Mezi tradiční seakayakářské akce už dávno zapadly i Zimní Slapy. Jde o setkání, které bezchybně organizuje Petr Křivánek a protože zimy není nikdy dost, vyrazila na letošní již 6. ročník i redakce Seakayakeru.cz.
Poslyšte tedy, co se všechno seběhlo. Nebylo toho málo!
Týden před vypuknutím akce sliboval velkolepé zážitky. Meteorologové se předbíhali s novináři, kdo víc šokuje veřejnost, a tak předpovídali prolomení historických teplotních rekordů a organizovali zájezdy na nejstudenější místa republiky. A jak klesala průměrná denní teplota, bylo znát, že klesá i odhodlání kajakářů, kteří slibovali účast na setkání během ledna, kdy bylo ještě vcelku snesitelně. Protože začaly chodit poplašné zprávy o tom, že nebude kde jezdit (jihočeská sekce dokonce navrhovala, že by se sakajakářská jízda mohla udělat na bruslích), rozhodl se Petr, že prozkoumá terén a ve středu se ještě zajel na Slapy podívat.
A tak jsme se dozvěděli, že je všechno v pořádku. Slapy nejsou moc zamrzlé, brusle ať necháme doma na půdě a svoji optimistickou zprávu zakončil krásnou větou, po které z naší strany nebylo co řešit a potvrdili jsme účast. Napsal totiž: PROTO VYZÝVÁM VÁS, CO MÁTE DUŠI DOBRODRUHA A SRDCE LEDOBORCE – VEZMĚTE KAJAKY A PŘIJEĎTE! Kdy se vám stane, abyste mohli říct, že jste pádlovali v -10 C.. 🙂
Ovšem když jsme v sobotu ráno sjížděli k hrázi Slapů, zatímco nás na teploměru provokovala mínus sedmnáctka, lehce jsme znejistěli. To, že leží na hladině přehrady sníh, neznamená, že je zamrzlá, že ne? Navíc partička potápěčů, která poblíž lodního skluzu operovala se sekerou, nebudila moc důvěry v to, že se na lodích projedeme. Ale Petr naše obavy ihned rozptýlil. Poté kdy shromáždil asi pět aut s loděmi na střeše (dorazil i Ivan Žák, Ondra Nikl, Dušan Festa) i bez lodí (Broněk Tobola, Bušmeni), odvelel celou skupinu pod hráz, kde se v tu dobu mohutně kouřilo z leduprostých Štěchovic.
Paráda!! Za posměchu nešťastníků, kteří nechali lodě doma, jsme se ve vcelku chladném povětří převlékli do hydrohadrů a kolem poledne vypluli. Někteří vyráželi do mrazu poprvé (Evička a další). Ale přestože nevěděli, do čeho jdou, vyráželi nadšeně a s odvahou a je třeba jim přiznat, že jsou sekáči!
Evička poprvé na sněhu a v ledu (foto: Dušan Festa)
Zážitek z jízdy byl téměř mystický. Ztichlá přehrada, na stromech námraza, tu a tam orel lesní (viď Stanďochu), či kříženec kachny a kormorána (tzv. kormokachna), a hlavně slunce a mráz. To všechno tvořilo nezapomenutelnou kulisu pro naši exkluzivní jízdu. Troufám si tvrdit, že nikdo z těch jedenácti kajakářů, kteří sebrali svoje síly a vypluli, na tohle nikdy nezapomene.
Kajakáři na Štěchovicích (Foto: Lukáš Bushman Svoboda)
Dokonce i já, ačkoli jsem proslaven svou děravou pamětí, budu mít tuhle jízdu na svém harddisku nadlouho. Po nějakých 6 km jsme totiž dojeli ke konci putování. U hráze Štěchovic byl znovu led, ale vcelku tenký, proto jsme se věnovali legračním zábavám a různě jím projížděli a lámali jej. Zvuky, které vydává kajak prolamující led, nám zněly liběji, než Beethovenova desátá symfonie. A já jsem se tak zabral do hry, že jsem ignoroval fakt, že nemám suchý oblek (ten si totiž doma šetřím na těžší akce, což moc dobře ví všichni, kdo byli na ZDrSEMu na Lipně) a dokonce i to, že mám bundu u krku frajersky rozepnutou.
