Pondělí 18. 07. 2016 (večer 1 km na spaní – ostroh zálivu)
Příjezd odpoledne po dálničním obchvatu Rijeky, most na Krk za 30 KN, odbočka na letiště a rovně dolů do zátoky. Je zde stará patrová rybárna a sklad, vybydleno. Ve svahu terasovitá zahrada pro baťůžkáře a místní. Dávám JOANu na vodu , nabaluji a jedu spát vlevo za vlnolam, necelý kilometr směrem ke Krčskému mostu.
Úterý 19. 07. 2016 (směr Vrbnik, zátoka Srščica – 29,1 km)
Ráno rychle navařím a hybaj na vodu. Celý tenhle trip je zátěžová zkouška č.3. V kajaku je 33 kg, z toho 10,5 l vody a minerálek, 5 plechů piva, 1,5 l benzinu a zásoby papu na 14 dnů. Četl jsem nějaký článek, hoši objeli půl ostrova za 3 dny, nevím co mohu čekat. Podle windity.com má foukat vítr 40 km/h, částečně i bóra.
Vyrážím po směru hodinových ručiček a je to dobrá volba. Objíždím maják, průlivem okolo Jadranova a dál volnou vodou na Rudine, Šilo. Břehy z vymlácenýho vápence, občas nějaká oblázková miniplážička. Bohužel ve vodě občasně plastové odpady. Nezávodím, jedu svým tempem ale pozoruji zlepšení výkonu. Díky Mejdžímu a seakajakářskýmu sympoziu na Radavě. Jeho instruktáž co a jak na vodě pomohla. Jedu proti slunci a tak nefotím. Ostatně, kdo nestihne dobrý světlo brzo ráno, nebo pozdě večer má smolíka. Pochopitelně určitý místo je lépe nasvícený jen ráno, jiné jen večer. Já fotky dokopaný photoshopem nemusím, ono se to stejně pozná, že do toho někdo hrabal.
Z dumání o focení a po vytažení GOPRO z dayhatche mne ovane neblahé tušení. Solárpanel mám na kajaku od rána ale ten elektronický regulátor jsem nechal v zapalovači autíčka. Dobíjení čehokoli v háji. Nevadí, ono tady moc scenérií k focení není a není to ani priorita. Navigaci ani nepotřebuji, mám podrobné námořní mapy ostrova v papíru.
Zastavuji na svačinku a lehký oběd na pláži u Šila a ohromen registruji ruskou rodinku s napůl nevymáchanou dcerunkou a zcela nevymáchaným štěnětem vlčáka. Mít tady sebou svýho Draka, tak by si toho nevycválance rázně podrobil. Možná by nám za to rusáci anektovali Olomouc i se Svatým Kopečkem! Ponechávám eurolidi na eurodekách a mastím dál přímo na viditelný ostroh v dáli (10,5 km) po volné vodě. Začíná však protivítr a vlny, postupně narůstají na 1 metr a to je blbé. Do toho ještě ty „baylinery“. Jsou však ohleduplní a míjejí mne z dáli. Reliéf pobřeží se zdvíhá a v tom vidím kostel na vršku s původní zástavbou, což je městečko Vrbnik.
Trajektorií „honícího psa“ se přibližuji do ústí zátoky a přístavu. Malebné místo. Kotvím u člunové rampy do vody. Nápis „vino na predaj“ je ještě malebnější a tak neváhám. Bos, se špricdekou, vestou, pádlem v ruce a peněženkou vcházím do vinotéky ve sklepení původní přístavní budovy. Kape ze mne trošičku voda. Milý mladý chlapec dal na požádání próby i košt, neboť chci lepší sorty. Beru láhev suchého červeného, bílé nalévané mají jen do PET kanystrů 3 a 5 l. Beru trojku kvalitatevno po 22 KN. Za mnou chlapík bere stolno do 5 l po 16 KN. Tohle je družstevní vinotéka. Soukromí vinaři mají lepší i archivní sorty, nicméně ceny začínají na 40 KN za „pistoli“.
