylo moře kolem stále zamrzlé, a tak jsme rozhodli přenosit veškerou výbavu přes blízký hřeben, abychom se dostali blíž k volnému moři. To znamenalo vynosit věci na 500 m vysoký vrcholek, pak přejít kolem rozeklaného ledovce a nakonec slézt v mačkách do kamenité morény. Za ní byla krytá zátoka, kde jsme očekávali dobrou šanci k vyplutí.
Po 8 hodinách padání, lezení a tahání věcí jsme se konečně nastěhovali do zátoky, když tu najednou nečekaná mořská bríza během 20 minut natlačila i do této zátoky ledové kry. Popsat naše pocity slovem „zklamání“ by bylo velmi eufemistické!!
Následujících pět dní jsme strávili ražením si cesty podél neprozkoumaného pobřeží a kempování na krásných a divokých místech. Na jednom malém ostrově, který ani není zanesený v mapách, jsme po celodenním pádlování našli jediné malé místečko vhodné k přistání. Bylo tam tak málo místa, že se ani nedaly postavit stany a my jsme spali pod širákem. Po celých osm hodin jsme sledovali, jak se vodní hladina zvolna zvyšuje vlivem přílivu a tím se zmenšuje už tak dost malý kousek země, na kterém jsme nocovali. Nakonec jsme usnuli až ve dvě hodiny v noci, kdy příliv kulminoval.
Naše kajaky během plavby dostávaly spoustu ran a Andyho Mirage a můj Seaquest byly lehce poškozeny a bylo třeba je během cesty drobně opravovat. Nicméně Stuartův kevlarový Nadgee Expedition se držel skvěle. Je až neuvěřitelné, jak málo poškozen, po tom všem co schytal při tvrdých přistáních na skalnatá pobřeží a neustálých nárazech do ker. Stuart měl navíc skvělý nápad, že před si cestou udělal kevlarový keel-strip. Na konci cesty měl kýl téměř nepoškozený.
Den dvacátý až třicátý třetí
Krátce poté, kdy jsme dosáhli ukrajinské vědecké základny Vernadský, nás dostihla plachetnice, na kterou jsme se už brzy měli nalodit. Bylo to velké štěstí – můj loket byl pořádně oteklý a zoufale potřeboval pár dní klidu. Neměl jsem jinou volbu, než se vzdát na chvíli pádlování a doufat, že se snad dám během pár dní dohromady a pojedu dál. Bylo to zničující přiznat si porážku a vzdát akci, která stála tři roky plánování a tisíce dolarů. Byl jsem úplně na dně, že mě porazilo něco, nad čím jsem neměl žádnou moc a sklíčeně jsem pozoroval parťáky, když následující den odjížděli dál.
Ale když nic jiného, alespoň jsem si mohl dát pořádnou rundu (nebo deset) domácí vodky s vědci na základně. Následujících pár dnů jsem odpočíval a můj loket se rychle hojil. Rychle jsem tedy začal pomýšlet na to, že bych dohonil kamarády.
Nakonec jsem se s nimi opravdu setkal. A přesně ten den, kdy jsem se k nim připojil, na nás opět udeřily silné větry, které foukaly ze tří směrů a dosáhly síly vichřice při rychlosti kolem 50 uzlů. Naštěstí se nás tentokrát nesnažily vyhnat na moře tak jako první den. Chvíli jsme se snažili jet proti větru, ale brzy jsme to vzdali, neustále nás strhával nazpět. Nakonec jsme dojeli zpět do kryté zátoky, kde jsme si tu chvíli užili a filmovali, jak se smějeme svému marnému pokusu. Později v noci se vítr otočil o 180° a narostl natolik, že roztrhl jeden z našich stanů a donutil mně a Andyho, abychom spali stočení kolem stanových tyček a pokoušeli se udržet zbytky toho, co bývalo stanem pohromadě.
Byli jsme už hodně blízko ke Gulletu, hlavnímu cíli cesty. Je to místo, které je i v létě známé množstvím nahromaděného ledu, který znemožňuje plavbu všem typům lodí. Slyšeli jsme, že zde neprojel ani chilský ledoborec a bylo nám jasné, že naše malé laminátové a kevlarové lodě tady nemají vůbec žádnou šanci.
Zbývaly nám tedy poslední dva dny pádlování a cestu jsme zakončili na ostrovech Kidd. Nakonec jsme ještě symbolicky přejeli imaginární jižní polární kruh a expedice k našemu smutku skončila. Za 33 dní jsme ujeli přes 850 km, nocovali jsme na pobřeží Antarktidy a zažili pořádné životní dobrodružství!
Vzpomínka na Andrewa Mcauleyho
Už je to nějaký čas, co Andy tragicky zahynul na moři, nejspíše během poslední noci své největší expedice – sólo pádlování z Tasmánie na Milford Sound na Novém Zélandu. Byl to velmi ambiciózní projekt, ale pokud měl někdo šanci jej uskutečnit, byl jsem si jistý, že je to právě on. To, co se přihodilo, bylo jistě působení vyšší moci, kterému se nemohl vyhnout. Shodou náhod se Andy ztratil přesně na den rok poté, kdy jsme společně zažili mezní zážitek v první den naší společné expedice v Antarktidě. Zvláštní…
Měl jsem to potěšení pádlovat s Andym během mnoha let. Po spoustu víkendů jsme jezdili dokonce i podél divokého pobřeží Tasmánie, ve větru přesahujícím 50 uzlů, v sedmimetrových vlnách, kolem ostrovů a až 20 km od pobřeží. Nejdůležitější pro nás ale vždycky bylo říjnové výroční setkání, při kterém jsme se potkávali se spoustou dalších kamarádů a pádlování při něm bylo vlastně až na druhém místě.
Andy byl extrémní seakajakář, který často překračoval hranice možného, ale vždycky kladl velký důraz na bezpečnost. Teprve když si byl v otázkách bezpečnosti jistý, pokračoval ve svém pedantském plánování ostatních záležitostí. Měl nekonečnou energii a charakter, který mě trvale ohromoval a zahanboval, zvlášť při dlouhých cestách, když jsem se cítil unavený a vlastně jen moje černé svědomí mně hnalo dál.
Andy byl vždycky daleko vpředu, takže vám nezbývalo než mu nadávat od plic s každým ponořením pádla do vody, ale obdivuhodné je, že po vyčerpávajících 50 km pádlování byl schopen vyskočit z lodě a absolvovat 3 hodinový výstup na kopec, jenom aby získal nejkrásnější záběry západu slunce. Pokud jste s ním spali ve stanu, nejenže stan postavil ještě před vaším příjezdem, ale navíc vám (mně) uvařil na uvítanou horký nápoj.
Andy byl jeden z nejlepších seakajakářů, které znám, dobrý kamarád a bude nám všem scházet.
Doslov
Moc děkuji Lawrencovi za laskavé svolení k překladu jeho článku. Bylo fajn setkat se s ním, byť jen prostřednictvím mailu a jediná věc, ve které s ním nesouhlasím, je jeho přesvědčení, které opakovaně vyjádřil, že australské pivo je nejlepší na světě.
Pokud Vám přijde tahle expedice povědomá, je to nejspíš tím, že že jste viděli dokument o jejím průběhu. Je totiž součástí známé série – najdete jej na DVD This is the Sea III. Disk si můžete koupit třebas prodejně HG Sportu.
O Andyho tragicky ukončené cestě se můžete dočíst více tady.
Originální článek najdete zde.
Diskuse uzavřena.