Ztraceni na Islandu

Jako základnu jsme měli Freyino bydliště v Husumu, pádlovali jsme ve Středomoří, užívali si chladné vody Baltského moře na začátku zimy, brázdili alpské sjezdovky. Našli jsme v sobě navzájem partnera dobrodruha a plánovali společný život. Usadili jsme se tedy v Husunu a začali řešit každodenní starosti. A tehdy se objevily první trhliny našeho vztahu. Zatímco při cestování všechno fungovalo úžasně, v běžném životě nám to vůbec neklapalo. Freya žije každý den jako by to byl její poslední, užívá si každé minuty. Rychle něco naplánuje, ještě rychleji plány změní, stanoví si cíl, splní jej a jede dál. Každý jsme měli trochu jinou představu o společném životě a velice brzy jsme pocítili, že rozdíly mezi námi jsou příliš velké. 

V květnu jsme jeli oba do Walesu, kde jsme měli působit jako instruktoři na Anglesey SeaKayak Symposium. Zaujala nás večerní přednáška izraelského seakajakáře Rotema Rona o jeho dobrodružství, první sólo plavbě okolo Islandu, kterou podnikl roku 2006. Už dlouho mě Island fascinoval a Ronovo cesta uchvátila nejen mě, ale i Freyu. Když jsme se vraceli zpět do Husumu, Freya na Island pořád myslela. Najednou se rozhodla, že na Island pojede, ale ne příští léto nebo za rok, ale za tři týdny. Její spontánnost mě vůbec nepřekvapila. Zpočátku jsem se nechtěl přidat, měl jsem pocit, že nadešel čas, aby se naše cesty rozešly. Ale nakonec jsem změnil názor. Bylo to teď nebo nikdy. Konečně jsem měl možnost žít život, o kterém jsem snil. Sice jsme riskovali zbytek našeho vztahu, na druhou stranu existovala šance, že by tato výprava mohla našemu vztahu pomoci.

Přípravy 

Měli jsme pracovat jako instruktoři na dalším seakajakářském sympoziu, tentokrát na Newfoundlandu. Kdykoliv jsme měli volnou chvíli, strávili jsme ji plánováním naší cesty na Island. Dokupovali jsme také věci, které nám chyběly ve vybavení. Když sympozium skončilo, vyrazili jsme na 8denní výlet podél jihovýchodního pobřeží Newfoundlandu. Byla to perfektní zkouška před Islandem. Potřebovali jsme si ověřit, zda naše rozdílné pádlovací techniky a kempovací zvyky vůbec půjdou dohromady. Dopadlo to perfektně. Do Německa jsme se vrátili v euforii.

Přípravy v Husumu proběhly rychle. Objednali jsme mapy a zbytek vybavení, pronajali satelitní telefon, otestovali spojení. Protože pro Island nejsou dostupné předpovědi počasí v anglickém jazyce, domluvili jsme se s Izraelcem Karlem Visselem na pravidelném posílání předpovědí. Po týdnu stráveném v Německu jsme byli připraveni. Měli byste vidět naše zavazadla na letišti. Měli jsme zabalené jídlo na 3týdenní cestu, abychom mohli ihned po příjezdu na Island vyjet. Po tolika letech jsme byli jako dva chrti čekající na startu na startovní výstřel. Naším cílem bylo pádlovat, co to jde, tak, jak máme oba rádi, užívat si otevřeného moře, kde člověk může cítil jeho sílu a kde musí věnovat plnou pozornost tomu, co dělá.

„Jste si jistí, že jste se dobře podívali na měřítko na mapě? Ani jeden ze zálivů, které se chystáte přejet napřímo, ještě nikdo takhle nikdy nepřejel.“ Steini Sigurlaugsson, ostřílený islandský kajakář, který nám pomáhal s logistikou a plánováním naší cesty, vypadal dost překvapeně, když se dozvěděl o našem plánu přejet hned na začátku naší plavby dvě největší islandské zátoky (každá delší než 80 km) Faxafloi a Breidafjordur napřímo, bez zastavení. Naléhal na nás, abychom ještě zvážili naše rozhodnutí. Když jsme vyrazili z Gardskagi, jediné, co jsme před sebou viděli, byly hory na druhé straně, nějakých 96 km daleko. Měl to být nejdelší přejezd, který každý z nás podnikl.  Byli jsme připraveni na nepřízeň počasí, které nás při tak dlouhém přejezdu mohlo potkat, cítili jsme vzrušení a nedočkavost. Rychle jsme dochystali naše vybavení, postavili stan a šli spát. Ani po tak dlouhém a náročném dnu (let na Island, přeprava na místo…) jsem nemohl usnout. Půlnoční sluníčko, rozrušení z toho, co všechno se může stát a co nás čeká, mi nedovolily doplnit potřebné síly.