Den se blíží k závěru, pádluju k Uvala Sveti Juraj, ale nenacházím dost dobré místo. Pokračuji dál do Luka Srščica, postupně tři zakotvené jachty nudistů odplouvají a zůstává loď místních, co přivezli ovce lodí na pastvu. Šikmo na protilehlém svahu je cesta a nová kamenná salaš. Vařím co „dům dá“, tedy rizoto na viet-cong rýži s maďarskou klobáskou, pravými tureckými olivami, italskou kukuřicí, rakouskou cibulí a máslem. Zapíjím bílým vínečkem místní provenience s rozmanitou ovocnou dochutí. Dále kávička s českým makovníkem politým medem. Pokouším se vylézt na morénový svah, je to o hubu a stačí tak 15 výškových metrů. Všude voní aromatické bylinky. Ležím na nepostaveném stanu, karimatce a spacáku. Koukám, nade mnou je Malý vůz s trochu ohnutou ojí. Po chvilce mi dochází, že i Velký vůz je přítomen kousek napravo, ve větvích břehových stromů. Ticho, voda ustupuje o půl výškového metru a vše tmavne. Propadám se do obří bezedné sklenice.
Ujetá trasa 29,1 km není omračující, ale byly cca. 3 hodiny vlny metrovky a stálý protivítr.
Středa 20. 07. 2016 (Luka Srščica- Baška- RT u Punat – 42,8 km)
Ráno dojíždím to „riziko“, dávám oříšky, kávičku a mastím na vodu. Začínají útesy.
Těm menším říkám pětipatráky, větší jsou osmipatráci. Ještě nejsou vlny, mohu jet dost těsně, i se vnořit do kaveren. Chci objet celý jihovýchodní prostor a přidávám na tempu. Začíná vítr, vlny a vytí motorových jachtiček.
Stažené mapy z mapových portálů jsou jen orientační a málo použitelné. Vidím velké diference reliéfu pobřeží v reálu. Ještě že mám námořní mapy hrvatského hidrografskeho institutu, vyplotroval jsem je na 1:59000. Zastavuji na pláži „U Mala Luka“, byl by tady dobrý tábor pro celou skupinu. Nechápu proč nikdo neuklízí naplaveniny a plastové příšernosti moderní doby. V tomhle mají v severní Americe navrch. Profesionálové a skupiny studentských praktikantů (Pink Point), co obnovují traily a pobřežní kempy. Postupně ještě zastavuji na pláži „za rohem“ U vela luka, kde kotví další výletníci. Zatím jsem nepotkal jiný mořský kajak. Podléhám lenosti a koupu se jak lachtan, všichni jsme tady chudí, nemáme ani na plavky.
Po hodince nasedám a svištím přímo na radiomaják Škuljica, vynechávám turistický rezort Baška, zjevně bez historického jádra. Ta pozdější Titova architektura a současné developerské zvrácenosti mne nelákají. Tenhle přejezd zátoky šíře cca 3,8 km byl odporný. Samé „chramlavé“ vlny, po kterých kajak neklouže, ale hrne vodu. (Chramlavá vlna = dlouhá vlna přicházející šikmo, na vlně je namodulována větrem jakoby roleta malých vlnek. Pocitově to prostě neodsejpá.) V průlivu Senjska vrata s ostrovem Prvič se voda víc vaří a proto zvyšuji tempo na kvalitu „úprk“. Postupuji dál pobřežím stranově cca 200-400 metrů , zastavuji u Rt Bracol a pláži Zala Draga. Zbývá polovina vody v poslední, sedmé PETce, musím zajet do Staré Bašky. V diving centru není žádná krásná obsluha, v restauraci ano. Číšník mi dohazuje slečnu na baru, ta mé 3 lahve 2x vymývá a plní vodou, dokonce se do nich pokouší strkat kostky ledu. To pochopitelně nejde i tak jsem spokojen a zachráněn.
Vyrážím via záliv cca. 3 km na volné vodě, kilometr od břehu. Ten je zcela zaplněn autokempem, samotná auta pasantů dokonce stojí na příjezdové komunikaci, prudce do konce směrem k Punat. Pozdě odpoledne končím před pláží U drancova. Opaluje se zde mladý pár. On muskulaturní tetoun, ona nesmírně vyspělá. Nevěnuji jim pozornost, ale přemýšlím jak se sem dostali. Nemají loď a příchozí cestu jsem neviděl. Cizí problémy neřeším a na chvíli usínám, pak přemýšlím zda ještě pokračovat.