A pak to přišlo. Opřel jsem pádlo o kru o kousek dál, než jsem měl. A pádlo místo aby se do kry zabořilo, po ní sklouzlo a já začal klouzat za ním. V ten moment mi bylo jasné, že se něco děje. Ale než bys řekl „Děda Mráz“, byl jsem pod vodou. A pak se čas zastavil. Úplně.
Hlavou mi blesklo uštěpačné: „No to snad ne! On se tu někdo cvaknul! To musí bejt ale pako.“ Ale pak mi do mozku dorazila nepříjemná novina: „Ten jantar jsem přece já!“ Takže vnitřní sebejistý hlas zavelel: „Musíš hned z vody!“ No jo, ale já mu musel oponovat: „Jak to mám asi, ty blázne udělat?“ Ruce byly suchým zipem přivázané k pádlu, kolem kry, voda, která měla snad mínus tisíc stupňů a tak dále. Co vám budu povídat, nahoru jsem vyjel, ani nevím jak, a pak jsem celé odpoledne blahořečil dni, kdy jsem se rozhodl, že jakmile začnu jezdit na kajaku, MUSÍM umět eskimovat.
A je tam! Ten pošuk fakt eskimuje… (Foto: Lukáš Bushman Svoboda)
Moje cirkusové vystoupení všichni náležitě ocenili. Někdo mně poplácal po zmrzlém rameni, někdo utrousil: „Ty si vážně mimoň!“ a někdo mi půjčil suchou čepici. Pak se skupinka pomalu otočila a vyrazili jsme zpátky. Kupodivu zima mi moc nebyla, přesto jsem nikoho na bezplatnou lekci eskimování u Slap nezískal.
Těsně před koncem plavby se oddělila skupinka sekayakářských speleologů, kteří obdivovali nádherné stalagmity v jedné z kajakem dostupných jeskyní, ale i oni brzy pochopili, že druhá tradiční náplň Zimních Slapů – posezení ve špeluňce U Taterů je lepší než zmrzlá voda na stropě a tak jsme kolem třetí všichni seděli v teple u guláše a začal večírek.
Vodní speleologie (foto: Dušan Festa)
Majitelé hospody prokázali mnoha nevybíravými slovy, že pohostit bandu nevychovanců našeho ražení je pro ně čest a potěšení, a tak jsme si myslím posezení užili my i oni (a s nimi i řada tzv. „místňáků“). Kulinářské hody opět prokázaly, že vařit U Taterů umí – kromě guláše a vepřo-knedlo-zela, se na jídelním lístku objevily skvosty jako zmrzlina se zelím alias Taterů vyhlášený nakládaný hermelín.
U Taterů (Foto: Lukáš Bushman Svoboda)
Jediné, co kalilo naše štěstí, byla někdy v polovině večera Stanďochem vyslovená nenápadná otázka: „Jakou barvu má tvoje loď?“ Myslím, že všem uvízla hluboko v hlavě a bude nás všechny strašit navěky. A radši se neptejte, k jakým koncům vedla. Každopádně, kdyby se vás náhodou Stanďoch takhle zeptal (a tvářil se u toho jako neviňátko), jediná správná odpověď je, že vaše loď „nemá barvu žádnou.“ V opačném případě doporučuji okamžitě vyhledat lékařskou pomoc.
Průběh večera, kdy se řešily výhradně lodě, plavby a příhody, které se během nich udály, pak už narušovali jen dva podvodníčci, kteří se marně pokoušeli přítomným prodat budějovický Budvar a návdavkem přihazovali liberecký Ještěd. Nikdo jim nenaletěl (což je s podivem, ale my na vás s Ondrou napřesrok zase něco nachystáme) a společnost skončila po půlnoci v chatě u Zuzky, které za všechny ještě jednou moc děkuju.
Hlavní organizátor Petr Křivánek (foto: Dušan Festa)
V neděli po ránu jsme za vzájemné pomoci a s použitím propojovacích kabelů nastartovali vůz a odfrčeli zmrzlou krajinou domů, se zásobou bohatých vzpomínek. A doma, při vysekávání zamrzlého oblečení naházeného na břehu Štěchovic do lodí, nám bylo všem jasné, že ačkoli se tento ročník bude jen velmi těžko překonávat, my se o to určitě rádi za rok pokusíme.
Odkazy:
Hospoda U Taterů
Kraťounké video z jízdy
Zpráva z pátého ročníku akce Zimní Slapy
Kompletní fotogalerie VPJ
Diskuse uzavřena.