9. června jsme se vzbudili do krásného dne, horizont ale zakrývala mlha. K našemu překvapení bylo moře neuvěřitelně klidné. Kromě mlhy jsme si nemohli přát lepší počasí na tak dlouhý přejezd. Rychle jsme sbalili věci. Byli jsme úplně sami, když jsme nastupovali do kajaků byl všude kolem neuvěřitelný klid. Naší první zastávkou měl být maják Malarif vzdálený 90 km. Hned na začátku jsme si stanovili rutinu, kterou jsme si osvojili na Newfoundlandu. Pádlovali jsme hodinu, pak jsme připluli k sobě, občerstvili se, pustili GPS, abychom ověřili kurz, naši rychlost a zda nás neunáší proud. To celé trvalo přibližně 5 minut, pak jsme vyrazili dál. Takhle jsme měli jistotu, že jsme pořád u sebe a měli jsme něco, na co jsme se mohli dalších 60 minut těšit. Já i Freya jsme soutěžní typy, takže netrvalo dlouho, dokud jsme mezi sebou nezačali soutěžit o to, kdo bude po 60 minutách na čelní pozici. Takhle jsme pádlovali mnohem rychleji, než kdybychom jeli každý sám, na druhou stranu jsme se nechovali jako team, spíš jako konkurenti.

Oblohu zakrývala mlha, ale čas od času se nebe projasnilo a moře zářilo odlesky slunečních paprsků. Když se mlha zvedla úplně, viděli jsme velryby (víc než 20). Po několika hodinách pádlování jsme neviděli břeh, ze kterého jsme vypluli, ale ani náš cíl. Dlouhé přejezdy mohou vypadat bůhvíjak úžasně, ale pravda je taková, že máte pocit, že se čas zastavil, zejména pokud část přejezdu pádlujete v mlze. Když člověk nemůže porovnávat svoji rychlost s ubíhajícím břehem, potom jedinou známkou našeho pohybu byli rackové a papuchalky, které se co chvíli znenadání objevili a zase mizeli.

Přibližně v polovině přejezdu vykoukly z mlhy hory na druhé straně zátoky. V čistém řídkém islandském vzduchu vypadali na dosah ruky, ale museli jsme ještě pádlovat hodiny, abychom se dostatečně přiblížili. Při každé zastávce jsem pustil GPS a zjistil, kolik nám ještě zbývá do cíle a kolik jsme toho upádlovali od poslední přestávky. I když jsme často jeli rychleji než 4 uzly (7,5 km/hod), přišlo mi, že se plazíme. Když nás obestoupila mlha, ztratily se ze světa najedou všechny barvy. Jediné, čeho se člověk mohl chytit, byl můj jasně žlutý kajak. Jak den postupoval, délka našich přestávek se prodlužovala, dokonce jsme byli schopni si i na pár minut zdřímnout, když druhý podržel kajak, aby zajistil dostatečnou stabilitu. Občas jsme pádlovali se zavřenýma očima a upadli do lehkého spánku, i když pádlovat jsme nepřestávali. Konečně, v 1 hodinu ráno jsme po 15 hodinách přistáli u majáku Malarif. Než jsme mohli ulehnout, museli jsme se postarat o lodě (vytáhnout je vysoko na pláž a zajistit je tak proti vlnám), postavit stan, připravit jídlo, převléknout se do suchého a nahlásit pozici prostřednictvím satelitního telefonu. Freya zjistila, že do obalu na mobilní telefon natekla voda, takže byl nepoužitelný. Pro případ nouze jsme sebou ještě měli PLB, (záchranný lokalizátor), satelitní telefon a 2 VHF námořní radia, takže jsme si s tím nedělali velkou hlavu. 