Volím pokračovat a postupuji až za radiomaják Negrit, na začátek zálivu Punat/Krk (Krčski zaljev). Objevuji volnou plážičku, kam už se nikdo mimo mne nevejde. Náhle proti mně seakayak a nahatá mladší pádlerka. Kývneme na sebe a AHOJ. Je dávno po osmé a motorové jachtičky sviští zálivem do přístavu spinkat. Naprostý nesmysl jet nyní 5,3 km via záliv. Obvyklá procedura, smažená vajíčka, salámek, čokoška, kávička a kousek sýra jen tak. Pak pozorovat ty vozy na obloze při blaženém usínání. Zítra do zálivu Punat na prohlídku resortu nepojedu, ostatně tam není nic zajímavého. Historické městečko je významné, to by zasloužilo podrobnější prohlídku, snad příště. Dnes 42,8 km dle vektorů na mapě, v reálu o něco víc.
Čtvrtek 21. 07. 2016 (ve dne RT Punat-Krk kemp voda – pláž pod kopcem Klobučac 26,3 km, v noci 10 km spaní na koberečku)
Překvapivě ráno vstávám, vařím a jdu na vodu už v sedm. Přímo via záliv do caravankempu. Beru 3 lahve. Na molu u kajaku sedí docela pěkná paní v medových plavkách a snově pozoruje vodu. Koukáme na sebe, tuším že by chtěla někam do dáli. Tak jí říkám: „Pojeď se mnou.“ Směje se a kroutí hlavou. Jestli to byla bulharka, tak jsem prohloupil. Tam to prý znamená ano.
Tahle jiho-západní strana ostrova je víc „okempovaná“, každou chvíli nějaká pláž. Pozoruji provoz na ferry trase Cres-Krk (Merag-Poneziči) v délce 10 km. Postupně dojíždím k ukotvené ferry-bárce, co vykládá čtyřkolové a jiné vícekolové plechové krabice s motory a odhaduji, zda stihnu před jeho odjezdem křižovat zátoku asi kilometr širokou. Druhé necky Jadrolinije se už blíží a tak zvyšuji tempo a jedu. Je jasné, že ty ukotvené musí vypadnout na trasu. Další moje pádlování a morál je neustále bombardován plážemi s povalujícími se nudisty a tak podléhám a co chvíli se také povaluji, opaluji, plavu a vůbec nic nedělám.
Pak postupuji dále míjím RT Manganel a Rt Glavotok (radiomajáky- automat, bez obsluhy), zajímavá církevní stavba kláštera Glavotok. Poslední dvě hodiny duje do zad větřík a to otupuje ostražitost. Vydávám se na přejezd zátoky „U Čavlena“ v délce 3,6 km s nadějí na rychlý postup. Chyba lávky, vyjíždím ze zákrytu pobřeží do bory, zesiluje a již mne bičují metrové vlny. Napravo u břehu je marina U čavlena a morotové jachty sviští okolo mne, to jsou ti „rentaři“, co prdí na pravidla. Nejpitomější mne chtějí pozdravit, řvou na mne z blízka a já několikrát na poslední chvíli stačím obrátit kolmo k vlnám od jejich člunu. V polovině zátoky je situace tak blbá, že na všechny strany je to 1,5 km a voda dost vaří. Trajektorií honícího psa hledám nějaké místo a stáčím postupně ke břehu. Musím počkat, než se vítr a jachty uklidní. Nacházím, vyhazuji karimatku a spacák, odpočívám na bezejmenném místě pod kopcem Klobučac 106 m. n. m., a mlaskám nějaké oříšky. Přijíždí člun, na něm opuštěný místní mládenec, zjevně chybí zájemkyně o povyražení.
Rozhoduji se, zda nocovat zde, nebo pokračovat. Volím noční půletapu, hledám čelovku a baterku – zadní světlo. Stmívá se, je poklidno, voda už nevaří. V dobrém rozmaru jedu hlemýždím tempem 4 km/h , obeplouvám maják Rt Pelova s gróty podmořských špicarů a skal. Blížím se k zátoce Porat-Vantačici-Malinska-Haludovo (Sidrište Malinska). Je asi 21.30 hod, nastává tma, na vodě miliony odlesků světel tříčtvrtě kruhového amfiteátru. Milenci v lesních pěšinách, pak v přístavech, v centru Malinska ohromný mumraj. Lidi papají v restauracích eurohranolky s čímsi, ten odér přepáleného tuku se zvrhnul až na zápach. Dětičky lítají ve skákacích boxech, řvou i ty, co se houpají na gumách a v opascích. Střelnice, kolotoče, diskošky, lasery, jak kdyby měl skončit zítra Svět.