 

Další ráno jsme se probudili poměrně svěží, čekal nás druhý dlouhý přejezd, zátoka Breidafjordur. Nahlásili jsme naši pozici prostřednictvím SMS Steinimu  a požádali o předpověď počasí. Tu jsme dostali během několika minut. Vypadalo to, že komunikace funguje bezchybně. Předpověď byla víc než příznivá, neobvykle slabý vítr a klidné moře. Následující den bychom měli bojovat se silným čelním větrem. Chtěli jsme zátoku přejet dříve, než začne foukat. Nejdříve jsme museli objet výběžek Snaefellsnes vytvořený vulkanickou činností a uhlazený ledovci. Místní věří, že Snaefellsjokull má magickou sílu, je to prý jedno ze 7 významných center energie na zemi. Žertoval jsem s Freyou, že to je možná důvod, proč se po včerejším přejezdu necítíme vůbec unavení. Byl nádherný slunečný den, hladina byla neuvěřitelně klidná, spíš jako na obrovském jezeře než na moři. Později nám Steini napsal: „Neuvěřitelné, jaké štěstí jste měli na počasí. Po celý květen foukal silný severní vítr, občas dokonce sněžilo.“ Vítr, kterému jsme se snažili ujet, dorazil brzy. Dostihl nás, když nám zbývalo ještě 29 km do cíle. Zasáhla nás síla větru 5 – 6, najednou se náš postup úplně zastavil. Museli jsme na sebe křičet, přestávky jsme zkrátili na minimum, neboť jakmile jsme přestali pádlovat, snášelo nás to zpátky. Litoval jsem, ze jsem sebou nevzal plovoucí kotvu, která by případně zpomalila naše unášení při přestávkách. Několik hodin před přistáním se nad námi objevila helikoptéra, poté nedaleko projela veliká obchodní loď. Snažili jsme se pádlovat stejnou rychlostí, aby bylo vidět, že je všechno v pořádku a nepotřebujeme žádnou pomoc. Čelní vítr odčerpával naše síly. Abych udržel svoji pozornost a neupadl do letargie, udělal jsem vždycky 10 záběrů plnou silou, pak jsem zavřel oči a udělal 10 odpočinkových záběrů. Toto jsem opakoval pořád dokola. Po 22 hodinách jsme s Freyou přistáli v Raudasanduru, na pláži, která byla celá pokryta malými úlomky z mušlí. Naprosto vyčerpaní jsme se po pláži pohybovali jako opilí. Ještě jsem se nikdy předtím necítil tak vyčerpaný. Vytáhli jsme kajaky na břeh a pustili se do stavby kempu. Měli jsme obrovský hlad, byla nám zima.  

 

Záchranná akce 

Psal jsem právě zprávu Steinimu o naší pozici a že jsme v pořádku, když jsem zaslechl zvuk motoru. Na pláž přijelo veliké auto a zastavilo nedaleko našeho stanu. Z něj vyskočili 4 muži v uniformě a hned spustili: „Jste ti ztracení kajakáři?“, zeptal se jeden z nich. 

„Ne, to nejsme my. Koho vlastně hledáte?“, odpověděl jsem. Vedoucí záchranného týmu nám vysvětlil, že hledají 2 kajakáře, muže a ženu, Američana a Němku. Srdce mi poskočilo, když mi došlo, že hledají nás. 

„Máte vůbec ponětí o tom, že Vás hledá asi 15 lodí a 30 záchranných aut? Celkem 62 skupinek. Farmář viděl, jak jste připluli ke břehu a zavolal nám. Taky jsme měli zprávu z trajektu a obchodní lodi, ale oba uvedli, že viděli pouze jednoho kajakáře.“

Všichni zjevně viděli pouze můj žlutý kajak a to zmátlo všechny záchranáře. Freyin černý kajak je vynikající do chladného počasí, protože se na sluníčku rychleji ohřeje, ale Freya není téměř na vodě vidět. Několikrát se mi během naší cesty stalo, že jsem Freyu úplně přehlédl. 

„Proč nás vlastně hledáte?“ zajímal jsem se. Zkoušel jsem skrýt své rozpaky, byli jsme na cestě pouhé dva dny a už po nás pátrali záchranáři. Dozvěděl jsem se, že nás začali hledat hned první den po 22:00 hodině, zatímco jsme ještě v pohodě pádlovali. Jeden z našich přátel dostal strach, když od nás nedostal žádnou zprávu, a tak zavolal pobřežní stráž. Řekli jsme našim známým, že se budeme pravidelně hlásit, ale mysleli jsme tím jedenkrát denně. Nikdy jsme neměli v úmyslu používat satelitní telefon na vodě, nechtěli jsme riskovat, že ho utopíme. Poté, co byl Freyin mobil nepoužitelný, trochu jsme komunikaci omezili. I když jsme otestovali satelitní spojení s několika emailovými adresami, všechny zprávy, které jsme poslali, padaly z nějakého důvodu do spamů, kde si jich bohužel nikdo nevšiml. Nám se komunikace zdála v pořádku. Dostávali jsme předpovědi počasí, ale to byla vlastně jenom shoda okolností. Steini nám je pravidelně posílal, i když od nás nedostal žádnou zprávu. Zavolal jsem tedy pár lidem a vysvětlil jim, jak to s námi je. Dokonce když jsem se vydal k nedaleké farmě, abych požádal o svolení přespat na pozemku, narazil jsem na pár novinářů a musel jim odpovídat na jejich otázky. Později nás majitel pozemků navštívil a vysvětlil nám, proč ohlásil náš příjezd úřadům. Brzy se také objevili dva policisté, kteří chtěli, abychom jim podepsali nějaké papíry. Stálo v nich, že pokud budeme pokračovat dál, zavazujeme se pravidelně hlásit našim kontaktům naši pozici a přesné plány. I když jsem se trpělivě snažil vysvětlit, že to jsme vlastně dělali celou dobu, nenašel jsem pochopení. Byl jsem naštvaný, ale zhluboka jsem se nadechl, usmál se na pány policisty a slíbil, že každý den pošleme zprávu pobřežní hlídce. Byl jsem příliš unavený na to, abych se dál s někým dohadoval. Podepsal jsem papíry, aby mohli strážci zákona odjet. Myslel jsem jenom na to, jak si zalezu do spacáku a budu spát.

Nespali jsme ani hodinu, když nás vzbudil ruch kolem stanu. 

„Haló, haló, jsme od tisku, jste tam? Můžeme s Vámi mluvit?“ Přijelo několik reportérů a kameraman, aby o nás natočili reportáž pro islandské noviny. Nebyl jsem asi úplně při vědomí, myslel jsem si, že se mi to zdálo, dokud mě Freya úplně neprobudila. Zamumlala několik slov v němčině, které jsem do té doby neslyšel, ale jejichž význam mi byl naprosto jasný. Oba jsme chtěli strašně spát, ale bylo mi jasné, že dokud jeden z nás nevyleze, stejně se nevyspíme. Freya mě nazvala „zdvořilým Američanem“, rozhodně nebyla v rozpoložení, kdy by bylo dobré setkat se s tiskem. „Myslel jsem, že si užíváš popularitu“, kontroval jsem. Naštvaná Freya pouze stála celou dobu u kajaku a neřekla ani slovo. Měli jsme oba temné kruhy pod očima z nedostatku spánku a snažili jsme se vypadat alespoň trochu mile. Kamarád, který viděl onu reportáž, mi řekl, že bylo vidět, jak moc úsilí mě stojí mluvit slušně. Freya prý ve svém černém oblečení a se slunečními brýlemi vypadala strašně tajemně, něco mezi agentkou FBI a Larou Croft. Když odjeli, pro jistotu jsem šel ještě zkontrolovat naše kajaky. Zjistil jsem, že odsunuli jeden kryt z mého kajaku, takže jedna komora byla plná písku. Vyčistil jsem ho nadávaje na celý svět a šel konečně spát.

Po celý zbytek naší cesty jsem byl ve spojení prostřednictvím VHF radia s pobřežní hlídkou. První dva dny stejně poslali během 15 minut helikoptéru, aby ověřila, že jsem mluvil pravdu. I když později řekli, že to byla pouze náhoda, byl jsem si tenkrát jistý, že nás využili pro nacvičení lokalizace malých lodí na moři. Konečně se nám s Freyou podařilo také nalézt rovnováhu. I když jsem občas válčili jako staří manželé, starali jsme se jeden o druhého a povzbuzovali se navzájem. Ani naše rozdílné pádlovací techniky nebyly problém. Freyino rychlostní pádlo (rasmussen) udávalo tempo na klidné vodě a když jsme vzdorovali čelnímu větru. Já byl se svým grónským pádlem rychlejší na rozbouřeném moři a na surfových vlnách. Naše průměrná rychlost byla 65 km/den (40 mil).