Zastavuji až na posledním molu v Haludovo a prosím rybáře o vodu, co chytají v přístavu na světlo mřenky. Dostávám ji i s ledem a zároveň poptávám, jak daleko je ke Krčskému mostu. Prý 5 kilometrů! Postupně mizí i kolonádní břehové cestičky s promenádníky a přibývá větru. Tak tedy jedu těch pět kilásků, ale je jasné, že „pětka“ je blábol. V dálce je reliéf světel Rijeky, vpravo v dáli ropný terminál Omišalj a za hradbou pohoří je bouřka. Blesky lítají a tlučou tam do země. Nemám tolik zkušeností, jak místní bouřky postupují. Kdyby se přehoupla sem na moře, nevím, nevím…
Červené světlo čelovky přepínám na bílou dlouhou bodovku a hledám místo noclehu. Bohužel stranové světlo na pobřeží a současné pádlování nejde dohromady. Reflexní pásky, nápisy a žerď TNP prudce odráží do očí bílé záblesky. Zvažuji, zda pokračovat, když v tom uvidím na břehu luxusní kamennou kóji s koberečkem a ručníčkem! No neber to!
Nic nevařím, jen dávám poslední vítězné pivo. Ve dne 26,3 km + v noci 10 km. Noční pádlování je bombastické!
Pátek 22. 07. 2016 (19,8 km)
Ráno balím, vařím, na vodě cca. v 07.30 hod. Řezám 3 km zátoku Njivice, kde je hotelový rezort, autocamp a aquapark. Chci nabrat vodu, narážím na chlapa u kasy, co mne vyhazuje. Zajel jsem moc na začátek, příště to zlepším a vyhnu se. Zásadně převařuji vodu ze soc. zařízení v kempech. Mám 4 l hrnec a dvě misky, co se chladí postupně na břehu, před přelitím zpět do PET. Přiznám se, že mne tyhle rezorty caravankempů dost stresují. Z velkoměst domů do velkocampu s karavany, eurolehátky, eurohračkami a euroslečnami. Dvě docela hezké echt německé euroslečny v luxusních plavečkách právě přišly obhlédnout břeh a s mondénním vlněním v bocích se připravovaly vstoupit do vody k rannímu koupání. Naštěstí jsem již vetchý stařík s vousy a nestál jsem jim ani za pohled. Žertovně jsem vzpomínal na „bulharku“…
Pobřeží není dále zajímavé, začíná být dokonce otravné okolo výběžku před Omišelj a portem pro tankery s nádržemi, potrubím atd. V noci to zářilo jak vánoční stromeček, fuj! Přejíždím ještě záliv Omišelj a za chvíli letí středem remorkér, no toho bych potkat nechtěl. Zastavil jsem na straně zálivu u domů. Na molu studuji mapu, teprve teď je to 5 kilásků k mostu! Přichází místní agent a sleduje, co mám za mapu, drze čučí přes rameno. Prostě obecní hlásič a udavač, zda nejsem agent, co fotí naftový terminál. Nebyl první a asi nebude poslední.
Objíždím poslední 2 majáky Rt Kijac a Rt Šilo a poslední zátoku. Vidím most a tedy konec cesty. Rybáři měli správně říci 19 km, ale promíjím jim to, byli to taky pasanti. Ono pět, nebo devatenáct je vlastně jedno, když nejde o život. Dnes 19,8 km a jsem rád, že jsem nejel trasu proti hodinkám, ty nádrže s videoostrahou na začátku putování by mne celou další cestu přímo sraly.
Napadá mne, že bych noční etapu dorazil do osmi ráno a tedy bych objel ostrov za tři dny. Jenže já pádluji pro radost, nejsem na galejích, tož tak. To jsem zvědav, kdy se zase vyspím na tebichu.
Mapy: http://www.nerezine-losinj.cz/clanky/namorni-mapy–severni-jadran/