Fjordy na severozápadě patří mezi nejkrásnější místa, kde jsem pádloval. Příroda vypadala naprosto neporušená, úplně jakoby z jiné doby. Představoval jsem si, jak se tu pasou mamuti a kdyby tam opravdu byli, vůbec by mě to nepřekvapilo. Sněhem pokryté vrcholky hor, úzké fjordy, zelené pláně, temné moře, člověk tu krásu těžko chápe. Když jsme pádlovali kolem hor, cítili jsme závany chladného vzduchu padajícího podél příkrých hor. Před dalším dlouhým přejezdem, tentokrát zálivu Húnaflói, jsme narazili na první termální pramen. I když jsme ten den upádlovali pouze 30 km (18 mil), nenechali jsme si koupel ujít. Máčeli jsme se celých 6 hodin, užívali si odpočinku. Také jsem po dlouhé době viděl svůj odraz na hladině. Bylo to vlastně poprvé od té doby, co jsme vyjeli. Vypadal jsem jako duch, byl jsem neoholený, překvapilo mě, jak moc jsem zhubl. Všechny moje věci mi byly velké, měl jsem propadlé tváře a ploché břicho. I když jsem jedl tolik, kolik jsem byl schopen, přes den jsem spálil mnohem víc kalorií, než kolik jsem byl schopen přijmout. I když jsem si ještě navýšil příděly, na konci výletu jsem měl o 22 liber (10 kg) méně. Poměrně často jsme pádlovali v mlze. Když vykouklo sluníčko, mohli jsme se kochat okolním životem. Okolo nás lovili rybáci, vídali jsme delfíny, kteří jeli jako torpeda na naše kajaky a na poslední chvíli se ponořili do ledové vody.

Snažili jsme se co nejdříve dopádlovat do osady Hofn, abychom mohli doplnit zásoby a vyhnuli se tak předpovězené bouřce na otevřeném moři. Cítil jsem se hodně unavený, ten den jsme už ujeli 90 km (56 mil). Byla skoro půlnoc, ale  takhle blízko polárnímu kruhu je i o půlnoci dostatek světla. Vzhledem k tomu, že světlo bylo vlastně 24 hodin denně, mohli jsme pádlovat, jak dlouho jsme chtěli. Omezovaly nás pouze naše fyzické síly. Hofn bývá považován za jednu z nejnebezpečnějších zátok Islandu. Už více než 50 lidí zahynulo, když se snažili překonat nebezpečné surfové a přílivové vlny, rozeklané kameny a pohybující se černý vulkanický písek. Sebral jsem poslední síly, které jsem měl. Oba jsme měli co dělat, aby nás proud nevynesl zpět na otevřené moře. Před námi bylo členité pobřeží, snažili jsme se najít cestu podél hlavního proudu a pomalu se přiblížit do ústí zátoky. Najednou se před námi objevily balvany velikosti auta, které stály mezi naším cílem a místem, kde se odlamoval největší evropský ledovec Vatnajokul. Při odlamování se vytvářely vlny až o rychlosti 10 uzlů (18 km/hod). Museli bychom čekat hodiny, aby se změnil proud a my mohli překonat konec zátoky. I když jsme byli k smrti unavení, rozhodli jsme se pokusit přistát. Bohužel to bylo chybné rozhodnutí. Chtěl jsem se pokusit přejíždět za jednotlivými balvany, využívat malých vracáků, dokud nebudu mít možnost přímé cesty a surfové vlny mě neodnesou ke břehu. Bohužel jsem zavadil o kámen, ztratil tak svoji rychlost a hodilo mě to přímo proti vlně. Vlny vytvářely u břehu obrovské rolující válce. Bojoval jsem dlouhých 5 minut než se mi podařilo se nějak dostat do méně turbulentní vlny a ujet. Nakonec se nám nějak podařilo přistát. 

Podél celého jižní pobřeží Islandu jsme měli s přistáváním velké problémy. Místní nás varovali před nestabilními písky, uváděli příklady, kdy zmizel kůň. Snažili jsme se omezit počet přistání přes surfové vlny na minimum, přes den jsme zůstávali v kajaku. Při jednom vyplouvání mě zalila vlna a vyplavila mi kontaktní čočky. Musel jsem se vrátit zpět na břeh a nasadit si náhradní. Podél celého pobřeží Islandu nejsou vidět plovoucí kry, kromě několika ledovcových jezer, jako je Jokulsarlon, které se nachází právě na jihu poblíž ledovce Vatnajokull. Uvažovali jsme s Freyou, že toto místo mineme, ale potom se nás někdo z místních zeptal na to, jaký má vlastně naše cesta smysl, když se nikde nezastavíme a neprohlídneme si to tam? Když jsme projížděli k Jokulsarlonu, našli jsme lagunu, ve které bylo velké množství uvízlých ledových ker všech tvarů a barev od bílé přes růžovou až po tmavě hnědou. V laguně bylo o poznání chladněji, užívali jsme si pádlování v uzavřeném prostoru poté, co jsme strávili tolik dní na otevřeném moři.  Co chvíli ticho laguny narušil praskající zvuk odlamující se kry, bylo to, jako by vedle vás někdo vystřelil z pistole. 

Dva dny poté, co jsme navštívili Jokulsárlón jsme měli velice příznivé počasí, zadní vítr, takže jsme ujeli 109 km (68 mil), abychom tak odjeli z této nebezpečné oblasti. Počasí se zase změnilo, opět jsme museli čelit silnému protivětru, takže jsme pádlovali podle toho, jak foukalo, bez ohledu na denní či noční dobu. Když jsme se přiblížili k rybářské vesnici Stokkseyri, bylo nám jasné, že se pomalu blíží konec naší cesty. U osady jsme našli nádherné místo na postavení stanu, zelený trávník. Byla to obrovská změna, po celou dobu jsme spali na plážích s černým vulkanickým pískem. Dokonce nám i majitel pozemku povolil si na jeho na trávníku postavit stan. Připadlo mi to jako neuvěřitelný luxus spát na měkkém trávníku. Nakonec jsme si stan stejně postavili na oblázkové pláži. Nějak nám přišlo, že na uhlazený trávník nepatříme. 

S Freyou jsme stanuli na severním výběžku Rykjaneského poloostrova těsně před půlnocí. Po 35 dnech jsme tak dokončili naši plavbu okolo Islandu dlouhou 1620 km (1007 mil). Jen tak jsme stáli na břehu a dívali se přes zátoku Faxafloi, kde naše cesta začala. Už na nás čekal Steini. Jak jsme tak nakládali naše věci, došlo mi, že jsem zase na začátku. Naše cesta mi umožnila žít ze dne na den, prožívat každý okamžik. Po tom jsem toužil, když jsem vedl normální život. Teď jsem byl na konci jedné cesty a cítil jsem jednak uspokojení z dosaženého cíle, který jsem si určil, ale i prázdnotu a navíc bolest z nevydařeného vztahu. Neměl jsem se kam vrátit, neboť jsem dům pronajal na několik měsíců a neměl jsem ani práci. Když jsme odjížděli od moře, Steini nám vyprávěl, jak první osadníci, kteří přijížděli na Island, přiváželi z domova trámy, vyhazovali je přes palubu a usadili se tam, kam je proud zanesl. Došlo mi, že bych se i já měl nechat vést svými city a vášněmi a nesnažit se vždycky o absolutní kontrolu nad svým životem. Naprosto vyčerpaný, ale konečně s klidem v duši, jsem usnul.

Kajaky: Nigel Dennis kayak Explorer, Freya používá třídílný model

Pádla: Greg – dělený carbonový gronský model od firmy Superior kayaks, Freya – rychlostní pádlo od firmy Epic Kayaks

Oblečení: Gore-texové suché obleky od firmy Kokatat

Šprajdy: touringový model od firmy Snapdragon

Vaky od firmy Turtle 

Towline a šňůra na pádlo od firmy North Water

Boty  od firmy Chota

Vesty: Greg – model od firmy Lotus Designs Locean, Freya – Peak UK